Na palec místa

První paprsky slunce vyrazily za vzdáleným kopce, jako šípy protly chladný vzduch nad probouzející se pouští a dotkly se kamenného oblouku městské brány a vrcholu sloupu na kterém se v sedě z lehkého spánku probouzel asketa. Paprsek který se ho dotkl zahřál po noci prochladlou kůži a naplnil ho radostným záchvěvem - bylo to jako by ho nový den radostně vítal. Pomalu se postavil se a rozkošnicky protáhl; ucílil bolest svalů způsobenou omezeným pohybem, ale to mu bohatě nahrazoval pocit svobody na který si vzpomněl, pocit který ho v klidných denních dobách přepadával a naplňoval smysl jeho postavení. Zvedla se v něm pýcha se kterou shlížel dolů na pomalu ožívající tržiště ale nijak se ho nedotkla, tak jako mrak který propluje nad kaluží fata morgány v poušti se v ní jenom odrazí než odluje do nenávratna.

Tržiště se zvolna plnilo davem lidí kteří se starali o svoje záležitosti, prožívali svoje malé radosti a strasti. Asketa sledoval vzrůstající mumraj a zapřemýšlel o tom jak každého člověka dole jako mořský příboj omývají střídavě vlny utrpení a radost, omývá i jeho strast i radost; znal bolest ze sluncem spálené kůže, noční chlad který se vkrádal až do morku kostí, bolest svalů po hodinách strávených v jedné poloze, ale i spokojenost z toho že zanechal světských strastí a opustil svět který žil několik metrů pod ním. Jeho svět byl on sám, boje které sváděl se svojí myslí ikdyž později poznával že na obou stranách fronty to byl vždy on sám, ten který stál před problémem i ten který ho vytvořil, dokonalá fata morgána která se rozplynula jako když po poušti přejde pásmo studeného vzduchu. Měl radost z toho že se dokáže ovládat a že dokáže nahlížet běžné strasti které se v něm vynořují jako hru vlastní mysli.

To mu prošlo hlavou chvíli po tom co ho probudil paprsek světla. Než se oddal celodennímu pozorování lidského moře pod sebou a nekonečného příboje vlastních myšlenek v sobě posílali mu lidé košíček s trochou jídla ke kterému přidávali papírky s problémy které je trápily a se kterými chtěli poradit.

Když viděl že do košíčku pod sloupem už lidé nic nepřidávají vytáhl košíček k sobě. Do malé nádoby se vešlo jen trochu jídla a tak dojídajích placku rozvinul jeden z několika papírků a četl.

Lidská dilemata byla pokaždé jiná ale vždy stejná; cítil že tázající mají ve své situaci jen na prst místa.

Tak jako on měl právě tolik místa zde, na vrcholu sloupu.

A přece tak jako on má i oni mohou mít...

...tolik prostoru