Věřím

Věřím

Už prostě dál nemohla. Nešlo to. Měla pocit, že se na ní zbořil snad celý svět. Že na svých útlých ramínkách nese bolest a utrpení, které ostatní nechtěli cítit.

Ležela u sebe v pokoji na zemi. Cítila se tak bezmocná. Jako svázaná kořist čekající na popravu. Poprava? Je tohle to klíčové slovo? Bude svobodná když zemře? Netušila. a toho se bála. Tak moc toužila po svobodě, po chvíli klidu. Třeba jen pár minut, kdy nebude muset myslet na tu bolest. Pár minut, kdy nebude muset myslet vůbec. Ale najde někdy takový klid? všechno na ní padá. I okolí to vidí, nezvládá to.

"Sakra! Je to tak nefér. Ale na druhou stranu co je dnes fér?" Posteskla si sama sobě. "Já už nechci nic jen chvíli klidu. Už nemůžu... nemůžu žít. Všude kolem jsou lidé, lidé, kteří mi chtějí ublížit. Jen čekají až projevím slabost. Třeba jen chvilinku slabosti a... zaútočí. Zaryjí mi ostré nehty do zad a budou se smát mému křiku a pláči. Nechci žít."

Rozplakala se. Z očí jí padaly slzičky. Klepala se a vzlykala. Byla zoufalá. A pak... konečně usnula.

Zdálo se jí jak kráčí tmavou jeskyní. Proplétala se spletitým systémem podzemních chodeb. Nad hlavou jí občas přeletěl netopýrek, ale nevnímala to. Bloudila jeskyněmi zdánlivě bez cíle. Opravdu jen zdánlivě. Cítila totiž, že přeci jen něco hledá. Najednou se před ní rozevřel obrovitý dóm plný různých krápníkových útvarů. na druhé straně jeskynního chrámu spatřila to co hledala. Na posteli vytesané z kamene ležel starý muž. Usmál se když spatřil přicházející dívku. "Konečně jsi tu, čekal jsem na tebe dlouho."

Dívka se podivila: "Na mě? Co pro vás můžu udělat?"

Umírám děvče, aniž bych stihnul dokončit svůj úkol, proto jsem si vybral tebe abys ho za mě dokončila... Bude to namáhavé."

!Udělám to, ale jen mi pověz, co to má být."

"nad pomyslným oltářem tohoto dómu najdeš vyrytou část básně. A ty ji musíš dokončit. Jenže má to háček tu báseň musíš pochopit, jinak ti nepůjde vyrýt." Jen stařec domluvil, naposledy vydechl a s úsměvem na rtech zemřel.

Dívka vstala a vypravila se k oltáři. Nad ním spatřila první verše oné básně. Vzala do ruky rydlo a pod ním našla papírek s textem.

"Chápu jí, co je na tom tak složitého?"

Přistoupila ke stěně a začala do ní vyrývat slova. Avšak než dopsala konec věty, začátek se rozplynul. No co budu prostě psát dokud se to jednou nepovede, řekla si. Psala tak dlouho až měla ruce rozedřené do krve.

Vztekle mrštila rydlem o zem :"Jak to mám sakra dopsat, já to chápu, ale prostě to nejde!"

Tichý prostor, možná závan pomyslného vánku, jí napověděl: "Chápat musíš srdcem."

Cvrlikání za oknem ji vytrhlo ze spánku. Pomalu se posadila a protřela si oči. O čem že se jí to zdálo? Sedla si na parapet okna a pozorovala rodící se den. Ano už ví. Ten stařec, ty verše a zvláštní hlas. Cítila se tak nějak jinak, ale za co může ta změna? Chvíli jen tak seděla, a pak jí to došlo. Důležitější než chápat je věřit. Věřit v ta zvláštní slova vyrytá v Chrámu útěchy.

Usmála se a slezla z okna. Pomalu vyšla ven vstříc novému dni. Cestou si pro sebe šeptala tichou motlitbu. Motlitbu znějící:

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.

Že mýty mají větší moc než historie.

Že sny jsou mocnější než skutečnost.

Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.

Že smích je jediným lékem na zármutek.

A že láska je silnější než smrt.

VĚŘÍM