Kachna v rakvi

Šel chudý malíř světem? To na mne neplatí. Já jezdím na kole. S větrem o závod. Paní Vránová, co prodává na hlavní ulici smíšené zboží, mi říkává : "Jirko vy se zabijete. Vy na kole létáte." A já skutečně roztáhnu svá křídla a letím z kopce, že stromy z našeho lesa jsou jen rozmazané šmouhy. Kluci ve vsi mne nevidí na kole rádi, protože je předčím v rychlosti i vytrvalosti. Jejich nejlepší čas na kole po lesní cestě od cedule Prokopy, což je naše víska, ke skále Vidlák, což je skála, která ční pět metrů nad vrcholky smrků, je deset minut, zatímco já již několik let vlastním rekord sedmiminutový. Tehdy jsem byl opravdu ve formě a kolo jsem měl horské a pérované a hlavně jsem neměl ani trochu strach, řítit se bezhlavě přes kořeny, kolem pařezů a mezi balvany a projíždět mezi stromy, tak že se mi odírala ramena o drsnou kůru. A co je štve nejvíc? Že jsem starý páprda, šedesátiletý kmet. Jenže já mám tělo samý sval, nenajdete na mne tuk. A v očích mám lesk třicetiletého borce. Alespoň tak to vidím já. I když do zrcadla nekoukám. Mám strach, že se leknu sám sebe. Mrzí mne, že jsem někde v tom letu na kole poztrácel skoro všechny vlasy, takže mi lebka svítí jako lucerna na návsi před hospodou. Do hospody nechodím. Jenom někdy. Jednak jsem si své už vypil v mládí a mohu se dokonce pochlubit roční léčbou v protialkoholní léčebně, ale hlavně mě nebaví řeči mých spolužáků a bývalých kamarádů . Jsem samotář. Miluji les.

      Miluji sedět na Vidláku a pozorovat káně, jak plachtí nad naší řekou. Jsem unesen pohledem na naší řeku, která se plazí jako pouštní zmije loukami, mezi křovisky a lesem. Stromy kolem ní stojí na stráži jako čestná jednotka před panovníkem. Mám rád skálu Vidlák ze které prýští silný proud energie. Cítím, jak jí mé tělo přijímá jako ovoce přijímá paprsky slunce. Mozek mi začíná bobtnat poezií. Napadají mne slova, hudba, obrazy. Cítím sílu vzlétnout a vrátit se do minulých časů královských družin, jež projížděly kolem na své hrady. Nesnáším turisty. Občas sledují turistické značky , které vedou až na vrchol Vidláku. Když je spatřím slezu opačnou stranu skály a zmizím v lese. I tohle je myslím výkon hodný uznání. Skála je na kolmá a dvacet metrů vysoká. Slézal jsem jí už před padesáti lety a slezl jsem jí možná tisíckrát, takže znám každý výčnělek, každý stupínek. Pro mne, i pro kluky ze vsi, je to jako seběhnout z vysoké věže po schodech dolů. Turisty nesnáším, tak hodně, že jsem se rozhodl odvést turistické značky mimo naší skálu. Jenže mne načapal hajný Krígl a já pak musel na disciplinární komisi ke starostovi a na vlastní náklady dát značky do pořádku.

"Jirko, člověče, vždyť je ti padesát a ty blbneš hůř jak parchanti ve vsi." , hudroval předseda, který je o pět let mladší a já si ho ze školy už nepamatuji. Asi to byl šprt a ty já neměl rád, stejně jako nesnáším turisty. Chodočumily.

           Do lesa nechodím, abych sbíral houby, nebo borůvky, či maliny. Já sbírám zážitky. Povídám si se stromy. Lezu na starý duby. Lezu až nahoru. Schovaný v koruně, pak saji do sebe les, jako kdybych sám byl strom. Les se mi ukazuje nahý jako víla v tůni, nestydí se přede mnou. Liška učí svoje liščátka. Zajíci se drbou zadníma. Novomanželé datla se hádají, každý na své větvi. Včely pracují s nohama obutýma do pylu. A sluníčko si všechno fotografuje a posílá pohlednice českého lesa do pralesa v Africe. Sedět na větvi a tam snít dokáži několik hodin. Můj a jenom můj vysněný svět. Bez elektřiny. Bez mobilu. Bez motorů. Bez účtů a bez peněz. Bez peněz jsem skoro pořád. I když už si dva měsíce nemohu ztěžovat, protože stát dodržel své slovo a přidělil mi měsíční důchod. Na jídlo a uhlí a daň z domku se zahrádkou, kde je mi dovoleno bydlet. Ostatní si už nějak vymaluji. Musím si malováním a sochařením vydělat na plátna, rámy, barvy, štětce, hlínu, dláta. Neztěžuji si. Kdyby nebyl život boj, musel bych si nějakou bitvu vymyslet sám. Jsem přece chlap.

             Máma , osmdesátku v zátylku, vypadá o dvacet let mladší a síly má jako padesátiletá, máma mi někdy uvaří, abych prý se jí ještě před smrtí neztratil ve vlastním stínu.

"Jirko, proč si nenajdeš nějakou kuchařku?", lamentuje a kroutí hlavou. "Jsi chlap, samý sval. Mohl bys mít i děti. Lezeš po stromech, místo abys vlezl na nějakou ženskou."

Nebojím se ženských. Užil jsem si bouřlivého mládí. Ale představa, že se ráno probudím a někdo mi bude běhat po ateliéru, představa, že mi někdo doma uklidí a já nic nenajdu, představa, že budu muset konverzovat, když raději mlčím, představa, že budu muset brát ohledy, představa nucené pospolitosti mne mučí. Jako kdyby mne zavřeli do samotky. Jako kdyby mi svázali nohy i ruce. Jako kdyby mi zakázali kolo, taková je má představa, že bych se musel s někým dělit o své soukromí.

"Ještě se nenašla ta pravá." , odpovídám mávnutím ruky.

"A taky nenajde." , zlobí se máma "Žádná ženská není dokonalá. Každá má svoje vrtochy. A ty jich máš sám tolik, že by sis s nimi mohl založit obchodní dům. Bylo by mi jí líto, kdyby tě nějaká chtěla. Ale to víš, že bych jí nic neřekla. Nevarovala bych jí, protože já už tu za chvilku nebudu."

           Vzorně jím, co mi dá máma na talíř, pěkně poděkuji a už zase frr... Na kolo a přes les a kolem řeky a po vsi jako závodník, aby kluci bledli závistí a pak ke svým plátnům a sochám. Maluji někdy oběma rukama najednou a každou rukou jinou barvou a jiné pohyby. Miluji se s hlínou a dělám detaily hlavy,uši, rty, líce, když jsem s hlínou tak říkajíc v pohlavním styku, jsem v extázi, jsem jako anděl co tančí v oblacích, jsem jako oblaka, co se řítí nad mojí chaloupkou k protějším horám, jsem jako vítr co si tancuje čardáš po dvorku. Sochařina není práce, to je slast. Jako rodit dítě. Bolest a zároveň naděje. Štěstí i vyčerpání. Ruce hladí hlínu, jakoby hladily kůži. Myslím na oči a ruce vymodelují oči, které vidí a mají výraz, slyším sonátu a ruce vytváří rozevláté vlasy. Vidím orchestr, jak prožívá jednotu pohybů, tónů, intervalů a ústa sochy zpívají báseň všehomíra.

             Včera se mi na hlavě Beethovena podařilo udělat tajuplný úsměv. Óda na radost s Osudovou dohromady. Jsem z úsměvu úplně vedle. Jsem překvapený, že se podařil. Bez mojí vědomé zásluhy. Zázrak z hudby a poezie. Šťastná múza. Nečekané sklouznutí prstů. Smutek i vášeň. Úsměv chlapa, co ví a přitom neprozradí. Mužská Mona Líza. Možná, že nyní bych na chvíli někoho k sobě potřeboval. Aby obdivoval zázrak. Aby mne pochválil. Aby se mnou do nekonečna o něm hovořil. A pak by zase mohla bytost odejít. Nějaká z půjčovny. Půjčil bych si obdivovatelku, chválitelku, zbožňovatelku a druhý den bych jí zase vrátil. Abych moc neplatil a aby u mne neležela jen tak zbůhdarma.

            Přišel soused.

"Jirko.Nechci dělat těžkosti. Tvoje slepice mi zase rozhrabaly záhon. Ten plot je na tvé straně. Je to tvá povinnost jej opravit."

Ukazuji mu Beethovenův úsměv.

"Jo. Je to dobrý." , chválí bez nadšení soused, "Já bych nedokázal něco vymodelovat. Dokázal bych opravit plot, ale nevím, proč bych měl opravovat tvůj?!"

Chodili jsme spolu do školy. Šlapaly pěšky tři kilometry tam a tři zpátky. Ukradli jsme spolu sto vajíček. Zastřelili deset veverek prakem. Prolezly jeskyně v okolí. Ulovili tři sta Štorchových mamutů. Pozabíjeli tisíce nepřátelských indiánů Komančů, porazili sto generálů jižanů, vypekli jsme fašouny partyzánským bojem. A dneska je úplně bez fantazie. Slepice a plot. A co fantazie? Co duše? Pozval jsem ho na procházku do lesa. "Co tam budeme dělat? , zeptal se udiveně, "Houby ještě nerostou."

 Slíbil jsem mu plot. Odešel se dívat na televizi. Spokojený mírou své diplomacie.

Nějaká obdivovatelka z půjčovny by se opravdu občas hodila.

 

Vyrazil jsem na kole do největšího kopce za vsí. Abych se vybil z energie. Abych vrátil stromům i slunci inspiraci.

Na kopci je v lese malý zámeček s parkem.

Voní historií. Mohutné stromy kývají větvemi. Zrovna hrají na listí houslový koncert. Diriguje jim vítr.

Uprostřed lesa louka a na ní pěšinky, ozdobné keře, cizokrajné stromy. Dělená skla oken odráží slunce a nechávají vykreslit barokním křivkám fasády do milých stínů.

 

Kousek za plotem dva kluci. Asi dvanáct let.V očích touhu po lidech. Tělesně i mentálně postižení. Podivné, bizardní pohyby neladí s romantickým zámečkem v pozadí. Zastavili se. Oči vysílají signály nejistoty smíchané se zvědavostí. Veliké oči. Mluvící oči.

„He.“, řekl největší.

„Chceš bonbón?“, ptám se

„He?!“, diví se kluk.

„Bonbon…Jestli chceš cukroví?“ , natáhnu ruku s hašlerkou skrz plot.

Hašlerek mám pořád plné kapsy, od té doby co jsem vyhrál zápas s kouřením.

„He“ , komunikuje kluk a ustupuje o krok zpět.

Hašlerka padá na zem.. Největší se přiblíží a  natáhne pro ní ruku. Je opatrný. Hned ustupuje. Neumí  rozbalit papírek na hašlerce. Bezradně ji obrací. Druhý kluk k němu přistoupí. Větší mu podá hašlerku a menší jí rozbalí.

 Zvláštní svět oddělený plotem ústavu. Jako když koukáš s Francie na bílé skály Anglické. Setkání s jinou civilizací.

„Hééé.“, říká ten největší a tím řekl menšímu, že si hašlerku může sníst.

Gesto hodné zámeckého pána.

„Hee?“ Houkne na mne vyzývavě větší kluk.

Házím další hašlerku přes plot.. Menší jí dává do pusy většímu. Jsou spravedliví.

Mlčí a cucají. Velké oči nic neříkají. Asi nemají co.

„Jedu na kole.“, vyprávím , „ Jsem malíř. Maluji obrazy a sochám sochy. Povedl se mi krásný usměv na hlavě Beethovena.“

"He?"

Styk dvou cizích civilizací… Potřeboval bych tlumočníka.

 Svět za ústavním plotem. Svět, kde lidé žijí jinak. Svět, který používá vlastní jazyk.

Neví, kdo je Beethoven, že existuje jízda na kole, která z člověka vyžene deprese, že se dá i létat a lézt po stromech. Pravda je, že to neví ani mnoho zdravých lidí. Vědí co se děje v Thajsku, ale neví co trápí souseda. Nechtějí vědět. Thajsko je daleko a soused by něco mohl chtít. Třeba opravit plot.

           

        Otevřel jsem bránu ústavu a zazvonil na vrchní sestru, Bětušku. Kdysi se mi líbila. Políbil jsem jí na zábavě a ona si nechala líbit mnohem víc. Na louce. Padaly přitom hvězdy a fandili nám světlušky.

"Jirko." , mile mne přivítala. Šedivé vlasy. Nemalovaná. Přírodní . Do důchodu by měla jít příští rok. Doufá, že nebude muset. Dvacet let v ústavu. Její život jsou postižené děti. Celoživotní práce.

"Chtěl bych namalovat s dětmi obraz."

Nevěřícně se usmála.

"Nejdřív přinesu pastelky a papír. Kdo se osvědčí, namaluje se mnou velké plátno."

Usmála se jako za mlada a přikývla.

Ředitelka, ke které mne Bětuška zavedla, byla ztělesněná nedůvěra:"Vše na vaše náklady?!"

"O akci a o vašem ústavu napíše můj kamarád do novin.", odpovídám.

"To je vaše reklama?", ptá se s úšklebkem.

"Společná pro oba." Odpovídám.

"Malovat umí asi tak dva nebo tři." , zašeptá Bětuška.

"Jestliže se akce podaří a obraz se vám bude líbit, prodám vám jej za cenu materiálu.", obchoduji s ředitelkou.

"Uvidíme. Bětuška vás doporučila, takže uvidíme."

Měla by být ráda za dobrovolnou akci. Ale není. Každý není nadšený novinkami. Nové věci mohou utopit starý řád.

Chodby jsou klenuté. Okna barokní. Světlo a radost. Pohoda. Krásné doby beze spěchu. Jenže pak jedou dva na vozíčku. Ruce zkroucené. Usměji se. Ušklíbnou se. Nebo je to úsměv? "Máme i lehčí případy.", povzbuzuje Bětuška.

      

Letím z kopce domů. Plachtím po silnici. Les se mění v modrofialovou šmouhu. Takový jej maluji na obrazech. A slunce jako anděla světla. Letím a vítr ošlehává tváře. Letím a zajíci na mezi se bojí, že jsem orel.,

Hajný Krígl volá z lesa: "Blázne. Zabiješ se."

Sundávám ruce z řidítek. Smrti se nebojím. Rozpažím a je ze mne anglická stíhačka, která útočí na německý bombardér.

"Jsi cvok.", volá Krígl. Sundává flintu ze zad. Asi mne chce sestřelit. Dávám ruce na řidítka a opřu se do pedálů. Nohy kmitají jako vrtule. Kličkuji, abych se vyhnul Kríglovu kulometu.

"To je vůl.", bručí Krígl a kouká na mne skrz otevřenou dlouhou hlaveň. Je ze mne malé letadélko kdesi v dálce nad anglickým pobřežím. Moje holá lebka odráží slunce všem na pozdrav ve vsi.

 

       Hodinky píply půlnoc. Venku smíchala noc černou se stříbrným osvětlením chodeb. Zářivky se do barokního zámku nehodí, stejně jako panelák v lese nikdy nenahradí skutečnou skálu. Z barokního loveckého zámečku udělaly zářivky ústav pro nemocné.

    Mám schované většinu výkresů z malířského testu chovanců. Některé připomínají svými křivkami malbu abstraktního recesisty, který maloval nohou ve tmě. Ale Ondra a Michal překvapili. Ředitelka užasla nad tím, co oba umí. Snad poprvé se na mne usmála. Jejich obrázky si dala za sklo. Krásný kačer co letí s nadějí. Hrad, ke kterému se šine vláček, plný radostných dětí na výletu.

 Na velké plátno malujeme olejem. Namaloval jsem pozadí.

"Oldo namaluj kachnu, jak letí ke slunci."

 Olda má jednu ruku skoro nehybnou , ale druhá umí za obě. Několika tahy štětce vykreslil kachnu tak, že jsem zažárlil. Několik sebejistých tahů fialovou barvou. Po kolikáté jí už maluje, že jí umí nazpaměť?! Letí ke slunci. Letí s nadějí, jako já létávám na kole. Pestrobarevná kachna.

Z pole ji pozorují koně. Koně jsou moje láska. Koně umím nakreslit já. V pozadí se kulatí věže hradu. Michal má rád perspektivu. Umí vykreslit malé stíny oken.

„Musíme už jít spát.“ , říkám oběma klukům. Paleta na palci mne mučí.

„Ještě néé…Jirko, prosím…Až do rána…Alespoň do čtyř!“

Zavelel jsem : „ V tom případě otevři okno. Jinak usnu ve stoje.“

Olda, co maloval kachnu, se pokouší otevřít okno. Nejde mu to. Umí malovat, ale okno jeho ruka otevřít neumí. Závada na mozku?

Před dvěma hodinami nakreslil kachnu. Jenom se shovívavě usmál a za chvíli letěla kachna na plátně jako živá.

„Tak už přeci otevři okno!“, rozzlobil jsem se. V šedesáti letech už nemám nervy jako dřív.

Naše oči o sebe třískly jako činely. Olda je zoufalý. Další malování závisí na otevření okna. Potí se mu čelo. Úsilí muže visícího za jednu ruku nad srázem.

Stydím se. Přelézám sám sebe a nutím se usmát. Vzpomněl jsem si na kluky s hašlerkou …

Michal pochopil situaci a pomohl Oldovi.

Chladivý noční vzduch rozředil páry terpentýnu.

Kluci stojí u okna v dlouhých nočních košilkách, hlavy plné hvězd. Oči jako dva vesmíry. Klubovna v ústavu, kde smutek kamarádí se smrtí, se plní kyslíkem, jako obláček naděje nad nemocničním lůžkem. Oba mají zážitek na celý život. Myslím, že je mám rád.

Obraz ráno předáme  paní ředitelce jako dárek.

Kluci se pustili do detailů na obraze. Nadšení. Plní touhy. Poprvé v životě v oblacích. Bez omezení. Bez zábran. Odlétli z ústavu do svých snů. Utřel jsem si rukávem slzu.

Obraz jsem pověsil v kanceláři ústavu. Má čestné místo. Olda a Michal se stali nesmrtelnými hrdiny a ústav na ně nezapomene. Já také ne.Nastartovali novou artterapii.

 

O pár týdnů později mi Bětuška provinile oznámila:"Olda je nemocný."

"Focení snad vydrží, ne?", oponoval jsem.

Bětuška zakroutila hlavou.

Chtěl jsem bojovat Zarazila mne pohybem ruky.

"Brzy umře.", řekla tiše a měla vlhké oči.

Smutně se opřela rukou o můj hrudník: "Bude lepší, tam nejít. Ředitelka to zakázala."

 

Rozhlédl jsem se a pak zabočil za zámek. Podél zdi vedl chodníček k malým dveřím.

Plížil jsem se chodbami až k pokojům.

Na posteli ležel Olda. Tváře měl rudé a těžce, opravdu těžce, dýchal. Ruku měl vařící, jako horký salám.

"Oldo. Oldo.", šeptal jsem zoufale.

Tisknul jsem mu ruku a pak s ním třásl.

"Oldo. Namaloval jsi nejkrásnější kachnu, co jsem kdy viděl. Je živá. Oldo!"

Olda otevřel oči. Byla v nich apatie.

"Oldo , to jsem já. Jirka."

Usmál se. Otevírání dveří. Prudké světlo.
"Pane Vydro. To si nemůžete dovolit.“, ředitelka byla rozzlobená

Jirka nevnímal. Mluvil na Oldu. Jeho či na chvíli ožily.

Usmál se: „ Jirko. Jsem rád."

Ředitelka máchla rukou. Odháněla můru . Poslouchat řády, pravidla, nebo je ve vhodný okamžik porušit?

Olda zašeptal k ředitelce: "Naučím ho kachnu."

Ředitelka vzdychla.

Jirka brečel a šel pryč, aby to nikdo neviděl.

 

Volali z ústavu. Olda umřel. Smrt  zakrouží jako bojový vrtulník.

Jirka přišel do ústavu pěšky. Nejel na kole ze solidarity k Oldovi a ke všem postiženým v zámečku.

 

"Dal jsem mu do rakve jeho kachnu.", řekl Jirka Bětušce "Zemřela spolu sním. Už nelétala. Jenom smutně kejhala. Dal jí život a dal jí i smrt."

Na obraze v kanceláři zela v plátně velká díra. Kachna tam chyběla.

Bětuška měla slzy v očích.