Balada o sebestřednosti

 Balada o sebestřednosti:

 Kdysi se mu zalíbila,

černé vlasy, úzké rtíky,

celkově tak černobílá,

černé oči – řekl „díky“.

 Ostré rysy – ostří dýky,

po svatbě poznal letoru,

nepoznal moc romantiky,

dost pevná byla ve vzdoru.

 As žili spolu bez fórů,

Němec on a Češka ona,

za chvíli byli ve sporu,

zřela sebe, primadona.

 „On ať chcípne, hajzl, skoná“,

„byl vlažný jsem, už znám jen chlad“,

„smrt to bude nezákonná“,

„je mrcha to, já měl ji rád“.

 „Uráží mne a je to had“,

„zahla mi, ať něco zkusí“,

„je ke mně krutý, pojde snad“,

„jak ta zmije se mi hnusí“.

 „Svírá mne a velmi dusí“,

„sebestředná je a drzá“,

„sráží mne – on chcípnout musí“,

„bodá mne smích, tráví slza“.

 „Krása má ať nezamrzá“,

„s tou potvorou se rozvedu“,

„břídil svoji práci zvrzá,

profíka najít dovedu“.

 „Furt měl jsem mnoho ohledů

na saň – to se nevyplácí“,

„vždyť musím myslet dopředu,

životem mi muka splácí.

 Však se najdou darebáci,

životní pojistka chotě

bude má“. „Už soudnost ztrácí,

vždyť je jako hřebík v botě“.

 „Když chci lpěti na životě,

ten jeho je mi přítěží,

nechci sny mít o nicotě,

jsem ta, co něco vytěží“.

 Že chce se chopit otěží

a že nechce tichošlápka,

ví. Je jak moře pobřeží

a je jako mstivý lapka.

 „Ségra, jó – znám tuhle chlápka,

v dluzích je až po uši“,

„vždyť já nejsem žádná šlapka,

žít tu nechci v ovzduší,

 Kde krása má se poruší,

řešením je býti vdova“,

třpyt zraku temných moruší

podtrhl ta lačná slova.

 Dokud muže nepochová,

jak černá vdova pověstná

bude spřádat pořád znova

svá nová přání zlověstná.

 Pak o řešení, o zcestná

není tady nikdy nouze,

„ať zranění jsou bolestná

a ať trpí přitom dlouze“.

 Života pár minut pouze

muži u benzinky chybí,

co vše chtěl ve vlastní touze?

Jaké dělal vlastně chyby?

 Zkrátka nejsou žádná „kdyby“,

na cestu, myslil, vyrazí,

žádné rty už nepolíbí,

nůž ho v těle zamrazí.

 Vrah znovu ho tam zarazí,

tělo chviličku se škubá,

snad od vraha se odplazí,

nůž však do něj stále rubá.

 Vraha pokřivená huba

hledí na to dílo zkázy,

práce skončena je hrubá,

není jeden – jsou tři, vrazi.

 Bílá ručka nezná sazí,

krev ji lemuje – a špína,

jiná ruka rány sází,

cit se těmto ranám vzpíná.