Čekání

Přistoupila k oknu které bylo přes celou zeď a vedlo do zahrady.Otevřela jej.Lehký vánek nasáklý vůní čestvě spadaného listí ohlašuje příchod podzimu.Byla mlha,mlha hustá jako mléko zakrývala výhled do okolního světa.Dům byl jako obklopen bílým oparem a opředen vůní podzimu.Její bosá noha vystoupila na trávník.Byla rosa.Malé jemné kapičky vody jí stékaly po chodidlech.Zavřela okno a tichým gestem pokynula majordomovi aby přichystal na čaj.Usedla na křeslo,posadila si kočku na klín a hladila ji.Cítila její hebkou srst.Byla spokojená.Konečně mi někdo rozumí,pomyslela si ale nehnula ani koutkem úst,její ledově chladný výraz ve tváři jako by měla už od narození."Váš čaj madam,snídani budete chtít v salónku nebo na terase?" upřela své šedé oči plné nepochopení na majordoma a odpověděla:"V salónku,počkám na manžela...možná dnes příjde..." majordomus pokývnul a s pobaveným usměvem odešel.Co je vtipného na paní která čeká na svého manžela?Nevím odpověděla by většina lidí na této planetě.Jen jemu přišlo trápení poměrně mladé ženy která před lety ovdověla jako velice zábavný vtip.Bylo to od něho kruté.Dokud neztratíte milovanou osobu navždy,nepochopíte jaké to je být sám uzavřený v domě s majordomem a kuchařkou kteří si s vámi nepromluví o normálních věcech,jejich otázky typu:Co si dáte dnes k večeři madam?Mám vám přinést kávu na zahradu?Myslíte že je ta socha na tomto místě dost viditelná?,ji ničily,přišla si jako bezvýznamné smítko v obrovském domě.Připadala si jako duch který dokud o sobě nedá hlučným či jinak zřetelným způsobem vědět jako by nebyl.Nikdo o něm neví.Nevšímají si ho.Pomalu ji zabíjel její vlastní život.Každý den podle stejného scénáře.Bylo to jako zaseknutá filmová páska která se pořád točila od jednoho konce k druhému a zpět a pořád dokola.Až nějaká vyšší síla tu pásku jednou zastaví a dá novou pásku do přehrávače všem se uleví...
Seděla v křesle a stále hladila kočku.Obě byly šťastné,plné radosti z krásné společné chvíle.Najednou se usmála."Viki,chceš něco slyšet?" řekla kočce.Kočka přimhouřila očí a dál slastně vrněla v naruči své majitelky.Brala to jako jasně kladnou odpověď."Víš,s Evanem jsme se potkali před jednadvaceti lety,tehdy mi nám bylo 24 let.Potkali jsme se když jsem byla za svou matkou v lázních a on tam roznášel poštu místním svěřencům..." kočka se převalila na záda a najednou přišel majordomus a povídal:"Snídaně je připravena." pokývla hlavou ale dál se věnovala kočce a svému příběhu:"...tak tedy,hned co jsem ho uviděla mne uchvátil jeho ladný krok,jako by látal těsně nad zemí,jakoby se vznášel.Poté jsme si párkrát popovídali a vše bylo jasné.Po roce jsme měli nádhernou svatbu.Přišlo asi 200 lidí a brali jsme se v kostele...měla jsem krásné sněhobílé šaty s osmimetrovou vlečkou,poprvé v životě jsem si připadala jako princezna.Jako živá panenka s porcelánovou hlavičkou..."na chvíli se odmlčela"počkej" tiše řekla kočce a odložila ji na malý stolek vedle křesla.Zašla do pokoje a otevřela truhlu.Byla z růžové perleti a na ní byl zlatý zámek s klíčovou dírkou vetvaru srdce."Od Evana,dal mi ji hned po svatbě" pomyslela si otevřela truhlu a vytáhla sněhobílé svatební šaty.Přenesla je do druhého pokoje,postavila se před obrovské zrcadlo a oblékla si je,byly jí stejně dobře jako před dvaceti lety.Znovu ji nabily silou.Vypadala jako tenkrát,jako ta panenka s porcelánovou hlavičkou které tak ráda jako malá sbírala a doteď jich měla plnou polici.Jen těch vrásek na obličeji poněkud přibylo a zmizel výraz bezstarostného a zamilovaného mládí.Upřela se svýma velkýma šedýma očima na zrcadlo a v něm uviděla odraz kočky přicházející za svou paní.Kočka se otřela o šaty,zamňoukala a usadila se na rohu vlečky.Překulila se a celá se do ní zamotala.Žena ji s úšměvem rozmotala a posadila ji o kousek dál.Sedla si na zem a vyprávěla dál:"Po svatbě jsme odjeli na líbánky na statek do Skotska kde bydlel Evanuv otec.Po patnácti letech jsme se s Evanem poprvé a naposledy pohádali.Rozčílil mne!Nemůžu za to!Byla to nehoda!Opravdu!Musíš mi věřit!" Z jejích očí se začly řinout slzy."Najednou jsem držela v ruce nůž a nevím jak se to stalo,najednou byla všude krev,spousta krve.On nezemřel!Jsem si jistá že ne!Jenom odešel!Odešel na lov!Každou chvílí se vrátí!Musím mu jít připravit něco dobrého k obědu!"Utíkala do kuchyně i v šatech."Já mu veřím...věřím..." řekla a další proud slz se jí objevil na tváři...