Kamenný stůl

Stál jsem na malém kamenném stole, před jedním domem. Se mnou tam stáli lidé, kteří jsou jedni z těch, které mám nejradši ve svém životě. Stál jsem tam a čekal na ohňostroj, který měl každou chvílí ozářit náměstí. Na stole stála také osoba mi nejbližší, ale přesto tak vzdálená.

Když ohňostroj začal, něco ve mně se neudrželo a po tvářích mi začaly téct slzy. Přitom hrála nádherná hudba. A já věděl, že nemám naději. Nejhorší je, že teď už s ní nemohu mluvit jako dříve, bojím se jí svěřit, už před ní nechci mluvit o svých citech, jedině bych jí přidělával starosti a to nechci, má jich dost.

Měl jsem štěstí, že jsem stál vzadu a nikdo mě neviděl. Jak další a další světla ozařovala naše obličeje, uvědomil jsem si, že to musí skončit, jinak se budu trápit navždy. Nevím ale, jak se přesvědčit o tom, že by byla lepší jako kamarádka, než jako přítelkyně. Musím tomu uvěřit. A potřebuji čas.

Ohňostroj skončil. Byl opravdu nádherný, prožitý poblíž lidí, které mám rád. Byl to nádherný pocit, i když v něm byla příměs smutku. Ale ta mu dala vyjímečnost.

Nikdy na to nezapomenu.