TIM A DIM-4

Tim a Dim šli chodbou, přičemž za okny hřmělo a střídavě se blýskalo.
„Co když tady na nás někdo číhá?“ zeptal se Tim.
„A kdo jako? Nějaký strašidla?“ otázal se Dim. Přitom venku zarachotil hrom a skoro současně se ostře zablesklo. V tu chvíli oba dva vykřikli, protože na ně spadl vycpaný medvěd.
„Přestaň řvát a pomoc mi!“ vykřikl Dim, který ležel pod medvědem, zatímco Tim za jekotu zase na něm.
„Já jsem se lekl!“ vyhrkl Tim.
„Kdo se bojí, nesmí v noci do hradu!“
„Ty si se taky lekl!“
„To určitě! Když tak až po tobě!“
„Co když tu vopravdu jsou nějaký strašidla?“
„Akorát tak mi tady strašíme!“
Oba se přitom postavili na nohy, medvěda zvedli a Tim náhle zjistil, že mu ruka uvázla v jeho tlamě.
„Proč u toho medvěda stojíš?“ zeptal se ho Dim.
„Von mě drží za rukáv!“
„Asi tě chce sežrat!“
„Hergot! Vona mi ta ruka nějak divně v tý tlamě uvázla!“
„To se fakt může stát jenom tobě!“
„Že by si mi pomohl, ne,“
„Že si to ty, tak teda jo,“ řekl Dim a přistoupil k němu a oběma rukama se snažil jeho ruku vytáhnout z tlamy medvěda.
„Zatraceně! Jak se ti jí tam podařilo takhle narvat!?“ vyhrkl naštvaně.
„Za to může ten medvěd!“
„Spíš ty!“
Vzápětí zaburácel rachotivě hrom a současně chodbu ozářilo ostré světlo. Přitom oba dva ztratili rovnováhu a za výkřiků se skáceli na podlahu.
Tim, ležel na zádech a s vytřeštěnýma očima hleděl na tesáky v tlamě medvěda, což v záblescích blesků vypadalo strašidelně. U zdi seděl Dim a na hlavě měl spadlé parohy.
„Jééé, Dime. Ty máš na hlavě parohy!“ ozval se Tim.
„Vážně? To mám teda brzo parohy. Která mi je mohla nasadit?“ vysoukal ze sebe Dim a zároveň se připitoměle usmíval.
„To nevím která. To si musíš zjistit.“
„Ale já si nevzpomínám, že bych měl svatbu.“
„Ta tě teprve čeká.“
„No nazdar. Ale s kterou?“
„To taky nevím.“
„Půjdeš mi za svědka?“
„Jestli tuhle válku přežiju, tak určitě. Ale musíš jí přežít i ty.“
„Budu se snažit!“
„Já taky.“
 Za chvíli Tim, který podpíral stále trochu otřeseného Dima, s ním došel do místnosti, v niž byl stůl. Na něm byl velký svícen, přičemž vše v místnosti pravidelně osvětlovalo světlo za dunění hromů.

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI