Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Podlaha v mém pokoji se strmě svažuje vzhůru. Nábytek se nebouří. Neprotestuje rachotem a hromadným přemisťováním se k nejnižšímu bodu. Tak to tedy znamená, že vyvedený z míry jsem zde jenom já. Nepamatuji si přesně, kdy mě vyvedli, ale teď, jak si můžete všimnout sedím na garnýži a pozoruji neobvyklé dění kolem sebe. Ty miláčku vypadáš taky spokojeně. Sedíš tady vedle mě a tvůj pohled prozrazuje chuť na další splynutí. Ještě se třeseš. Pravda, je tu trochu chlad, protože dveře zůstaly otevřené – ne, dveře nám včera ukradli. Ale pojď ke mně. Skočíme na naši vertikální podlahu, tam se dobře schováme a můžeme se zahřát.
Ale ne, teď zrovna po žádné návštěvě netoužím. Co je to za vetřelce, který se k nám dostal, aniž by zaklepal, či jinak dal najevo svoji přítomnost? Že by třetí do dvojice? Ne, je to jenom zvědavá sousedka z vedlejšího palouku. Prý jestli jsme nezahlédli její dveře. Přes noc jí totiž zmizely a do domu ji teď táhne.
„Víte co, paní Odsousedů? Nasedněte na kolo, já si vezmu své a pojedeme hledat naše ztracené dveře.“ Paní souhlasí, chvíli čekám, než se dostaví. Vycházím na louku před domem a rozhlížím se. Dnes se nám ale pojede špatně. Kolem louky vede lesem silnice a zrovna je na ní spousta strojů a stroječků. Asi nám ji opravují……
Otvírám oči, vidím světlo. Aha, Barunka vedle mě ještě spí.
Ne, to jsem nechtěl! „Já jsem tě teď probudil svým hlasitým dumáním, viď? Vlastně je to dobře. Alespoň ti můžu říct, co se mi právě zdálo. Naše podlaha byla skoro svislá, ale nábytek na ní stál, jakoby se venku nechumelilo (pro upřesnění uvádím, že se opravdu nechumelilo). My jsme seděli po vyčerpávajícím výkonu na garnýži a chystali se na další……Sakra, někdo zvoní, chvilku počkej a neusni. Potom už si to nebudu pamatovat“
Kdo to asi tak může být? Teď, když mám tolik práce se šikmou podlahou a nahou přítelkyní. „Vstávej miláčku,“ vracím se ke své spící víle, „je tady paní sousedka. Prý ji zmizely dveře, tak ji je pomůžu hledat. K obědu se vrátím. No a přitom zkusím najít ty naše, zatím se pořádně obleč, ať nenachladneš!“
Nasedli jsme tedy s paní sousedkou na kola a po právě opravované silnici jsme se nepříliš svižným tempem vydali směrem, kde jsme tušili nalézt chybějící dveře. Problém nenastal za chvíli, jak byste si mohli myslet, ale okamžitě při nájezdu na silnici. Jak víte, silnice byla nově opravená, zde to znamená, že byla před několika minutami zalitá čerstvým asfaltem. Čerstvý asfalt je černý, horký a měkký a mimoto nemá v lásce pneumatiky s určitými typy vzorků. Toto jsme samozřejmě věděli a proto jsme si před odjezdem vyměnili pneumatiky za takové, které by byly akceptovatelné i pro čerstvý asfalt. Mohli jsme tedy bezpečně a také bez strachu z případných neohleduplných řidičů pokračovat v cestě.
Bohužel pneumatiky zanechávají v měkkém asfaltu stopu a to se nelíbilo cestářům, kteří na silnici pracovali. Pohled do jejich tváří v nás vzbudil tak velký strach z jejich odplaty, že jsme šlápli do šlapek takovou silou, kolik jsme jí jen v sobě po ránu našli. A že je člověk po vydatném spánku energií přeplněn, zabrali jsme, kola se podhrábla, asfalt se rozlétl a cestáři, zřejmě nepočítaje s podobným útokem a nemaje ochranné brýle, pro jejich práci nutné a předepsané porušili tímto předpisy, za což jim hrozí srážka z platu. Zaskočilo je také náhlé setkání s odlétavším asfaltem, který jim zalepil oči a nosní dírky. Sami jistě uznáte, že v takovém stavu je pronásledování téměř nemožné.
Poté jsme se už bez obtíží dostali na starou děravou silnici. Rozhlíželi jsme se a pečlivě nakukovali za každý strom a keřík, jestli tam snad nestojí dveře paní sousedové. Po několika desítkách prohlédnutých stromů jsme přece jenom něco našli. Zprvu jsme radostně hopsali a objímali se. Při bližším ohledání jsme zjistili, že dveře nepatří ani jednomu z nás. Zjistili jsme dokonce i to, že nález se dveřím nepodobá ani zdaleka, ani z bezprostřední blízkosti. Spíše nám to připomínalo rybník.
Ano – byl to rybník. Byl tak obrovský, že jsme stěží dohlédli na druhý břeh. Ale ani tam jsme dveře neviděli. Ostatně, museli by být hodně obrovské, abychom je zahlédli. Nezdržovali jsme se a jeli jsme dál. Silnici stále kopírovala tmavě modrá hladina rybníka, která se ani na chvíli nezdála býti dveřmi.
Po devateru výmolů a devateru přejetých housenek jsme zaslechli podivný syčivý hluk a vzápětí jsme viděli, že hladina rybníka se na jednom místě s hukotem ztrácí pod zemí. Neměli jsme čas analyzovat každý jev, který nás zastihl a tak jsme pokračovali.
Skrze asfalt začala bez upozornění prosakovat voda, která vytvořila na silnici malou říčku. Protože jsme ale museli jet dál, přikrčil jsem se a rychle projel. Netrvalo to dlouho a silnice byla zase suchá. Po tomto nevysvětlitelném řešení mokré situace jsem měl celé tělo lemované asi centimetrovou vrstvou bláta. Ostatní část těla byla mokrá.
Za mnou se ozvalo kručení, ječení a hrčení, a v okamžiku, kdy se mi vkrádal nepříjemný pocit, že už mě ta příšera musí chytit, předjela přede mě dodávka. Zpomalila a ze zadního okénka se vysunula dlouhá dřevěná ruka, která se po mě začala sápat. Musel jsem tedy zpomalit a šikovně uhýbat. Zpomaloval jsem a uhýbal,až jsem zůstal stát. Auto zastavilo také, ruka se vymrštila a chytla mě za tričko. Proč jenom jsem dneska nevyjel s obnaženým hrudníkem? Opálil bych se a teď bych nebyl lapen!
Ještě ale nebylo vše ztraceno. Použil jsem svého rozumu a nebeské inteligence, abych se pokusil dostat se z tak svízelné situace. A hle – nápad! Popadl jsem teď nehybnou ruku a zlomil ji. Auto ztichlo. Odhodil jsem část ruky, kterou jsem držel, postavil nohy na pedály a vzdálil se od opuštěného vozidla.
...„Ano, slyším. Už jdu. Chvilku počkej, musím se opláchnout, právě jsem se probudil. Ale potom ti povím, co se mi zdálo“ - „Rozhodl jsem se, po obědě si trochu zdřímnout. Usnul jsem ještě než jsem dopravil své rozměrné, místy však velmi přitažlivé, tělo do lože. Zdálo se mi, že jsem ti povídal sen, který se mi ve snu zdál. Všechno kolem nás bylo jako v tom, co se mi zdál ve snu. Doma bylo všechno šikmé, dveře jsme měli ukradené, rybník se ztrácel v louce a dokonce mě napadlo agresivní auto.\
...Jau, o co jsem se to bouchl? Aha, to nám zase přišlo nové zboží. Mám ze spánku zalepené oči, tak vidím jenom mlhavé rozostřené obrysy. Jak to, že skladník nepracuje? Určitě zase hraje piškvorky s účetní. Áááá mi máme nové jezdící schody! Nepamatuji se, že bych je byl objednával. Ale je to pohodlné.
Cože, že je to dopravní pás? Škoda, schody bych ocenil mírným pokynutím, ale pás? Halóó, kde jsi! Je tady kolem spousta krabic, ale tebe mezi nimi nevidím. Zkusím zahnout doprava – krabice – teď tedy doleva – krabice – půjdu rovně – krabice – nezbývá mi než volat o pomoc. Ne, ne mám nachlazené hlasivky, ještě bych si je zničil na celý krátký zbytek života, který mi tady mezi krabicemi zbývá. Budu se tedy modlit, snad alespoň Bůh si mě všimne a přivolá posily. Chytrá je na to dost.“
...Díky Bohu. Konečně jsem opravdu vzhůru. To byl ale příšerný sen. Pomyslel jsem si, když jsem se probudil. Teď si mohu v klidu a bezpečí teplé naškrobené duchny probrat celou plejádu snů, s kterými jsem měl tu čest během dnešní noci.
Ale nejprve mi někdo vysvětlete, co znamená ta modrá skříň, ta modrá postel a modré povlečení, modrý toaletní stolek s modravým světlem mířícím na namodralé zrcadlo. Nevzpomínám si, že bych usínal v kosmetickém salonu. A kde je tedy kosmetička? Že by pod peřinou? Ne tam není.
Aha – chápu, už se nenechám nachytat. Je to další sen ve snu. Raději ulehnu do modravého lože a budu pokračovat ve spánku. Teď.
...Konečně spím a nic se mi nezdá. Je to kupodivu velmi podivně klidný spánek. Nevidím důvod, proč bych měl spát klidně. Že by se moji malí snové unavili? Nebo snad mají polední přestávku?
Snažím se, ujasnit si, co se mi to vlastně zdálo. Není jednoduché vzpomenout si. Možná bych měl využít toho, že ovládám své tělo a vzbudit se. Jinak nevím, co budu vyprávět své, určitě poklidně spící, holčičce vedle mě.
„Tak, pozor. Jakmile potřetí tlesknu, všichni se probuďte a povězte mi, co se vám zdálo“ – Tlesk, tlesk, tlesk…………….
Písmák