ve žlutém písku (úryvek)

 Mhenet nečekal, jak krásný může být úsvit na poušti. Zlatá zář je zalila jako sprška zlata. Omotávala se jim kolem nohou a vykouzlila lesklá roucha na jejich srsti.

„Jakým směrem teď půjdeme?“ zeptal se Lord.

„Já bych šel na jih, do srdce pouště. Co navrhuješ ty?“

„Nechám to na tobě. Beztoho jsi velitelem ty,“ pokrčil Lord znuděně rameny.

„Tedy dobře,“ odmlčel se. „Půjdeme dál na jih,“ řekl Mhenet nahlas, aby jej všichni dobře slyšeli. „Za hodinu vyrazíme.“

„ Ty chceš vědět, co je dál, co? Abych pravdu řekl docela by mě zajímalo, jestli tu něco žije. Slyšel jsem že jo, ale znáš to, jeden povídačkám nevěří.“

„Já bych jim taky nevěřil dokud by mi někdo nedokázal, že tu fakt byl. A záleželo by také na tom, jestli bych mu věřil, že tu byl.“

„Mimochodem, co chceš dělat tu hodinu?“

„Pojď, uvidíš, s něčím mi pomůžeš.“

Uchýlili se do stínu duny. Mhenet vytáhl z brašny zažloutlou mapu. Roztáhl ji a po obou stranách zatížil hrstkou písku. Pak znovu zalovil v brašně a vyňal lahvičku s inkoustem a pero. Vše podal překvapenému Lordovi.

„Na, tu máš. Nakresli to ty, mně by se třásla ruka a neumím tak pěkně malovat.“

Lord přijal věci a dodal: „Tak mi alespoň říkej, co kde mám namalovat. Nepamatuji si to.“

„No Lorde, ty mě stále překvapuješ!“ pohoršil se jen tak naoko Mhenet.

Lord se jen ušklíbl, otevřel lahvičku, vzal do ruky pero a kývl hlavou na znamení, že je připraven.

Celou hodinu mu Mhenet diktoval, do jakých míst má namalovat hory, kam planiny a lesy, jak se klikatí řeky a jak se tato místa pojmenovat. Lord maloval a psal, až mu na čele vyvstávaly kapičky potu. Když byli s prací hotovi, dívali se na své dílo s obzvlášť velkou hrdostí. Byli pyšní, jak dokonale zpodrobnili doteď nepodrobnou mapu. Ale přesto zbýval velký kus volný.

„Odvedl jsi dobrou práci, kamaráde,“ řekli oba současně. Pak na sebe pohlédli a rozesmáli se. Bylo jasné, že jejich chmury z předešlých dnů se rozplynuly, jako se rozplývají mráčky na modré obloze.

 

Písek byl stále hlubší a hlubší. Nohy se jim bořily až po kolena, a proto nemohli jít rychleji. Slunce žhnulo a spalovalo jim nechráněnou kůži. Voda jim pomalu docházela a hrozilo, že dojde co nevidět i jídlo. S oběma se snažili šetřit, jak mohli, a pili a jedli jen v nejnutnějších případech, když už nebylo zbytí. Občas se zvedl oblak prachu, až se znavení kentauři začali dusit. Celé dny se tak táhnuly v jednotvárné pískové podobě. Nejeden zatoužili po čerstvé zeleni, po vůni lučního kvítí a dokonce jim začli scházet chladné noci, na které by jindy nadávali. Mluvili jen málo. Žízeň jim vysušila hrdla a spalovala žáhy. Neuvěřitelnou rychlostí hubli, už teď jim vylézala žebra. A bylo nejhorší, únavou ztráceli pojem o čase a jejich myšlení bloudilo mimo současnost.

Lorda však stále neopouštěla dobrá nálada. „Lopotíme se tu kdoví jak dlouho a ještě jsem neviděl žádného človíčka. Třeba se před námi schovávají. Docela bych už rád vrazil nosem do nějaký oázy. Říkal jsi přeci, že určitě na nějakou přijdeme.“

„Ne, neříkal. Přesně jsem řekl, že si myslím. A v tom je veliký rozdíl,“ odsekl Mhenet nevrle. Od prudkého slunce mu nebylo příliš dobře. Asi si ovyknul z dlouhých let přebývání ve stínu a vlhku stromů pralesa. A možná ani jeho zranění, které si odnesl z bitvy s těmi zatracenými lidmi mu valně nepřispívalo. Rána začala hnisat a bolest jej doprovázela na každém kroku.

„No tak se hnedka nevztekej. Vždyť jsem si dělal jen legraci.“

„Víš, co ti řeknu, Lorde?“

„Ne, co?“

„Jen to, že nikdy nepoznám, kdy si ze mě střílíš a kdy naopak mluvíš vážně.“

„Ale pšeče by šeš nežlobil na štejdu Lojdínka…“zašišlal na Mheneta a přitom jej pohladil po hlavě, jako by mluvil k miminu.

Mhenet se ušklíbl a opáčil nevinným hláskem: „Štlejda Lojdínek je e-e…du-du je lepší.“

Lord se rozesmál svým hlasitým chytlavým smíchem. Mhenetovi jen zacukaly koutky, ale chtěl si udržet vážnost. Což se mu nepovedlo, protože Lord jej praštil po zádech až poklesl v kolenou a musel se i on rozesmát.

„Teď vážně. Potřebujeme nutně najít nějakou oázu. Dochází voda a jídlo, to ti snad nemusím připomínat.“

„Vím, ale nezbývá nám nic jiného než jen doufat. Snad zítra. Kolik vody a jídla nám ještě zbývá?“

„Když budeme hodně šetřit s jídlem, tak na tři, nanejvýš čtyři dny. S vodou jsme na tom o něco hůř. Počítám tak, že by měla vystačit na jeden a půl možná na dva dny. V každém případě musíme nějakou najít zítra nebo pozítří. Jinak tu pochcípáme.“

Stáli prakticky před neřešitelným problémem. Za soumraku se zastavili, aby se utábořili. Mhenet rozdělil na hlídku dvojice po dvou hodinách. Vybral si hlídku s Lordem v půli noci.

Rudé světlo se vytratilo s příchodem noci. Na poušti byla noc docela jiná než kdokoliv z výpravy znal. Tma byla hustá a černá, a i když vyšel měsíc a hvězdy zářily, nebylo možno vidět víc jak na délku natažené paže. Pojedli studenou večeři, protože nikde kolem nebyl ani uschlý strom. Několik dní bez ohně se dalo vydržet, ale nešlo to celou věčnost.

Mhenet usnul, jakmile si lehl. Tentokrát neměl lehký spánek jako vždy.

O půlnoci jej probudil letmý dotek prstů na jeho rameni a tiché zašeptání: „Pane, promiňte, že vás budím, ale je čas.“

Mhenet zvedl hlavu a rozespale zamžikal do tmy. Nad ním stál Kay Kudrian, sotva jej rozeznal, protože jeho srst splývala s okolní tmou.

Vstal a protáhl se. „Díky. Bylo vše v pořádku?“

„Ano, nic se nedělo, všude je ticho.“

„Tedy dobře, jděte si lehnout, ať zítra nejste unavený.“

„Ano, pane, přeji klidné hlídání.“

Kayovy kroky se pomalu vytrácely, až utichly docela. Setkal se s Lordem. Spolu se pak odebrali na samý okraj tábora.

Naslouchali a pozorovali hvězdy.

„Tam je Velký vůz.“

„Ano, dnes v noci obzvlášť září,“ řekl Mhenet a ukázal na jiné souhvězdí. „A Orionův pás, vidíš?“

„Ne,“ pravil Lord a těkal očima po obloze ve snaze jej nalézt.

„Támhle. Ty tři hvězdy v řadě za sebou sešikmělé k obzoru.“

„Ááá, mám to, je pěkný. Dnes ale neobvykle září Kasiopea.“

„Víš, co je ale zvláštní?“

„Ne.“

„Je zde vidět souhvězdí královny Sirén. Neznáš je. Není totiž vidět z žádného místa na světě než z Kentaurtina. Nikdy jsem ji neviděl, je to spousta let, co mi o ní matka řekla,“ odmlčel se a vzpomínal na své rodiče.

Vzpomněl si, jak byl s matkou Élenör doma v Kentaurtinu, když jednoho chladného večera k nim přišel Synueth, rodinný přítel a oznámil jim, že je otec mrtvý. Élenör se po této zprávě nervově zhroutila, malý Mhenet stál v koutku jako opařený. Po pohřbu pak odešli k otcovu bratru Brenghilovi do Latsän- Narû. O šest let později Élenör onemocněla a brzy na to zemřela. Když umírala, řekla Mhenetovi: „Mhenete, synku, až se vrátíš domů hledej na obloze šest hvězd v kruhu, jedna z nich je uprostřed, jedna mimo. Sirénu, královnu hvězd,“ vzala Mheneta za ruku a naposledy se naň podívala. Pak zašeptala: „Ukáže…“ co se ukáže se Mhenet nikdy nedozvěděl. Z těla se jí pomalu vytratil život a oči jí zmatněly. Mhenet zůstal sám.

Při této hořké vzpomínce sklouzla Mhenetovi slza po tváři. Hned zamáčkl druhou a zhluboka se nadechl.

Během hlídky párkrát obešli tábor, probrali plán do budoucnosti. Nakonec vzbudili další hlídku a sami se opět uložili ke spánku.

 

Mhenet se ráno probudil, jak jím kdosi zuřivě třásl. Slyšel nad sebou Lordovo zoufalé klení a nadávání, které nebylo věru příliš slušné. Vstal a promnul si oči.

„Co se děje? Vždyť teprve začíná svítat a víš, že jsme se dohodli, že vstanem hodinu po svítání.“

„Teď není na žádné vysvětlování čas, podívej se na jih a uvidíš sám!“

Mhenet pohlédl na jih. Žlutá clona se valila přímo na ně.

„To je…“ nestačil doříct.

„Zvedá se vítr,“ doplnil jej Lord.

„blíží se rychle. Co nevidět nás zastihne a… K ZEMI! POZOR, ABY SE POD VÁS NEDOSTAL VÍTR!!!“

Všichni jako jeden muž padli k zemi. Za několik vteřin se přihnala bouře v celé své zuřivosti. Zasypávala je novými a novými vrstvami písku. Prach se jim dostával do očí a nutil je ke kašli. Připadalo jim, jako by tam leželi celou věčnost, bičováni tvrdými údery větru. Nakonec je bouře zanechala samotné a zasypané.

Vítr ustával a kentauři se začali sbírat ze svých úkrytů. Setřásávali ze sebe hromady písku a snažili se vytřít prach z očí.

„Jste v pořádku?“ zavolal starostlivě Lord.

Postupně všichni odpověděli své ano. To ještě však netušili co se stane za pár minut.

Ozval se zoufalý výkřik o pomoc. Trhnutím se otočili po hlase. Zahlédli Harpa, jak se válí na zemi a křičí bolestí. Písek kolem něj byl nasáklý krví a Harpovi chyběla polovina těla. Vrhl vyděšený pohled na svého bratra Heretha, Lorda a Mheneta. Pak jej něco chytlo za přední nohy a stáhlo pod hladinu zrudlého písku.

Mhenet se otočil za zadních, popadl Maria který stál kousek za ním v rychlosti si jej posadil na hřbet a volal: „UTÍKEJTE, PRYČ, RYCHLE!!“

Stádo kentaurů se roztryskalo. Tryskali co jim nohy stačily. Tu a tam je doprovázel zděšený výkřik uloveného kentaura. Vždy, když se Mhenet otočil, viděl, jak se pod povrchem k nim něco žene. Každou chvílí to bylo stále blíž a blíž. Poslední kentaur ze stáda, Hunak, zmizel pod pískem.

Už je opouštěly síly, když zaslechl Audena volat: „Oáza! Oáza!“ Záchrana na obzoru a naděje. Nové síly se v nich probudily a vyrazili ještě v rychlejším tempu.

Znovu se otočil. Tentokrát viděl Petara, jak zakopl, ale hned vstal a utíkal dál. Když však proběhl těsně kolem Mheneta, všiml si, že mu kus boku chybí. Oáza byla na dosah, zbývalo sto metrů a byli by zachráněni, ale…

Mhenet klopýtl. Zřítil se na zem. Chlapec vyletěl a dopadl několik metrů dopředu. Kolem běžící Xaver chtěl Mhenetovi pomoci na nohy, ale kentaur zavrtěl hlavou a ukázal na Maria. Xaver pochopil, co po něm chce, znovu se rozběhl, chytil Maria za límec a trochu bezohledně si jej hodil na hřbet.

Mhenet vida, že se nedostane včas do oázy vstal. Byl unavený a věděl, že by nedokázal uběhnout už ani metr. Rozhlédl se kolem sebe. Nedokázal ochránit své svěřence. Co bude dělat, až se jednoho dne opět vrátí do Latsanu a bude muset vysvětlit rodinám, že pomřeli při útěku. Hanbou by se musel propadnout, kdyby musel přiznat, že utíkali z boje, oni, kteří léta cvičili, aby se tak nestalo. Radši by si něco vymyslel, než by řekl pravdu. A to ne. Dá jim šanci. Šanci na přežití. Tasí meč. Avšak proti komu. Je to hotové bláznovství, postavit se něčemu a nevědět čemu. Nebo to snad bude hrdinský čin. Ani nevěděl co dělá. Jen vzdáleně si uvědomoval, že jeho ruce nahmatali luk, jenž měl přehozený na zádech, a vytahují dva šípy, zakládají první na tětivu. Připadalo mu to jako by se tato chvíle táhla do nekonečna.

Galí, který běžel poslední, se zarazil. Překvapilo jej, že Mhenet neběží, ale stojí zády k oáze, zády k záchraně... To však neměl dělat. Písek na povrchu se rozhrnul a objevila se úzká štíhlá hlava na dlouhatánském krku, jemuž na šíji vyrůstaly ostny. Tvorovo tělo bylo pokryto černými šupinami, které vrhaly temně modré stíny. Uchopila nebohého kentaura, vyzdvihla ho do výše, opsala s ním elegantní smyčku a vší silou jím mrštila o zem. Ozvalo se křupnutí a Galí se začal bezmocně klepat, jako v nějakém šoku.

„Promiň,“ zašeptal Mhenet a namířil na něj. Postil. Šíp zasáhl Galího zezadu do krku. Přestal sebou neovladatelně házet. Hlava se bezmocně kynklala. Měl zlomený vaz. Byla to ta nejlepší smrt, kterou mu mohl dát. Šíp, jenž vystřelil totiž neproletěl kentaurovi skrz. Zabodl se jen na krajíček. Střela rozdělila dva obratle od sebe a přetrhla míchu. Rozhodně lepší než, co by jej za maličkou chvíli čekalo. Tvor jej opět vyhodil do výše, nadhodil si kentaurovo bezvládné tělo a pak jej mocnými čelistmi chytil a roztrhal na malé kousíčky. V Mhenetovi se vzedmul hněv. Stoupl si proti stvůře na zadní, vystřelil druhý šíp, ten však jen těsně minul tvorovo oko. Tasil meč a rozcválal se směrem k ní. Přiskočil k ní z levé strany a ťal do boku krku. Obluda zařvala a ohnala se po Mhenetovi. Mhenet využil její nízko položené hlavy a sekl těsně za zátylek. Meč se mu však odrazil. Tvor to zřejmě čekal, stočil krk a podrazil Mhenetovy nohy. Kentaur se ocitl na zádech. Zahlédl, jak mu vyrazil na pomoc zbytek zdravých kentaurů v čele s Lordem a Audenem. Pohlédl znovu na tvora, který si ho měřil pohledem, rudé oči mu plály čirou nenávistí.

 Na chvíli se zastavil v lítém boji, sklonil hlavu k Mhenetovu tělu a čichal jej. Odfrkl si. Z nozder se mu vyvalil hustý šedý dým páchnoucím po fosforu. Je konec. Moc dlouho je ji nedokázal zdržet. Teď bude jen na hrstce zdravých, aby se bránili, sebe i zraněné. Kéž by se jim podařilo, to co jemu ne. Podruhé stojí v tváří v tvář smrti. Tentokrát se ani neodvažoval doufat, že to bude mít nějaký šťastný konec, jako před tím, že se probere a zjistí, že…V tom se ozval svištivý zvuk a do tvorova krku se zapíchlo několik šípů. Nestvůra obrátila svou pozornost k  přibíhajícím kentaurům. Mhenet však nečekal, až si rozmyslí, koho má zabít dřív a jakou smrt si k tomu vybere. Jediným pohybem se dostal na břicho a druhým na nohy. Vzal meč pevně do obou rukou a zarazil jej tvorovi zespoda do hlavy. Projel mu skrz na skrz až modrá krev smáčela okolní písek. Tvor se vzepjal v posledním tažení, zvedl se oblak prachu a ze země se vynořil pár obrovských, černých, kožnatých křídel, zařval a pokusil se vzlétnout. Vzduch proťala další salva, jenž srazila tvora zpět. Padl k zemi mrtev. Mhenet zhluboka oddechoval. Pak vytáhl meč z hlavy, opřel se o něj. Vyzvracel se. Nakonec si otřel ústa  a odebral se ke svým přátelům, kteří mezitím dorazili až k němu.

 

„Mhenete, Petar je na tom špatně. Chtěl by s tebou mluvit,“ pravil Arí Sonosko, světlý hnědák s kulatým obličejem a měkkýma očima, o pár hodin později.

Mhenet potřásl hlavou: „Už jdu.“

Došel k Petarovu narychlo zhotovenému lůžku z přikrývek, které zachránili před bouří. Přiklekl si k zraněnému, vzal jej za ruku: „Copak jsi mi chtěl říci, příteli?“

Petar pootočil hlavu a ulpěl na něm pohledem. Byl zpocený a celý se třásl. Kůže mu jen hořela.

„Mhenete, poslali mě, abych tě přivedl domů, do Kentaurtina.“ Rozkašlal se. Po chvíli však pokračoval. „Císař lynčuje a vraždí, povstalci tě potřebují, jen ty jim můžeš pomoci. Ty a … tvůj bratr.“

„Já ale nemám bratra.“

„Máš, jen o něm nevíš. Najdi ho a přiveď!“ opět se rozkašlal a z úst se mu vyvalila krev. Pohnul rty. Mhenet se musel naklonit až úplně k němu, aby jej slyšel. „Pomoz Kentaurtinu.“ Pak se mu zastavil dech a život z něj vyprchal, jako když vylije džbán vody.

Mhenet mu zamáčkl oči a sklonil hlavu. Nechtěl brečet, ale nemohl zastavit slzy, které se mu draly do čí. Smáčely mu celou tvář a jejich slaná chuť chutnala hořce. Neznal sice Patara, tak dobře, i když si s ním už dlouho chtěl promluvit a blíž se s ním seznámit. Přesto jej jeho smrt dojala, jako by mu umřel někdo blízký.

 

Celou noc probděl. Přemítal nad tím, co se dozvěděl. Petar přišel, aby jej přivedl domů, aby pomohl povstalcům sesadit tyranského císaře. Jak to chtěl jen udělat. Když nebyl velícím, ale jen pouhým vojákem? Jak jej chtěl zavést k povstalcům, jak? A prý má bratra. Matka ani otec se o něm nikdy nezmínili. Proč? Nechtěli snad aby se poznali, či jakkoli spojili? Je to snad zakázané? Příliš mnoho otázek najednou si kladl. Ponechal tedy tyto informace, že se nad nimi zamyslí později, až se mu vyčistí hlava od nepříjemných vzpomínek.

Ráno postavili jedenáct mohyl pro jedenáct dobrých přátel a bratrů. Jedenáct pomníků s vyrytými jedenácti jmény. A zapálili ohně na čtyřech světových stranách, jak bylo starým kentaurským válečným zvykem.

 

Petar Saghan, Harp Celeden Čerok, Kles Kil Mirat, Galí Gregors Pulter,  Billan Bufal Surf, Margaso Ter Werlock, Mompé Molen Láterr, Gas Sola Losa, Josiy Corman Žeksa, Hunak Serem Kim, Tupak Jomer Kaskvang.

Jedenáct statečných kentaurů.

---