Prázdninové dobrodružství

Tohle bylo moje první delší dílečko. Psal jsem jej, když mi bylo 15 let. Snad se vám bude líbit...

Těší mě. Jmenuji se Lukáš Poledna. V době, kdy se odehrával můj příběh, mi bylo šestnáct let. Studoval jsem na gymnáziu. Nebýt mé dobrodružné povahy, asi by se nic z toho co vám budu vyprávět nestalo. Příběh začíná 13.Srpna. Teď se pohodlně usaďte a začtěte se do mého prázdninového dobrodružství, které mi změnilo život.
1.den - Neděle
Volný týden o prázdninách je u mne téměř nevídaný jev, ale přesto, naprosto nečekaně odpadl rodinný výlet. No ale co teď? Kamarádi jsou všichni někde rozjetí a já budu sedět doma jako truhlík. Naštěstí, zadní vrátka zůstala otevřená a já se rozhodl vydat na vlastní pěst vstříc dobrodružstvím. Sednu na první vlak pryč a na dvacáté zastávce vysednu. Schválně kde to bude? Sbalil jsem stan, spacák, no prostě to nejdůležitější a vydal jsem se na vlak. První vlak který odjížděl byl směrem na Prahu. Zamávat perónu a počítat zastávky. Tak jsem se zakoukal do utíkající krajiny, že jsem málem přejel. Ani už nevím, jak se ta díra jmenovala. Hned před nádražní "ruinou"jsem narazil na turistický rozcestník. Buď po modré na zříceninu, nebo po zelené k žlutým peřejím. Jediný pohled na nádražní budovu rozhodl. Zříceninu už vidím a tak se dám k peřejím. Do kroku si pobrukuji svoji oblíbenou písničku a rázně si to šinu do mírného kopečku. Cesta je po obou stranách roubena stromy. "Jé to jsou letní jablka" hlesnu si pro sebe a už se sápu na nejbližší strom. To se asi nelíbilo dědulovi, který proti mně vyrazil s holí z blízkého stavení. "Já ti dám ty smrade. Takhle mi česat jabloň." Po drobné lži, že od rána jdu bez jídla se dědula trochu uklidnil a dokonce mi k těm jablkům vnutil i dvě buchty. Tvarohové. Mňam. Rozloučil jsem se a dál jsem pokračoval ve své "strastiplné" cestě. K peřejím to byl skutečně flák. Alespoň šest kilometrů. Ale ten pohled na cíl mé dnešní cesty stál za to. Kameny, voda, písek, peřejky, lesy, opalující se kráska, modrá obloha… počkat… opalující se kráska? Jujky. Ihned mě přešla veškerá únava. Zul jsem si botky a vydal jsem se po vyhřátém písku za tou krásnou slečnou. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že je asi v mém věku, že má krásné světlé vlasy, modré oči a úžasnou postavu. Přisedl jsem si poblíž a začal jsem navazovat neverbální kontakt. Asi jsem na ni čuměl dost blbě, protože se hned ohradila "Co na mě tak civíš?". Vykoktal jsem jakousi omluvu a ona již o mnoho klidnější se mi taky omluvila, že na mě tak vyjela. Zapovídali jsme se a já se dozvěděl že je taky na celotýdenní tůře, že nemá kluka, že jí je taky šestnáct jako mně a že bydlí jen tři kilometry ode mně. Na moji otázku, co kdybychom teda pokračovali v tůře spolu odpověděla, že to bude super, že alespoň nebude muset chodit sama, že se budeme navzájem zabavovat. Dále mi řekla, že dnešní noc bude spát tady. Stan že má postavený támhle za keřem. Já jsem si svůj postavil vedle jejího, převlékl jsem se do plavek a šel se za Zdeňkou, tak se ta holka jmenovala, slunit. Jakožto vysoce aktivní člověk, dlouho jsem na sluníčku nevydřel. Pomalu jsem vstoupil do vody, smočil jsem se a na Zdeňku jsem cákl vodu. Ledová voda na rozpáleném těle dělá divy. Zdeňce se z hrdla vydal jakýsi pazvuk, vylétla jako torpédo a sápala se na mně. "Já tě utopím ty koni" to byla v tuhle chvíli věta, kterou jsem zaslechl alespoň pětkrát. Očividně jí tohle vodní pokoušení začalo bavit. Navzájem jsme se topili, stříkali na sebe vodu a různě jsme se škádlili. Po hodince vodního dovádění jsem si šel lehnout na vyhřátý písek. A jak tak ležím se zavřenýma očima a slastně se flambuji na sluníčku, najednou se do mě zabodlo tisíc jehliček na jednou. Kdepak jehličky. To jen Zdeňka mi oplatila mé pokoušení notnou dávkou vody na rozpálená záda. Nechal jsem to bez povšimnutí a dál jsem se slunil. Zdeňka, která si myslela, že na mě cákla málo, nabrala plný hrnek vody a opatrně si to ke mně šinula. K její smůle se smekla po kameni, hrnek vyhodila do vzduchu, dopadla vedle mě jen to žuchlo. Já se mohl umlátit smíchy, jenže jsem zapomněl na hrnek. Ten ve vzduchu opsal oblouk a praštil mě zákeřně do hlavy. Samozřejmě, obsah hrnku se mi vylil za krk. V tomto škádlení jsme si ani nevšimli, že slunce již zapadá za horizont. S přáním dobré noc jsme unaveně zalehli do spacáků a propadli se do hlubin noci.


2.den - Pondělí
Ráno jsem se probudil první a tak jsem své nové kamarádce připravil snídani. Čaj z malinového listí a chleba se sýrem. Ze stanu vykoukla překvapeně, ale když uviděla připravenou snídani, tak se mile usmála. Chleba zdlábla s chutí a po čaji taky nezůstali ani památky. Sbalili jsme si věci do toren a já jí galantně vzal spacák. Pokračovali jsme po zelené turistické značce, která nás dovedla až ke skále. Byla to zvláštní skála. Vypadala, jako ruka se zatnutou pěstí. Ještě víc nás asi zaujala dvojice horolezců, která se pomalu s ledovým klidem dopravila až nahoru. Se Zdeňkou jsme se shodli na tom, že bychom to taky rádi zkusili, jenže jsme nedostali odvahu se dvojice zeptat. Myslím si, že by nás nahoře asi ani neslyšeli. Zamávali jsme jim a šli jsme dál, protože nás čekalo ještě asi deset kilometrů. Cesta se klikatila hlubokým údolím zakousnutým ve skalních stěnách, které padaly od vrchu přímo dolů k řece. Cesta byla místy široká sotva dva metry a vedla těsně vedle vody. Smrk, který je jinak tady v okolí docela hojný, se zde neměl šanci uchytit a tak bylo vidět sem tam nějakou malou borovičku a nebo vytrvalou břízu. Zato ostružina a malin zde bylo hafo. Byly výborné. Cpali jsme se, když tu najednou Zdeňka vylétla, jako kdyby jí někdo praštil přinejmenším baseballovou pálkou. "Ježkovy voči zmije" křičela pořád dokola jako pominutá. Hned jsem přiběhl a rozesmál se. Ona to totiž nebyla zmije, ale pořádná užovka. Udiveně na nás koukala a poté se raději odplazila, protože jsme jí nebyli asi moc sympatičtí. Často se divím, proč lidi kvůli hadům tolik vyvádějí. Vždyť oni mají větší strach z nás, než my z nich. Zdeňka se však nenechala přesvědčit, že to nebyla zmije a ke stráni už jsem jí nedostal. Radši jsme šli dál, protože na východě se začaly kupit zlověstné šedé mraky. Mračno se čím dál víc rozšiřovalo po obloze a my nevědomky stále přidávaly do kroku. Nebylo by příjemné, kdyby nás bouřka zastihla v tomto uzavřeném údolí. Turistická značka se z ničeho nic prudce stočila doprava do stráně po téměř neznatelné pěšině. Pěšina byla místy zarostlá, a značky nebyly skoro vidět. Přesto jsme ten kopeček vyšlápli v pohodě. Nahoře nad údolím nás čekal pohled pro bohy. Údolíčko bylo pod námi jako na dlani. Říčka se klikatila v meandrech, skály všude kolem. Byli jsme jak v ráji. První hrom nás rychle probral a my spěšným krokem vyrazili dál. I komáři asi cítili, že se hrne bouřka, protože nám nedali chvíli pokoj. První kapky začaly smáčet vyschlou zem, zablesklo se a my se nevědomky dali do běhu. Pak se všechno odehrálo jako ve zrychleném filmu. Velký hrom, blesk, rána a statná lípa, kolem které jsme před chvilkou proběhli spadla jako podťatá. Zastavili jsme se a koukali na to jako na zjevení. Kdybychom šli o pár vteřin déle, mohlo být po nás. Cestička se začala měnit v nepříjemnou klouzačku, takže každou chvilku některý z nás sebou sekl. Jak se říká, na poslední chvíli se před námi jako zázrakem zjevil seník. Vpluli jsme dovnitř a naše oči si pomalu zvykaly na příjemné šero. Bylo zde příjemné sucho a teplo. "Lepší bydlení už dneska asi neseženeme" řekl jsem a Zdeňka mi přitkala. Gentlemansky jsem se otočil, když se Zdeňka převlékala a pak zase chvíli zůstala otočená ona. K večeři jsme si vzali tzv. co dům dal. Chleba s vepřovou konzervou. Rozložili jsme spacáky do sena a lehli si. Ještě chvíli jsme si povídali o dnešním dni a když jsme se zaposlouchali do pravidelného ťukání vody na střechu, které bylo lepší než ukolébavka, usnuli jsme zaslouženým spánkem.


3.den - Úterý
"Co, co, co to je?" divil jsem se, co mě to šimrá na nose. To Zdeňka mě budila stéblem suché trávy. "Dobré ránko" popřála mi, a já jí odpověděl. Teprve teď jsem si všiml že mezerami mezi prkny seníku probleskuje sluníčko. Probudili jsme se do krásného dne. Po snídani a hygieně u blízkého pramínku jsme se dohodli na cíli dnešní cesty. Byla to zřícenina hradu Loučka, který byl odtud vzdálen asi patnáct kilometrů, takže jsme nemuseli moc pospíchat. Krátce po desáté hodiny jsme vyšlápli stále dál po nerovné cestě, která však již byla alespoň trochu udusaná koly traktorů. Šlo se docela dobře a tak jsme si začali do kroku prozpěvovat. Nejprve jsme spolu zpívali jeden hlas a já se po chvíli přidal s druhým. Zpívalo nám to pěkně, takže ty tři hodiny cesty mezi poli, v lese, kolem hájenky utekly jako voda. Zelená značka nás vedla přes vesnici, ve které jsme si nakoupili zásoby. Na návsi jsme si chvilku odpočinuli u kašny. Zaujal nás chlápek, který s tornou na zádech vyrazil stejným směrem, jako jsme měli naplánováno jít my. Poseděli jsme asi deset minutek a vydali se dál. Uprostřed lesa se před námi objevila plocha tekutého stříbra. "Teda rybník bych tady nečekala. Ty jo Lukáši? Co kdybychom se vykoupali?" řekla Zdeňka a já jí hned odpověděl: "Jasan hupsneme tam". Převlékli jsme se do plevek a pomaličku vkročili do studené vody. "Teda ta je jako led. Ještě, že jsme tam nehoupli hned. Rozehřátý člověk nemá skákat do studené vody." dělal jsem hned chytrého. Najednou se za křovím zjevil ten chlápek ze vsi a v plavkách skočil rovnou do vody. Vytřeštil oči, něco zakřičel a šel ke dnu. Zdeňka začal zmatkovat "on se asi utopil". Já zachoval chladnou hlavu a plaval k místům, kde ten chlapík zmizel pod hladinou. zhluboka jsem se nadechnul a potopil jsem se. Chvíli jsem šmátral kolem sebe, když tu jsem narazil na nehybnou ruku. Chytil jsem ji a táhl nahoru. "mám" vykřikl jsem a Zdeňka mi s ním pomohla ke břehu. "Alespoň k něčemu mi budou ty kurzy u červenýho kříže" řekla Zdeňka. Když se přesvědčila, že mu srdce tluče, zacpala mu nos a začala s umělým dýcháním. Asi po pátém nádechu začal ten chlápek kašlat vodu. "To bude dobrý" chlácholila ho Zdeňka. "Já doběhnu do vesnice pro nějaké auto" řekl jsem a ihned se rozběhl k vesnici. Hned u prvního stavení jsem zazvonil. Vykoukl asi dvacetiletý muž, který po vyslechnutí všeho co se stalo zavolal sanitku a sám naskočil do auta a vydal se se mnou k rybníku. Zanedlouho po našem příjezdu přijela sanitka. Ven vyskočil doktor a ihned začal s prohlídkou. Ptal se nás na všechno co se stalo. "Jste duchapřítomní a šikovní. Zachránili jste mu život." chválil nás doktor, zatímco chlápka předělávali na nosítka. Ještě se nás zeptal na jména a adresy, které si zapsal a odjel. Po toto zážitku se nám už do vody nechtělo. Ještě asi hodinu jsme nemluvili, protože jsme přemýšleli nad tím, jak blízko kolem nás prošla Smrt. "Teda byla to síla, co?" rozkrojila Zdeňka nepříjemné ticho. "To teda byla. Ale máš mé obdivy. S tím umělým dýcháním jsi mě překvapila." Odpověděl jsem. Zdeňka se jen mile usmála a pravila: "Moc mě nechval, nebo zpychnu". Cestička se začala pomalu zdvihat do kopce. "Za chvilku budeme na Loučný" řekl jsem po chvíli civění do mapy. Měl jsem pravdu. Na kopci jsme našli zbytky stěn a věže. Začal jsem krokovat kolem obvodu zdí a vypočítávat, jak byl ten hrad velký. Už ani nevím, jaké mě vyšlo číslo, ale vím, že mně i Zdeňku to překvapilo. Večer se už začal pomalu snášet na krajinu. Za jednou zdí jsme našli plácek pěkně vyklizený a velký akorát na dva stany. Se stavbou jsme začali hned. Za půl hodiny už stály dva stany a v nich usínaly dvě unavené postavy.


4.den - Středa
V hradu se spalo dobře a tak jsme si trochu přispali. No trochu, vzbudili jsme se až v deset hodin. Nasnídali jsme se a vyrazili na cestu. Za cíl dnešní cesty jsme určili vodopád na Březovém, který byl vzdušnou čarou jen 9km, takže v terénu asi 13km. Snad to během dneška zvládneme. Mysleli jsme si, že tam budeme do 15:00, jenže to jsme se přepočítali. Kdo mohl počítat s tím, že půjdeme kolem pole, kde sušili seno a kde nás poprosí o pomoc, protože dvě pracovní síly museli zůstat doma na statku. Ta louka se zdála nekonečně velká. Pořádně jsme si mákli. Po práci nás pozvali k sobě na statek, abychom si vybrali alespoň nějakou odměnu. Nejdříve jsme nechtěli, ale přesvědčili nás. Jaké překvapení nás tam čekalo, by nikdo neuhodl. Ty pracovní síly, které chyběli, byl náš utopenec a jeho manželka. Byl pořád bledý, ale na tváři mu už hrál úsměv. Znovu nám děkoval za záchranu života. Poté se nám snažil vnutit peníze. Představte si to. Když jsme nevzali peníze, tak nám začal nutit nějaké šperky po babičce. To nás namíchlo a tak jsme mu řekli: "Zachránili jsme vás, protože jsme chtěli pomoct. Ne abychom za to něco dostali". Teď už si dal říct, ale to, že nás chce pořádně pohostit si nenechal vymluvit zas nic na světě. Pohoštění bylo skutečně královské. Knedlíčková polévka, poté pečené kuře s nádivkou, jako zákusek tvarohový dort a na pití nám dal, představte si to, pravé šampaňské. Ještě teď se mi sbíhají sliny, jen na to vzpomenu. Při jídle neustále omílal, jak byl hloupý že skákal rozehřátý do vody a jak nám strašně moc děkuje za záchranu života. Pomalu se přibližovala třetí hodina odpolední a my se museli vydat k vodopádům. Nechtěli nás pustit. Že prý kam by jsme chodili, když můžeme přespat u nich. My se nedali přesvědčit a po rozloučení jsme odešli. S plným žaludkem a s tornami plnými výslužky se nám nešlo moc lehce, ale za večerního šera jsme zdárně dorazili k vodopádům. Stany jsme měli postavené ve chvilce a tak jsme šli spát.


5.den - Čtvrtek
Ráno jsem se vzbudil jako druhý. Tentokrát mě snídaní překvapila Zdeňka. Tu chuť bych vám přál zažít. Placky s borůvkami se úplně rozplývaly na jazyku. Po snídani jsme studovali mapu. Přemýšleli jsme, jestli budeme pokračovat po zelené, nebo jestli půjdeme po červené. Zelená slibovala přehradu a zámek, kdežto červená skalní městečko. Zdeňka chtěla na skály, kdežto já na zámek. Hodili jsme si korunou. Vyhrála Zdeňka se skalním městečkem. Ještě však než jsme vyrazili, prohlédli jsme si pořádně vodopád. Nebyl moc vysoký, sotva 5 metrů, zato velmi působivý. Nemohli jsme se na něj vynadívat. Avšak čas nás tlačil a my museli jít dál. Toho, že jsme šli sem jsem potom nelitoval. Za každou zatáčkou nás překvapovali další a další skály bizarních tvarů. Každou chvilku jsme narazili na horolezce. Na jedné skále, jsme pozorovali dvojici horolezců, kteří byli již na cestě dolů. Počkali jsme až slezou. Byli to asi manželé, oběma nemohlo být víc než 28 let. Když viděli jak se zájmem prohlížíme jejich vybavení, s úsměvem nám nabídli rychlokurz horolezectví. Oba jsme s radostí přijali. Přivázali jsme se na lano a Jana, tak se ta horolezkyně jmenovala, nám pomalu začala vysvětlovat jak se máme chytat, jak se jistit a mnoho dalšího. Po půlhodince vysvětlování jsme vyzkoušeli prvních pár metrů na stěně. Bylo to docela jednoduché. Chytit se, vytáhnout se, chytit se, zapřít se. Potom jsme mohli zkusit i skálu, ale každý zvlášť. Já šel první. Skála šla hůř, než nízká skalka, ale nebylo to zlé. Dostal jsem se skoro až k vrcholu skály, vysoké asi třináct metrů. Slezl jsem dolů a přišla na řadu Zdeňka. Byla očividně nervózní. Šlo jí to pomalu, ale jistě. Také se dostala až k vrcholu. Při zpáteční cestě se však stala hrozná věc. Když se zachytla skalního převisu, ten se jí pod rukou rozdrolil. Druhou rukou chmátla do prázdna a padala dolů. Zhoupla se na laně a bouchla sebou o skalní stěnu. A to vše bez jediného hlásku. Já vykřikl hrůzou. Nevím čím to, ale měl jsem o ní opravdový strach. Ještě štěstí že ji Jana jistila, jinak by se dole rozbila na maděru. Pomalu se spouštěla dolů. Za chvíli stála na pevné zemi. Byla celá až na trochu odřené koleno. "Teda tys mě dala. Víš jakej jsem měl o tebe strach?" ptal jsem se, stále ještě s hrůzou v očích. "Ty ses o mně bál? Neříkej." odpověděla s úsměvem. To je celá ona. Pořád je to optimistka. Jako by vůbec nevěděla, že mohla přijít o život. Poděkovali jsme mladé dvojici a odcházeli. "Jé, podívej ta skála nám hrozí" zvolala Zdeňka. Ta skála skutečně vypadala jako ruka se vztyčeným ukazováčkem. "Ty pískovce dokážou ale divy co?" řekl jsem. "Jak víš, že jsou to pískovce?" divila se Zdeňka. "Podívej se kolem. Pod skálami je drobný a strašně jemný písek. To je jeden z důkazů, že je to pískovec." skončil jsem svoji krátkou přednášku o pískovci a čekal co na to Zdeňka řekne. Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. "Já věděla že je to pískovec. Já tě jen zkoušela.". V tomto rozhovoru nám cesta rychle utíkala a tak jsme ani nepostřehli, že už jsme vyšli ze skalního města a že už jsme ve vzrostlém lese. Stále jsme sledovali červenou značku, která nás zavedla až k zámku. Zaradoval jsem se, protože se do toho zámku přece jen podívám. Bohužel z prohlídky jsme neměli nic. Výprava, která přišla s námi měla asi sedmdesát členů, většinou německých turistů, kterým bylo očividně jedno, že tam mluví průvodce a dokonce že ho někdo poslouchá. Klidně si telefonovali a přes přísný zákaz vše fotografovali. Byl jsem naštvaný. Ne však na hrad, ale na ty německé turisty. Zdeňka na tom byla se svým míněním stejně. Došli jsme až na kopec, který se příznačně jmenoval Horka. Na vrcholu jsme postavili stany a protože jsme nebyli unavení povídali jsme si u malého ohníčku dlouho do noci. Když tu najednou noční oblohu plnou hvězd ozářil meteor. Koukali jsme na to ohnivé divadlo s úžasem. Asi proto jsme si začali povídat o hvězdách, souhvězdích a planetách. Ukazoval jsem kde na obloze můžeme vidět Kasiopeu, Velký vůz, Polárku, Velkou a Malou medvědici a spoustu jiných. Když tu, nevím co mě to napadlo, zeptal jsem se Zdeňky co si přála, když viděla padat tu hvězdu. "Nepovím. Potom by se to nesplnilo." Odpověděla mi s úsměvem na tváři. "A co sis přál Lukáši ty?" "Víš, já si přál tohle." řekl jsem a hned na to jsem Zdeňku políbil. "Já si to přála taky. Ale už hodně dlouho." řekla Zdeňka a znovu jsme se políbili. Líbali jsme se, když tu nám nad hlavami zazářila další padající hvězda. Přál jsem si, ať tenhle okamžik trvá věčně. Nevím, jak dlouho jsme potom seděli u dohasínajícího ohníčku, ale nad hlavami nám ten večer prolétlo ještě hodně hvězd. Stany jsme vůbec nepotřebovali, protože jsme usnuli vedle sebe pod nebem plným hvězd.


6.den - Pátek
Ráno jsem se probudil, ale oči jsem ještě neotvíral. Znovu jsem si představoval včerejší večer. Teprve teď jsem oči pomaličku otevřel a pomalu, jako by se vynořovala z mlhy jsem ji spatřil. Jako víla se mi zdála, když jsem ji viděl spát vedle sebe. Probudil jsem ji pusou na tvář. Ona otevřela oči a řekla: "Dobré ráno lásko.". "Dobré broučku" odpověděl jsem jí s úsměvem. Na cestu jsme se vydali brzo, protože nás dnes čekal nejdelší úsek naší cesty. Téměř 25 km. Jako dnešní cíl jsme určily rozhlednu na Liché. Bohužel, turistická značka nás vedla většinou po silnici. Každou chvíli kolem nás profrčelo nějaké auto. Dorazili jsme do vesnice Sovinec, ve které jsme si zase trochu nakoupili. Na návsi mě zaujala cukrárna. Drobná odměna neuškodí. Zdeňku jsem pozval na zákusek do cukrárny. Když jsme vstoupili dovnitř, ovanula nás příjemná vůně, jakou můžete cítit pouze v cukrárně. Zdeňka si dala čokoládový řez a já mého oblíbeného indiána. Těsně před odchodem jsem ještě každému z nás koupil dva kopečky zmrzliny. Paní za pultem se na nás pořád mile usmívala a tak jsem u ní koupil tajně pro Zdeňku marcipánovou růžičku. Vyšel jsem ven a růžičku jsem jí dal se slovy: "živou bohužel neměli a tak jsem koupil tuhle. Přeji ti dobrou chuť." Zdeňka tenhle dáreček přijala skvěle. "Na tady máš ty můj slaďouši" dávala mi tři okvětní lístky. S chutí jsem si je vzal. Byly opravdu výborné. Poděkoval jsem a dál jsme pokračovali v cestě. Bohužel pořád dál po silnici. Asi po kilometru chůze nám zastavil mladík v seatu, že nás prý sveze osm kilometrů. Přijali jsme. Mladík byl velmi výřečný a zvědavý. Ptal se nás odkud jsme, kam jdeme, jak dlouho jsme na cestách, jak jsme se poznali a ještě na mnoho dalších věcí. Po asi osmi kilometrech zastavil u nízkého rodinného domku ve vesnici Mlázovice. Popřál nám šťastnou cestu a zašel do domu. Já se Zdeňkou jsme dál pokračovali v cestě. Turistický ukazatel nám řekl, že nás čeká ještě deset kilometrů. Asi po čtyřech kilometrech jsme s turistickou značkou odbočili do lesa. Terén se měnil. Už jsme nešli po rovině. Každou chvíli jsme stoupali, nebo klesali. Poté už pouze stoupali. Na kopec jsme došli asi za hodinku. Z rozhledny byl úžasný výhled do krajiny. Viděli jsme skoro všechna místa kudy jsme prošli. "Hele támhle je…" tyto výkřiky jsme navzájem slýchali každou chvilku. Když jsme pohledem došli k místu, kde jsme se poprvé políbili, podívali jsme se na sebe a začali se znovu líbat. Líbali jsme se a za zády nám zapadalo slunce. Na vyhlédnuté loučce jsem chtěl postavit stan, jenže Zdeňka mi v tom zabránila. "Proč bys stavěl druhý stan, když nám jeden stačí". Nebránil jsem se. Dal jsem svůj spacák vedle jejího. Lehli jsme si vedle sebe a opět jsme se začali líbat. Nevím ani jak, ale najednou jsme vedle sebe leželi nazí. Pak jen vím, jak jsme se spolu vznášeli do oblak a jak jsme vyčerpáním usnuli.


7.den - Sobota
Nevím proč, ale ráno mi vše přišlo strašně líto. Líto že už vše končí. Že pojedeme domů. I když se budeme snad každý den vídat. Prostě byl jsem z toho naměkko. I Zdeňka byla nějaká nezvykle zamlklá. Taky to na ní dolehlo. Je to tak vždycky, když se mám s něčím loučit, s něčím co se mi nesmírně líbilo. Nejraděj bych vrátil čas zpět a byl zase u peřejek, kde jsem "Zdeňku" poznal. Jenže čas nejde vrátit zpět. Balení věcí a stanu nám trvalo nekonečně dlouho. Nejbližší vlaková zastávka byla vzdálena asi pět kilometrů odsud. I chodit se nám nějak nechtělo. Na zastávku jsme došli právě včas. Vlak měl za deset minut přijet. Mlčky jsme stáli vedle sebe na peróně a čekali na příjezd vlaku. Vlak zpoždění neměl. Našli jsme si volné kupé, sedli si vedle sebe, chytli se za ruce a koukali se jak se nám naše společné prázdninové chvilky mizí před očima, jak se ztrácí v nenávratnu. Oba jsme byli dojatí. Zdeňce ukápla dokonce i slzička. Vlak zastavil a my vystoupili ven. S klapnutím se zavřely dveře a vlak zmizel za zatáčkou. Před nádražím jsem doprovodil Zdeňku k autobusu. "Takže v pondělí tady na mě čekej. Ahoj." těmito slovy a polibkem se Zdeňka rozloučila, nasedla do autobusu. Autobus se rozjel. Zamávali jsme si a přesto jsme byli v duchu pořád spolu. Když autobus zmizel za stromy, já se vydal domů s naplněním v srdci. V pondělí se uvidíme a snad budeme navždy spolu. Co snad. Určitě. S těmi to slovy v srdci jsem se loudal domů.

Co ještě dodat? Snad jen, že jsme se nerozešli a že spolu jsme šťastni dodnes.

---