Trpká zkušenost

Jednou zrána jsem se vydal,
úsměv v tváři, jasné líce,
rosou brouzdat, větrat plíce;
však jen hrůzy výlet mi dal.

Sešed k vodě, mna si zraky,
já jsem koukal jako tykev,
ni list fíku, ani vikev,
nepíšu tu žádné braky!

Sama Venus krásná tady
rousala se v mořské pěně,
pohled tento nemám denně:
údy bílé, sypké vnady.

Krása mocně pryští všady.
Takřka jako rytíř cítě,
sebe v trávě skryl jsem hbitě,
netřeba mi bylo rady.

Až moc bystře já jsem koukal,
oči špule, dechu taje,
ležel jsem tam vprostřed háje.
Nebyl jsem sám, kdo se soukal!

Zcela zhrozen, v divé zlobě
vracel jsem se zase domů,
proklety jsou taje lomů!
Nevěřím již slova Tobě!

Plemeno to sprostě hadí
vysokého citu nemá,
kdyby byla radši němá!