Světla noci Svatojánské

Přes lávku kráčím, vlasy mi čechrá západ slunce.

Polykám vůni jara, dýchám letní vánek,

kroky mé vedou na druhý říční břeh...

Kolem mě víla protančí,

lokny barvy blesků má, bílý rozevlátý šat...

A než se ohlédnu, na hlavu položí mi věneček z kapradí.

Naproti u vrby zahlédnu elfů pár,

líbezný píšťal hlas a bubínků radostný zvuk, doprovází sličný zpěv.

Mlhavý člun náhle veze slunko po hladině,

čeří doruda koruny stromů,

spěchá,

den neúprosně končí,

naposled se jaru usmívá...

a pak už opravdu mizí.

Za obzorem, v šípkovém keři...

Vítá svatojánskou nocí rozjívené léto.

A už je tady!

Tají se mi dech.

Připlouvá, hraje barvami,

nad hlavou hejno tyrkysáčků-kolibříků.

Světlé neposlušné vlasy,

duhové oči, ve kterých dobrodružství plane,

a ústa na nichž ovoce mu zraje.

Voní.

Zpívá v nejjemnějších tóninách,

doprovázeno vílami rozmanité krásy.

Ocitám se uprostřed průvodu.

Lidé se smějí, popíjejí letní punč, tančí do rytmu bubnů,

sesedají se na břehu řeky a čekají.

Cítím štěstí,

hledám místo u vody.

Blíží se půlnoc.

Na mostě zažehnuly ohně.

V kruzích a paprscích začíná bláznivý rej plamenů.

Všichni oněměli, zasněne sledují tanec svatojánských umělců.

Čas se zastavil,

sedl si také k vodě, ochutnává kořeněnou vůni právě zažehnuté, spalující letní lásky.

Řeka rozvlnila hladinu,

chce se účastnit veselí.

Konečně je tu čas bezstarosti.

Na voru připlouvají tanečníci června.

Jejich zpěv se line přihlížejícím davem a sbližuje všechny jako nejmocnější kouzlo.

Vedle mě se náhle ocitá nadpozemská bytost.

Snad elf, jezerní člověk nebo princ nevídané krásy.

Září v šeru jako drahokam.

Jeho úsměv bdí v říčním zrcadle

Jeho oči se vpíjí do těch mých.

V jeho hvězdných vlasech blednou reflektory...

...jeho hlas mezi bubnováním a houslemi,

jeho ruce...

... na zábradlí.

Podává mi ruku.

Dotek.

Vůně polibku na seznámení.

Tančíme.

Sami v reji světel.

Náhodné setkání nad řekou.

Anebo víc?...

...osud protkaný historickým nábřežím.

Čas se už nabažil hudby i tance,

světské zábavy bylo mu už dost.

Opět spěchá, rozbíhá se.

Běží.

hvězdy ale nechtěj spát.

Ani já...

Železná panna ztratila věneček z kapradin

Jako já...

Vor odplul pod lávku.

Kolibříci ulehají ke spánku,

měsíc seje třpytky kolem nás.

Ruka v ruce,

světlé vlasy,

bílý rukáv-majáček svatojánské noci.

Oslava lásky a léta,

poprvé,

pomalu ale jistě končí.

Dojatá divadlem nad Malší,

bubnováním ve vzduchu.

Ty třepetavé světlušky v jeho očích...

Jdu sam po lávce.

Jdu domů.

Za zády nábřeží.

Před zraky uvadajícího jara...

... bohatší o další letní lásku.