Performer

Takže dnes ještě jedna Inspirovaná hudbou...

Každá nová hodina začíná stejně. Držím se při zdi. Opatrně našlapuji. Každý chybný krok znamená ztracené úsilí z mnoha předchozích dnů. Balancuji, ale pořád jsem v rovnováze. Je to těžké, ale zatím se mně to daří.

Mám čas pozorovat jak se venku stmívá. Po obloze běží kupovitá oblačnost.

Další krok. Zatím můžu být v klidu. Mám to pod kontrolou. Jenom kdyby se závěs, oddělující kuchyň od obýváku, nezdál tak strašně daleko.
Klekám si. Složitým pohybem posunuji nohu, která byla vzadu, pod sebe. Mikrokamera na mé hlavě sotva slyšitelně pracuje. Díky ní mám možnost se na sebe dívat v televizi. Zvláštní, jak je mně ta postava dřepící na podlaze nepodobná. Ale jistě jsem to já. V pokoji nikdo jiný není.
Alespoň doufám.
Pomalu a opatrně si lehám na břicho a nohama se zapírám do gauče. Ke svému dalšímu pohybu používám právě jenom nohy. Levou polovinu tváře mám teď na koberci a cítím v ní mírnou bolest. Vlákna z uměliny mně pálí obličej.
Musím to vydržet.
Konečně mám nohy napnuté a pozvolna přecházím do stojky. Teď mně kamera trošku vadí, ale ten záběr bude bude nádherný.
A je to tady! Hlavou dolů!
Bohužel zrovna nevidím dobře na televizi, ale stejně mám ve zvyku si všechno nahrávat. Takže mně to moc nevadí.
Spouštím jednu nohu dolů. Teď opatrně...

V pokoji je téměř hrobové ticho. Třeba to dneska vyjde.

Spouštím druhou. Z oblouku přecházím do stoje.
Rozhlížím se. Zcela jasně rozeznávám květinový vzor na závěsu.
Nesmím podlehnout předčasnému vzrušení. Tohle si už nemůžu dovolit zkazit. Jako by na tom záležel celý můj život.
A třeba taky jo.
Předkláním se. Můj dech rozvlnil závěs a pravá ruka se ho už téměř dotýká. Dokonce na okamžik zahlédnu ošuntělý nábytek v mé kuchyni.
Bože! Už jsem skoro zapomněl, jak to tam vypadá. Opatrně prostrkuju hlavu do kuchyně. Jsem v hlubokém předklonu a stojím jenom na jedné noze.
Všechno kouzlo světa je v rovnováze. A já se ji za poslední léta naučil milovat i nenávidět.
Takže teď už jenom sta...

Pokoj ozářilo jasné světlo.

Zavrávorám, ale stále stojím. Na zem mě definitivně srazil až ohlušující výbuch, který záblesk následoval. Ležím obličejem na podlaze kuchyně, v prachu, a je mně do pláče.
Koutkem oka vidím kalendář na stěně. Další záblesk mně pomáhá ve čtení
Silvestr!
Jak snadno člověk přestane sledovat dny. S tím jsem prostě nepočítal.
Už dávno jsem zrušil všechna periodika, která jsem dřív s takovou chutí odebíral. Pošťák vždycky vyruší dvakrát.
Ale tohle...
Jako spráskaný pes se plazím zpátky k ušáku v pokoji. Sedím a mám chuť se zabít. A zrovna dnes jsem věřil, že to konečně dokážu.
Takže zítra znovu?
Mám pocit, že sedím na jednom konci vesmíru a dveře do kuchyně se ztrácí za galaxiemi, o jejichž rozloze nemám sílu pochybovat.

A já mám takovou žízeň.

---