Seděl jsem zavřený v šatní skříni a přemýšlel nad budoucností. Zdála se být stejně nesnesitelnou, jako existence času vůbec. Nikdo mne nerušil, nikdo mne nehledal, nikdo se neptal, jestli jsou zalité květiny.
    Byl jsem sám a to mi vyhovovalo. Tma činila prostor ve skříni o něco větším, než byl ve skutečnosti. Tušil jsem samozřejmě, že okamžik, který právě prožívám, nebude trvat věčně, snažil jsem se však na to nemyslet. Do reality mne vtrhl až zvuk, jenž se ozval odkudsi z venku. V tu chvíli mi hned došlo, co se stalo... Alice se vrátila. Vešla do místnosti se skříní, v níž jsem seděl. Rozsvítila lampu. Mezi dvířky a dnem skříně pronikal paprsek světla.
    "Jsi doma?" ptala se nahlas a já tušil, že otázka patří mi. Nechtěl jsem odpovědět... Prozradit tak svou polohu, přiznat svou skrýš... Nepřípustné. Chtěl jsem počkat, jak se situace vyvine.
    Naneštěstí pro mne byly květiny zalité. Mohla přeci zapomenout... Kdybych nebyl od malička antikristem a dokázal se pomodlit, určitě bych to v tu chvíli udělal. "Bože, ať jde zalít květiny!"
    "Co tady děláš?" zeptala se, když mě objevila.
    "Přemýšlím." Naštvaný, přivíral jsem oči, protože světlo, které tak náhle dolehlo, se mi zakouslo přímo do tváře...
    "Můžu se přidat?" pokračovala s úsměvem.
    "Víš... vlastně jsem chtěl být chvíli sám."
    "Aha... Chápu..."
    "Určitě?"
    Neodpověděla... Místo toho přede mnou přibouchla dřevěná dvířka. Tak mne opět pohltila přívětivá tma.