Stavím si hrad

STAVÍM SI HRAD

   Stavím si hrad. Proč ne. Jsem dítě tak si stavím hrad. Hrad z karet, nic jiného k dispozici nemám. Protože jsem zlobilo, jsem zavřené v obýváku a všechny zásuvky jsou zamčené. Karty zamčené nebyly, tak si stavím hrad. Z karet. To je takové, že postavíte dvě karty, opřete je o sebe a oni udělají stan. Vedle postavíte další stan a pak ty stany další kartou přemostíte. Je to jednoduché. A když máte most dost dlouhý, začnete stavět na mostě. To už tak jednoduché není, ale pořád to ještě jde. Musíš trochu dávat pozor na spodní stany. Jsou lechtivé, stačí se jich špatně dotknout, zasmějí se a sesypou. Ale já jsem dítě a stavím hrad. Zlobím se, ale stejně si není s čím jiným hrát. Stavím si hrad. Znova. Opatrněji. Chci se dostat až na špičku, kde se postaví poslední stan a je hotovo. Nedá se už nic přidat. Jsem ve třetím patře a začínám čtvrté. Malá, neuvědomělá, ale přesto patrná pýcha na vlastní schopnosti se hřejivě rozlézá po těle. V tom se otevřou dveře a průvan zničí hrad Krále Artuše, Karla čtvrtého a tisíců dalších králů, kteří třeba ani hrady neměli.
Ale je zničen. Rodiče  nevydrželi dotáhnout důsledně trest do konce. Svým odpuštěním mě potrestali mnohem víc než samovazbou, jakkoliv dlouhou.
    Stavím si hrad. Už několikátý. Jsou mnohem pevnější, ale zároveň mnohem křehčí. Odolávají nejen průvanu ode dveří, ale i vichřicím. Na druhou stranu je ovšem může zbořit jediné slovo, pronesené někde úplně jinde. Stavím si hrad. Znovu začínám se stany, které přemosťuji, hlídám každý jednotlivý, pomáhám jim, když se mi zdá, že pomoc potřebují, přebíhám od jednoho ke druhému. Někdy spadnou dřív, někdy později. Nikdy se mi nepodařilo postavit hrad až do špice, do toho krásného tvaru se širokou základnou, ze které by se pyšně vypínal vzhůru, čněl nad ostatní nedostavěné hrady, mířil jako hrot meče do prostoru, vyzýval k boji, ukazoval své kalené ostří dobyvatelům.
    Stavím si hrad.  Přestal jsem je počítat. Vím jen, že musím pořád stavět, nesmím ustrnout. Ustrnutí lze považovat za smrt. A smrt se nikomu nelíbí. Proto stavím hrad. Je to nejistota ruky, oka nebo celého těla, že se mi nikdy nepodaří postavit víc pater než tenkrát v dětství? Dveře jsou pozamykané a i kdyby nebyly, stejně už jimi nikdo neprochází. Ale jsou zamčené a já stavím hrad. Vím jak to skončí. Budu ve snu stavět hrad, rukou jistou, okem přesným. Hrad se bude triumfálně pnout do výše. Poslední patro. Poslední dvě karty pro finále. Spodní patra jsou postavena dokonale, ani se nehnou, když korunuji dílo. Stojí. A drží. A tu celý ten krásný hrad, hrad z karet, rozkopne někdo nohou. Bosou. Pohlédnu nahoru a vidím dívku. S kosou.