Untitled

Čekám.

Konkrétně na tebe.

A každého zvuku se lekám,

Nevidím na nebe.

Slunce svítí,

Ale já jej necítím na své kůži.

Jen krev a uvadající růži,

Co po tobě zbyla mi.

Krev, co stéká mi po dlaních,

Snad probouzí život v nich.

Marně.

Kolem prochází desítky lidí,

Asi nikdo z nich smutnou dívku nevidí.

Každý má totiž svůj vlastní,

Izolovaný svět,

Nezajímá je osamělý, umírající květ.

Pro nikoho nejsem víc než vzduch,

Nic neznamenám,

A přece jsem tu.

Sedím a čekám,

Vím,

Že nepřijdeš,

A přece čekám.

Už několik dní.

Už několik dní

Lidi míjejí smutnou dívku,

Která pořád čeká.

Čeká na nikoho,

Čeká na nic.

Jen pro tebe znamenala víc,

Než jen zbytečné ticho bez hranic.

Tak proč jsi odešel,

Nechal ji napospas osudu,

Přístupnou pro každého vlezlého pobudu?

Střecha nad hlavou,

Chrání mě před deštěm.

S ponurou náladou

Usínám.

Ignoruji projíždějící auta,

Jako ony mě.

Přichází temnota věčnosti -

Přijímám.

Vždyť ty už nepřijdeš.

Zřejmě zapomněl jsi na mě.

Nevadí.

Čas tvé vzpomínky zahladí.

A já už žádné nebudu mít.

Dost řečí, chci snít.

Snít o tom,

Jak jsem chtěla žít.

Víc pro někoho být.

Místo toho mám jen zvadlou růži

A krví potřísněný papír, popsaný tuší.

Na něm, že nepřijdeš.

Mimoto další spousta slov.

Jak zbytečná jsou,

Jsi nepřemýšlel,

Když ten vzkaz jsi psal.

Vím to už dávno,

A je třeba jít dál.

Jak jednoduché by bylo

Kouzelnou hůlkou mávnout

A zničit to dílo,

Nazývající se svět.

Vše pro těch pár zbytečných vět.

Ale nejde to.