Až na konci světa

Sedni si

A uvažuj,

Jaký je život.

Řekni si,

Jestli smysl má

Tvůj žebříček hodnot.

Zda to na prvním místě nepřeceňuješ,

Zda to máš jisté.

Zda i v týhle, sobecký době,

By ti mělo záležet jen na tobě.

Otázkou je,

Zda se dokážeš zamyslet,

A ne jen hloupý výmluvy vymyslet,

To totiž svede každý,

I malý dítě.

 

 

V týhle pošahaný době

Už miliony životů visí na skobě,

Někdo je tam pověsil,

A možná ani nechtěl.

A další visí na vlásku.

Každou chvíli se ztratí nějaký život,

Zhasne malá jiskra.

Třeba nevinná.

Přesto –

Kdo není vinen?

Tak proč k nim nepřidat ten svůj?

Stejně máme v hlavách hnůj.

Pro kupu sebeúcty,

Co už ani není úctou,

Už nedokážem líbat ústy,

Jen šekovou knížkou tlustou.

 

 

Tak přemýšlej,

Jestli máš chvíli.

Možná se v tobě totiž mýlím…

Možná ale ne –

Možná jsi stejný

A zaobíráš se kravskými lejny,

Jako všichni ostatní,

Co o moudrosti mluví,

Co svým bankovním kontem se chlubí,

A co údajně nikdy neporušili „posvátnou“ ústavu státní.

 

 

Nebo jsi jako ti druzí?

Co jsou dost pod nimi?

Ti zas dumají nad úpisy dlužními.

Mám či nemám jej podepsat?

Chovají se jak roboti.

A je mi z nich špatně.

Šedý dav, nebo vládnoucí kokoti –

Vyber si,

Kam s tebou.

Jedni se dopředu derou

A je to k ničemu,

Druzí na ně slovně serou –

Ale je to snad k něčemu?

 

Sedni si,

A uvažuj,

Jaký je život.

Zda někdy oceníš nalezený důvod.

Proč, jak, kdy a kde se to stalo?

Až se to dozvíš,

Budeš vědět stejně málo,

Jako předtím.

Ale možná ještě méně.

Uvažuj,

Zda má smysl věřit v něco většího,

Třeba v tu slavnou lásku.

Uvažuj,

Zda to není jen nesmysl,

Vyvedený v obrázku,

Hezky barevně.

 

 

V moc hezkým obrazu,

S moc hezkým rámem,

Stvořeným z odrazu,

Ubohých panen.

 

 

Sedni si,

A uvažuj,

Proč jsi tady…

Snad proto,

Abys obdivoval umělé ženy

A jejich silikonové vnady?

Nebo snad z nějakého,

Vyššího důvodu?

Uvažuj…

Ale dříve,

Než zmizíš v smutečním průvodu,

Mezi spoustou černých osobností,

S černou duší a černým srdcem,

S černou myslí a černými úmysly.

Ne jako jeden z nich,

Ne jako pozůstalý,

Ale jako oběť…

A třeba nevinná…

Stále čekám na odpověď…

 

 

Tak už vstaň,

A běž žít.

Než stihnu tě ještě více otrávit.

Otrávit jedem zvaným realita,

Jež smrtelný jest pro toho,

Kdo ví tak nemnoho,

Že ač tělem dospělý,

V duši stále dítě.

 

Tak už utíkej,

A tímhle se netrap…

Vždyť život má pro tebe

 hromadu vlastních útrap.

Uteč sám před sebou,

Když se mě bojíš,

Ale věz,

Že takhle,

V životě neobstojíš…

Tak zdrhej!

Zdrhej!

Zdrhej od všeho,

Od čeho můžeš!

A až se jednou vyčerpáním zastavíš,

Až dospěješ,

Tak se vrať,

Protože já na tebe budu čekat.

Není přece kam spěchat…

Budu sama,

Na místě, kde čas nehraje žádnou roli.

A budeš mít čas se učit.

Dost času,

Protože času je vždycky dost,

I když už se zdá,

Že není žádný,

I na úplném konci.

Čas si vymysleli lidé,

Aby se svým životem a časem mohli lépe nakládat.

Nějak se nám to vymklo z ruky.

Ale stále je dost času,

I když může být konec.

 

 

Vem si svůj čas,

Je jen tvůj.

Přeber si to jak chceš –

Věř nebo nevěř.

Žij jak chceš –

Žij nebo se skrývej.

Běž si kam chceš –

Běž nebo utíkej.

Já,

Jako realita,

Tě stejně vždycky doženu.

A můžeš být, kde chceš.

Třeba…

Třeba až na konci světa…

---