Ozubené kolo

Ozubené kolo
v mašinérii podepsaných osudů
si s poslušností vlastní všem neživým předmětům
v poklidu zevnitř hnije.
Jsem míčkem na pólo,
co čeká kdo z těch usměvavých pobudů
ho úderem své zlaté hole zase odpálí
doprostřed mizérie.

Já snít moc neumím,
však v nouzi své člověk se rychle učí
jak z pustiny hlavy vymyté prchnout kamsi pryč
kde vše se jinak točí.
Tam tomu rozumím
a tak vratkou příčetností svou si ručím
že aspoň občas vystrčím hlavu ven, protože
vše začíná a končí.

A kdesi uvnitř vím,
že někde daleko v čase i v prostoru
mě ten snový výplod bujné fantazie čeká
a že ho jednou najdu.
Zatím však jenom sním,
sám sobě pevnou vytvářím si oporu,
když ty proklaté oči a proklatá mysl má
nutí mě vidět pravdu.

A v dáli slyším zurčet potok
                           a šumět les.