Mravenec

Na té planině u lesa,
kde hvězdy září po kraji
a nařasená noblesa
tam rozlévá se po kraji,
je kopec skoro nehybný,
vždy v téměř stejné poloze,
jen malý posun pochybný
má na svědomí eroze.

A na ten kopec malebný,
jednou když končil červenec
a nastal srpen barevný,
tam vyšplhal se mravenec.
Ten mravenec byl sportovec
a tak je tedy jasná věc,
že vyběhl si ten kopec
za čtyři celých osm sec.

Když na ten kopec vylezl,
tak zatvářil se významně,
hrdý že všechny převezl,
díky nutriční potravě.
Tak pyšný byl ten mravenec
na to že vylez na kopec,
že spadl dolů, ten blbec,
a rozplácl se, jasná věc.

A měsíc svítil na louku,
kde stál kopec jak starý kmet
a k vítěznému oblouku,
já přirovnal bych ten vrch hned.
Byl zcela jasným důkazem,
že mravenec i člověk ten,
jsou jen přechodným úkazem
pomíjivějším než zlý sen.

A že i bez nich přijde den...