Dědictví Smrtonošů III.

III. Sveg Fanlir

„Jmenuji se Sveg Fanlir z klanu Fanlirů z Jöergensborthu. Syn Ruga, který byl synem Alega, jenž byl synem Almunda. A ty jsi…?“
„Říkají mi Nolrik.“
„Nolrik odkud?“
„Odnikud.“
Seděli v té nejhorší noční špeluňce, jakou ardacký přístav nabízel. Malá, stísněná, hlučná, naplněná kouřem z dýmek a kahanců. Jeden z nich hořel kousek od Nolrikovy hlavy a jeho kouř štípal bojovníka do očí.
V krčmě se očividně scházel výkvět té nejhorší sebranky ardackého přístavu. Uřvaní opilí námořníci, z jejíchž jizev se dalo usuzovat, že slouží na pirátských a korzárských lodích. Přestárlé, odkvetlé děvky v rádoby svůdných hadrech, kroutící se na jejich klínech a chechtající se laciným vínem vyvolaným smíchem. Zkorumpovaní celníci, pašeráci, zloději a přístavní pobudové, domlouvající své podivné noční kšefty.
„Sjel jsem tento svět z jedné strany na druhou,“ řekl Sveg Fanlir. „Plavil se po všech mořích od Malleriky po Poslední mys, ale za celý svůj život jsem nepotkal člověka s darovanou trpasličí zbraní. A ještě k tomu takhle mocnou.“
„Já jsem zase nepotkal trpaslíka, který by se nechal najmout na loď. Vy trpaslíci přece moře nesnášíte…“
„Neodpověděl jsi mi na otázku, Nolriku odnikud.“
„Žádnou jsi nepoložil, Svegu Fanlire.“
Sveg sem zřejmě zavítal docela často. Majitel podniku trpaslíka každopádně znal. Když vešli, automaticky je odvedl do nejtmavšího koutu šenku, stranou od ostatních zákazníků a před každého položil korbel s tmavým, kalným pivem.
„No dobře, tak ji pokládám teď. Jak jsi se dostal k tomu meči?“
Nolrik ochutnal pivo. Bylo teplé a chutnalo jako nálev z kysaného zelí.
„I já mám pro tebe otázku, Svegu,“ odpověděl. „Proč jsi mě chtěl zabít?“
„Na chlapa, který mi před chvílí ležel pod šavlí, si docela otvíráš hubu, člověče!“
„Kdyby pode mnou neprasklo molo, tak už bys neměl hlavu, trpaslíku!“
Říct, že se trpaslík díval na Nolrika s nedůvěrou, bylo jako prohlásit, že se smečka vlků, trhající zaživa jelena, k tomu zvířeti nechová zrovna laskavě. Svegovy oči probodávaly Nolrika pohledem, za který by se nemusel stydět ani útočící drak. Náhle Sveg Fanlir zakroutil hlavou.
„Takhle se nikam nedostaneme, člověče. Jeden z nás musí ustoupit. A protože jsem starší a moudřejší, budu to já.“
Nolrik nic neříkal.
„Chtěl jsem tě zabít, Nolriku odnikud, protože jsi podlé mého soudu zavraždil Enriho Bylinkáře, mého přítele a nejlepšího chlapa, co nebyl trpaslík, jakého jsem kdy poznal.“
„Koho?“ zeptal se Nolrik nechápavě.
„Enriho Bylinkáře. Hobita. Námořníka z lodi Mořská štika. Zabil jsi ho včera v noci v Přístavní ulici. Vrhl ses na něj ze tmy spolu se třemi kumpány. Enri se naneštěstí pro vás uměl rvát, takže tam tví tři kamarádíčkové natáhli brka, ale ty jsi toho malého chudáka dorazil.“
Bojovník upil další hlt nechutného piva a pak si opřel hlavu o ruku. „No, to je zajímavé. A smím se zeptat, jak jsi na to přišel?“
„Úplně jednoduše. Sledoval jsem tě. Respektive, snažil jsem se najít Enriho, který zmizel kdesi v uličkách za přístavem, když mě přilákal hluk boje. Na místě jsem našel už jen mrtvého Enriho a tři oddělané pobudy. Čtvrtý z nich z tama zrovna utíkal. Šel jsem za tebou až k hospodě U Medvěda, i když ses mi ve tmě několikrát málem ztratil. Nebyl jsem jistý, jak vypadáš, tak jsem u hospody celou noc mrznul a čekal, dokud nevylezeš. Sledoval jsem tě pak celý den, dokud se mi nepotvrdilo, že jsi ten, koho hledám.“
„Jo? A to se potvrdilo jak?“ Nolrik se ani nesnažil zakrývat ironii v hlase.
Trpaslík se naklonil dopředu. „Máš u sebe něco, co patřilo Enrimu. Tu věc, kvůli které musel zemřít.“
Nolrik si v klidu upil další dávku moku a pokusil se lépe usadit na nepohodlné bedněné židli. Podíval se trpaslíkovi do tváře. Ty černé, šedě žíhané vousy, ty už někde určitě viděl… Ano. Ten trpaslík, kterého dnes ráno na Tržišti málem porazila banda šotků.
„Takže ty si myslíš,“ usmál se, „že se tvůj malý hobití kamarád, ozbrojený pouhou dýkou, sám ubránil čtyřem dvakrát vyšším chlapům s meči a tři z nich dokonce zabil?“
„No, je těžké tomu uvěřit,“ uznal Sveg, „ale… Ha! A jak výš, že měl jen dýku?! A že ti lumpové měli meče, hm?!“
„Uklidni se, Svegu. Přiznávám, že jsem na tom místě byl. Ale celé se to seběhlo trošku jinak.“
Nolrik Svegovi stručněl vylíčil vše, co se předchozí noci událo. Trpaslík chvíli zamyšleně zíral do piva, a pak se poprvé za celou dobu napil. Jeho přesvědčení o Nolrikově vině poprvé zakolísalo.
„No dobře,“ řekl, když si setřel pěnu z vousů. „Uznávám, že tvoje historka má logiku. Bít se umíš víc než slušně a k zabití tří chlapů máš mnohem lepší předpoklady, než měl chudák Enri. Když jsi ale nepatřil k ním, tak proč sis bral Schránku?“
„A jak víš, že ji mám u sebe?“
„Protože Enri ji u sebe neměl! Než jsem se pustil za tebou, rychle jsem ho prohledal. A kromě toho jsem na vlastní oči viděl, jak tě jeden z městských písařů dneska ráno vyhodil z domu a nadával ti do černokněžníků. A dva taqeny na to je po Schránce oficiálně vyhlášeno pátrání, do kterého se zapojují i flanďáci sloužící Bohu nebes. Trošku moc náhod najednou, ne?“
„Aha, takže tam jsi byl taky,“ řekl Nolrik. „Až na to, že ten poplach nemohl způsobit městský písař Pallan. Nestihl by to. Orladimovi kněží šli po té tvojí věcičce zřejmě už hodně dlouho. A navíc, Pallan mě vyhodil kvůli něčemu úplně jinému.“
Svegovo husté levé obočí se překvapeně nadzdvihlo.
Nolrik chvíli váhal, ale pak sáhl do mošničky a podal Svegovi dračí medailon. Trpaslík si jej přiblížil k obličeji…
A pak vykřikl.
Byl to sice jen tlumený výkřik, který zanikl v lomozu hospody, ale i tak se několik podnapilých hostů překvapeně ohlédlo.
„Neřvi tak, sakra!“ zavrčel bojovník. „Proč se každý, kdo ten krám uvidí, chová jakoby spatřil ducha? I ten heraldik dneska…“
„Ani se mu nedivím!“ odpověděl tlumeným hlasem Sveg. „Ty hajzle a já ti skoro věřil! Takže k nim přece patříš! Měl jsem tě podříznout, dokud jsem měl příležitost!“ Trpaslíkovy oči metaly blesky.
„O čem to zas mluvíš? Já ani nevím, co ten znak znamená! Měli ho u sebe ti tři.“
Sveg Fanlir se zarazil. „To vtipkuješ! Ty mi chceš říct, že nevíš…?!“
„Jasně že ne! Viděl jsem ho včera poprvé v životě!“
Trpaslík těžce polknul. „Ty blázne! Vždyť je to symbol Černých draků!“
Nolrik mu vzal medailon z ruky a zadíval se na něj. „Hm, to by mě teda nenapadlo…“
„Srandičky, srandičky… Počkej, ty vážně netušíš, kdo jsou…?“
„Vždyť říkám, že ne. I když, teď mě napadá,“ zarazil se Nolrik a svraštil čelo, „není to nějaká zlodějská gilda?“
Sveg se plácnul rukou do čela.
„Zlodějská gilda? To je nejhorší společnost pekelníků a uctívačů Chaosu, jakou kdy Nová království zažila! Vznikla někde na Západě, snad v Giletaji, nebo v Zanfaru, to nikdo pořádně neví, a už desítky let se šíří dál a dál na východ…“
„Z toho Západu k nám přicházejí samé příšerné věci,“ skočil mu do řeči bojovník. „Směšné barety, volný verš, změkčilé tanečky, pekelné zločinné společnosti…“
„Jsem rád, že se bavíš, Nolriku odnikud. Ale tvá pobavenost svědčí jen o tvé nebetyčné hlouposti. Černí draci ovládají podsvětí ve všech větších městech od Malleriky po hranice Andurie. A nepoužívají pouze tradiční zločinecké metody. Ve svých řadách mají prý Padlé mágy a kněze, uctívající bohy Chaosu. Když jim prý gindorský kníže Aurestell odmítl dát volný prostor pro jejich kšefty ve své zemi, Černí draci zlikvidovali jeho prvního rádce a na jeho místo dosadili démona s jeho podobou. Díky tomu se jim podařilo unést mladého kněžice. A Aurestell se musel pokořit. Když město Talnor odmítlo platit Černým drakům tribut, nebo poplatky za ochranu, jak tomu říkali oni, postihl ho jen tak, ze dne na den, strašlivý šarlatový mor. Teprve když se měšťané podřídili, mor zničehonic ustal. Ale to už jich zbývala jen polovina… Jestli ti, kteří zabili Enriho, patřili k Černým drakům, tak to je potom všechno mnohem vážnější, než jsem…“ Zarazil se a zadíval se někam za Nolrikova záda. Jakoby mu teprve teď došla hrůznost té skutečnosti.
„Když mi to tak všechno líčíš,“ promluvil po chvíli ticha Nolrik, „tak už asi nevěříš, že jsem jedním z nich…“
„Co...? Ále, já nevím, čemu mám věřit,“ zaláteřil trpaslík. „Nevím, co si mám o tobě myslet. Musím uznat, že moje obvinění z vraždy bylo možná unáhlené. Nemám pro něj žádný přesvědčivý důkaz. Ale copak můžu dávat na své momentální dojmy?“ Trpaslík si rozzlobeně mnul husté vousy na bradě. „Co když si jeden z nich a jen to na mě hraješ? Nebo jsi stejný parchant, ale jedeš na vlastní pěst…?“
Na pár okamžiků mezi nimi zavládlo ticho. Nolrik mlčel, protože dopíjel poslední hlty odporného piva, a protože neznal žádný způsob, jak Svegovi dokázat svou nevinu. Sveg se díval kamsi ke zdi, cosi si rozmrzele brumlal pod vousy a střídavě svíral a rozvíral pěst. Truchlí pro přítele, napadlo Nolrika. Trpaslíci prý nepláčou, nebo jen velmi málo, ale to neznamená, že neprožívají bolest. Ta Svegova je tak veliká, že kvůli ní zaútočil na prvního, kdo mu připadal podezřelý, aniž se přesvědčil o jeho vině. A teď neví. Není si jistý, kdo a proč to vlastně udělal, neví, kde je pravda, neví, kterou z nabízených cest se má pustit. Nolrik věděl, jak umí být nejistota sžíravá.
„Půjč mi svůj meč,“ zvedl náhle hlavu Sveg.
Nolrik překvapeně svraštil obočí.
„Chci se na něj jen podívat! Neuteču ti s ním, ani tě s ním neprobodnu, přísahám!“
Chvíli váhal, ale pak odepjal meč i s pochvou od opasku a podal jej trpaslíkovi. Ten si zbraň prohlédnul a pak jej vytáhnul z pochvy. Plamen kahance zatancoval na leštěné čepeli.
„Krásná práce,“ řekl Sveg, přejížděje meče znaleckým pohledem. „Délka čepele skoro sedmdesát, šířka u záštity čtyři palce. Trpasličí vrstvená ocel, ta nejlepší z Černých hor. Ostrý hrot, dá se použít k bodání i sekání. Na první pohled pochází od trpasličího mistra, i když je vytvořen podle lidského vzoru.“
„Od dvou mistrů,“ opravil jej Nolrik. „Jeden dělal čepel, druhý rukojeť.“
Sveg přikývnul. „A třetím byl šaman, který pokryl čepel magickými runami.“
Nolrik mlčel.
„Je to Ulg-dar. Meč proti Tvorům noci,“ pokračoval Sveg, „ale to ty dobře víš.“
Jeho pohled zamířil na modrou, jemně opalizující runu u kořene čepele, těsně pod zdobně upravenou záštitou.
„A tady je runa Dhang. A je bezpochyby pravá,“ dokončil Sveg prohlídku. „Takže meč nemůže být prodán…“
„Ani ukraden,“ doplnil ho Nolrik.
„Ani ukraden. Pouze v případě, že by jsi majitele zabil, ale pak by Runa přátelství zmizela a meč ztratil svou čarovnou moc. Může být pouze darován. Jak jsi k němu přišel, Nolriku?“
„Sám jsi to řekl, Svegu. Byl mi darován.“
„Kým?“
Nolrik si povzdechl. „Ale jo, dlužím ti to. Ty jsi mi mou otázku zodpověděl. Dal mi jej Olbran Halindur.“
Sveg, který zrovna upíjel z korbelu, se rozkašlal, jak mu překvapením zaskočilo.
„A to ti mám jako věřit?“ vyhrkl, sotva mu to jeho hrdlo dovolilo. „Ty, člověk, naprosto bezvýznamný nýmand, jsi dostal meč od hlavy jednoho z nejslavnějších Tordhenských klanů?“
„Věřit tomu nemusíš, ale je to tak.“
Sveg se bezradně podíval na meč, a pak zase zpátky na Nolrika.
„No dobře, dejme tomu. A proč ti ho Olbran dal? To přece muselo mít nějaký důvod.“
Nolrik si znovu povzdechl. „Zachránil jsem jeho syna.“
„Ano? Před čím?“
„Před netvorem. V Nar-urgu.“
Na trpaslíkově tváři se zračil úžas.
„Nolriku, uvědomuješ si, co říkáš? Jestli je to pravda… pak jsi jediný člověk, který kdy vstoupil do Prokletého města…“
„Je to pravda. Jen o tom velmi nerad mluvím.“
„To docela chápu. Ale jestli ti to mám věřit, tak mi to budeš muset vyprávět a hezky podrobně.“
Nolrik si povzdechl potřetí. Inniano, bohyně milosti, víš, jak tohle nesnáším! Proč mě nenecháš zapomenout?! Ale tobě to všechno řeknu, Svegu Fanlire. Pro tvůj klid. Pro tvou jistotu. A pro mé očištění.
A tak začal Nolrik vyprávět. A mluvil dlouho. Občas těžko hledal slova, často dělal pomlky. Sveg byl nemilosrdný, skákal mu do řečí svými otázkami, ptal se na mnoho detailů: na tvar vstupní brány do Nar-urgu, na barvu klenby v hlavní síni, na sochy u Velkého schodiště, na všechna ta místa, která nikdy neviděl, ale která podrobně znal z trpasličích kronik, písní a pověstí… Nolrik mu na vše odpovídal přesně tak, jak si to pamatoval. Vyprávěl mu o setkání s družinou Hirana Halindura uprostřed zasněženého horského průsmyku, kde ležel v průrvě, vyčerpaný a promrzlý. O tom, jak mu trpaslíci zachránili život, jak zahřáli jeho promrzlé tělo a dali mu najíst a napít. O tom, jak se z vděčnosti připojil k jejich výpravě do Prokletého města, aby jim ten dluh splatil. O tom, kolik příležitostí ke splacení našel. Vyprávěl mu i o všech hrůzách, které v Nar-urgu objevili. O tom, jak postupně, jeden po druhém, umírali. O těch VĚCECH, zrozených snad v nejhlubších kruzích samotných pekel. O tom, jak na zádech vyvlekl polomrtvého Hirana z těch největších hlubin Prokletého města, zatímco ty VĚCI šly za ním skoro až na denní světlo. Vyprávěl také, jak mu Hiran z vděčnosti daroval svou dýku s kouzelným krystalem, zbraň, která nikdy nemine cíl. A jak mu Hiranův otec Olbran Halindur nechal vykovat ten nejlepší meč, jaký kdy Nolrik viděl, meč, který pak trpasličí šaman na Olbranův rozkaz pokryl magickými runami.
Vyprávěl dlouho a když skončil, cítil se velmi unavený. Sveg jej celou dobu pozorně poslouchal a velmi pečlivě sledoval Nolrikovu tvář. Sledoval jeho oči i výraz tváře, když líčil jednotlivé detaily. Z jeho očí se nedalo nic vyčíst.
Nyní oba dlouho mlčeli.
„Takže tam jsi získal tohle?“ přerušil Sveg Fanlir ticho a ukázal na prstem na šedivý pramen v Nolrikových havraních vlasech.
Bojovník nijak nereagoval.
„No člověče,“ pokračoval trpaslík, „tvůj příběh je jen velmi těžko uvěřitelný. Já viděl v životě spoustu lhářů, ale ty jsi buďto mluvil pravdu, nebo jsi z nich ten nejlepší na celém světě. A kromě toho, máš pravý meč Ulg-dar. Ten ti musel dát nějaký trpaslík…“
Nolrik mlčel, jen se na trpaslíka dlouze díval.
Sveg se zhluboka nadechl. „Nolriku odnikud, nepodal jsi sice důkaz o svojí nevině, ale stejně tak já nemám přesvědčivý doklad o tvé vině. Uznávám, že jsem se unáhlil a omlouvám se za svůj zbabělý, zákeřný útok. Odpusť mi, pokud jsi toho schopen.“
Nolrik stále nic neříkal.
„Nevěřím totiž,“ mluvil dál Sveg, „že by Olbran Moudrý z klanu Halindurů podaroval tak vzácným darem někoho, kdo by byl schopen v noci a v přesile zákeřně napadnout malého hobita.“
Pomalu, váhavě, napřáhl trpaslík k Nolrikovi svou pravici. Člověk rovněž chvilku váhal, ale potom ji jistě a pevně stiskl.

POKRAČOVÁNÍ…

Dodatky

taqen – nejmenší měřitelná časová jednotka na Aruhanu. Vychází ze zaarského slovesa taqere, což znamená „sypat.“ Označuje dobu, kterou se obvykle přesypávají standardní přesýpací hodiny. Jeden taqen odpovídá zhruba deseti minutám.

Padlí mágové – čarodějové, vyloučeni z řad Řádu divotvůrců, obecněji čarodějové, používající zakázanou magii (tedy magii, kterou dal Řád divotvůrců na „index“).