Dědictví Smrtonošů V.

V. Do Černých hor!

„Nikde nic. Jen schválené zboží.“
Velitel hlídky se odvrátil od svého podřízeného a zpod přivřených víček si změřil kapitána.
Snagi se zatvářil jako nevinnost sama. „A co jsi čekal, Rogusi?“
„Nedělej ze mě hlupáka!“ zavrčel strážce. „Já moc dobře vím, že pašuješ koření a kožešiny! Děláš to už léta! Až ti na to přijdu…!“
„Ale veliteli,“ zakroutil hlavou Snagi. „Obviňuješ poctivého obchodníka, zajišťujícího převoz zboží mezi Ardakem a městy na horním toku. Omezuješ obchod, ohrožuješ blahobyt města. Nevím, nevím, jestli se to bude městské radě líbit.“
Rogus jej chytil za látku tuniky a přiložil svůj zahnutý nos, trčící zpod nánosníku přilby jako orlí zoban, až ke kupcovu obličeji.
„Nehraj si se mnou, ty starý šejdíři! Jednoho dne nechám tu tvou kocábku rozřezat na fošny, a tvé skrýše vyberu do posledního zrníčka! Pak se bude městská rada divit, kdo a jak tady ohrožuje blahobyt!“
Ze Snagiho tváře nezmizel úsměv. „Tak pokud to někdy bude v tvé pravomoci, tak to klidně udělej. Ale teď mě nech vyplout, … prosím!“
Velitel se vztekle ušklíbnul, prudce se obrátil … a srazil se s černovlasým mladíkem, nesoucím v náručí těžký kotouč lodního lana. Oba ztratili rovnováhu, lano se rozmotalo po palubě.
„Zatraceně, já se na to…!“ zanadával Rogus. Mladík si kleknul a začal lano trpělivě smotávat.
„Tvý lidi jsou čím dál větší nemehla!“ zavrčel strážný.
„Je tu nový. Najal jsem ho tenhle týden,“ odpověděl Snagi a postavil mezi velitele stráže a klečícího člena posádky. „Však on se poučí…“
Strážný se pozorně zahleděl na klečícího muže. Byl to štíhlý, šlachovitý muž; mladý, ale již žádné ucho s mlíkem na bradě. Mohlo mu být mezi pětadvaceti až třiceti léty. Měl průměrně hezký obličej, s vystouplými lícními kostmi a mírně zašpičatělou bradou. Když zvednul své oči k veliteli, voják si všiml, že jsou šedomodré. A ještě něčeho si velitel Rogus povšimnul. Mladíkovy nakrátko seříznuté vlasy byly černé, ale jeden pramen mezi pravým uchem a spánkem byl šedivý jako vlas starců.
Něco mu chybí, uvědomil si Rogus. Nemá to charakteristické lodníkovo držení těla, uvyklost na kolébání paluby, hbité, rychlé pohyby člověka, zvyklého šplhat do lanoví. Suchozemec by to nepoznal. Ale někdo, kdo se pohybuje kolem lodí a vody celý život…
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se velitel.
Mladík k němu obrátil své šedomodré oči a zakroutil hlavou.
„On nemluví,“ řekl Snagi. Až příliš rychle. „Je němý. Proto jsem ho taky najal. Nebude si otvírat hubu…“
„Víš,“ nadhodil voják a v očích se mu zablýsklo, „že vůbec nevypadá jako lodník? Ani lano v ruce neudrží…“
„Vždyť říkám, že je nový,“ pospíšil si kapitán. „Nikdy před tím se neplavil. Pracoval na stavební huti.“
„Opravdu?“ usmál se Rogus. Ten úsměv byl ošklivý. „Ty máš na všechno odpověď, viď Snagi. Prohledat!“
Dva urostlí strážci s helebardami chytili mladíka každý z jedné strany pod pažemi, třetí jej začal rukama šacovat. Muž se nebránil. Zato Snagi vyskočil jako bodnutý vosou: „Na to nemáš právo, Rogusi! To je mimo tvou pravomoc! Budu si stěžovat!“ Velitel stráže mu pohledem naznačil, co mu se svými stížnostmi může.
„Nic pane,“ nahlásil jeden z vojáků.
Rogus zaklel. „Prohledat všechny!“ zařval vztekle. Jeho muži začali znovu brousit po palubě, tentokrát však nešacovali loď, ale lodníky. Palubou se rozlehlo polohlasné reptání, tiché kletby a rozzlobené bručení.
„Budeš mít problémy,“ sliboval Snagi veliteli. „Za tohle ti udělám na radě takové peklo, že půjdeš jako řadová stráž do zlodějských uliček.“ Rogus si ho nevšímal.
Tentokrát voják podávající hlášení neřekl nic, pouze bezradně pokrčil rameny.
Rogus zaklel tak, že i někteří otrlí lodníci zčervenali a zadupal si k tomu nohama. Snagi se zase usmíval. „Když budeš rozumný, Rogusi, třeba se nějak dohodneme a já tu stížnost nepodám.“
„Dohodnout?! S tebou?! Radší se pověsím sám, než abych… Pamatuj si, ty pašerácká kryso, jednoho dne… jednoho dne tě dostanu! A tu tvou bandu zavšivenců taky. A všichni do jednoho se zhoupnete na oprátce!“ Otočil se na své vojáky. „Jdem!"
Orladimův pes, mohutný válečník, který to vše sledoval s kamennou tváří, se otočil a scházel z můstku na molo. Oddíl městské stráže šel za ním. Rogus se před odchodem otočil a zpražil palubu lodi vztekle výhružným pohledem.
„Tak chlapi!“ zakřičel Snagi na své muže, když vojáci zmizeli. „Konec představení! Všichni k veslům! Vyplouváme!“ Na klečícího mladíka se ani nepodíval.
Dlouhá, pevná bidla odrazila plavidlo od mola a tupý kýl se zakousnul do vodní hladiny. Rozezněl se pravidelný zvuk bubnu, stojícího na zádi. Muži se opřeli do vesel a dlouhá, úzká, plochá loď s ozdobnou hlavicí ve tvaru andurijského gryfa na přídi se vydala proti proudu Tyrkysové řeky směrem k Vodní bráně. Muž, který smotával lano, jej uložil pod stěžeň a posadil se na něj.
 Snagi stál nehnutě na přídi, ruce složené za zády a mlčel. Vítr od moře mu nadouval plášť a cuchal polodlouhé, vpředu řídnoucí vlasy. Teprve když loď projela mohutnou kamennou branou, klenoucí se nad řekou (pro své neuvěřitelné rozměry zvanou také Brána obrů), minula první záhyb řeky a z Ardaku zůstalo jen několik nejvyšších věží a sloupů kouře nad ostrohem, se obrátil na palubu. Přešel k mohutné gryfí hlavici, zatlačil do několika prken, vytáhnul je a opřel o brlení.
„Uuuf,“ vydechl Sveg Fanlir a soukal se z gryfí hlavy s plátěným pytlem v rukou. „V té tvé pašerácké díře se vůbec nedá dýchat.“
„Můžeš být rád, že jí mám. Nebýt jí, už by tě vedli Orladimovi holomci,“ odpověděl kapitán. „Tvůj přítelíček málem všechno zkazil. Rogus ho prošacoval do poslední nitky.“
„Za to já nemůžu,“ bránil se Nolrik a vstal z kotouče lana, na kterém seděl. „Měl jsem vypadat jako pracující člen posádky. Tak jsem pracoval. Nemůžu za to, že ta paluba je tak úzká.“
„Houby úzká paluba!“ vyhrkl Snagi. „Nemehlo je to! Kvůli němu jsme mohli všichni viset!“
Nolrik se rozhlédl po lodi a zjistil, že pohledy, kterými jej častují členové posádky, nejsou zrovna přátelské.
„Ale nevisíte,“ odpověděl trpaslík. „Zatím. I když, ty už bys měl být, při svém řemesle, na hrozbu oprátky zvyklý.“
„U všech bohů! Kdybych ti tolik nedlužil, Svegu…“
„A kdybych na tebe nevěděl to, co vím…“ dodal Sveg tiše.
Kapitán rozzlobeně sešpulil rty. „Vysadím vás na levém břehu, u Žlutých skal, jak jsme domluveni, a pak už tě nikdy nechci vidět, Svegu Fanlire.“
Trpaslík se zářivě usmál.
Za stálého bušení do bubnu a šplouchání vesel se loď přiblížila k levému břehu řeky asi čtvrt míle od Ardaku. Od břehu stoupal vzhůru vysokou trávou zarostlý svah, na jehož vrcholu se tyčila k nebi skupina pískovcových skalních útvarů – Žlutých skal.
„Dál ke břehu už nemůžu,“ zavrčel Snogi na trpaslíka. „Musíte vyskočit teď. Ať vás sežerou vlkodlaci.“
„I tobě přeju šťastnou plavbu, starý příteli,“ odpověděl Sveg a přehoupnul se přes brlení. Rázem se octnul po pás ve vodě. Voda vyšplíchla až na nízkou palubu. Nolrik mu z lodi podal onen těžký pytel, ve kterém to kovově cinkalo. Potom vyskočil sám. Snagi počkal, až se oba přebrodí ke břehu, a pak dal rozkaz k vyplutí. Nad řekou se opět rozlehly povely a údery bubnu.
„Zatracenej pytel!“ nadával Sveg, když se, celý mokrý, vydrápal na břeh.
„A co v tom, prosím tě, taháš? Kromě mých zbraní…“ zeptal se Nolrik.
„Kromě tvých zbraní ještě nějaké své přátele. Ukážu ti to nahoře.“
„Já jen doufám,“ odpověděl člověk, „že ti dva zlodějíčkové dodrželi slovo.“
„O to nemám strach,“ odpověděl Sveg.
Namáhavě vylezli na strmý svah. Žluté skály byla skupina úzkých, věžím podobných útvarů, tvořících na planině za svahem několik soustředných kruhů. Jakoby si tu nějací dávní obři postavili přírodní svatyni, pomyslel si Nolrik. A možná, že je to i pravda.
Odkudsi ze středu skal se ozvalo zafrkání koně. Sveg praštil s pytlem o zem, setřel si pot z čela a rozhlédl se po planině.
„Tico! Alhune!“ zavolal.
Ze skal se vynořili dva asi šestnáctiletí mladíci, oblečení jako synové měšťanů, nebo chudších šlechticů.
Sveg se rozchechtal.
„Hehe! Pěkné ohozy, pánové. Kde jste to sehnali?“
„No, měli jsme jisté výdaje,“ odpověděl jeden z nich, černovlasý klouček jménem Tico. Podle jména a vzhledu to byl Giletajec. „Nemohli jsme přece projet na koních přes stráže u brány v oblecích, který nosíme normálně na ulici.“
„Už by jsme byli v šatlavě,“ doplnil zrzoun Alhun. „Každopádně nám dlužíte dohodnuté dva andury plus dva za ty šaty.“
„Tak moment!“ ohradil se Nolrik. „Ty dva navíc, to jsme si nedomluvili!“
„Ale no tak,“ smál se trpaslík. „Riskovali kvůli nám krky. Nebuď chamtivec, Nolriku.“
„Napřed se přesvědčím, jestli tady ta zvířata vůbec jsou,“ bručel Nolrik.
Koně se v klidu pásli mezi skalami a i postroje a sedlové vaky byly v pořádku. Nolrik, stále cosi bručící, vyplatil oběma mladíkům požadovaný obnos. S takovou budou ty andury za „elfí kořen“ za chvilku pryč…
Když chlapci zmizeli směrem k městu, začal Sveg vybalovat obsah pytle. Nolrik si vzal své zbraně a připjal si je k pasu, ze sedlových vaků vytáhl drátěnou košili a smotaný cestovní plášť. Sveg si navlékl vycpávané kožené krzno a pokovovanou koženou helmu s krátkými rohy, přesně podle trpasličího vzoru.
„A teď tě seznámím se svým nejlepším přítelem, Nolriku,“ usmál se tajemně trpaslík. Sáhnul do pytle a vytáhnul podlouhlou věc zabalenou do mnoha hadrů. Začal je odmotávat. Nolrik si založil ruce na prsou a zvědavě trpaslíka pozoroval.
„Tak,“ zvolal Sveg a slavnostně odhodil poslední kus látky. „Tohle Ulldring, Hlavodrtič!“
V ruce třímal ozdobně tepanou, těžkou dvojsečnou sekeru. Dvě čepele měly dozadu protáhlý list, mezi trpaslíky zvaný „oolg“ – brada, vpředu trčel z topůrka nebezpečně vyhlížející bodec. Rukojeť i čepele byly podle trpasličího zvyku popsány runami.
„Hezké,“ uznal Nolrik. „Ale příliš si mě nepřekvapil. Ještě jsem nepotkal trpaslíka, který by u sebe neměl sekyru.“
„No dovol?!“ zamračil se trpaslík. „To není žádná ´sekyra!´ Takovou zbraň mají jen členové nejvznešenějších klanů!“ Sveg popadl zbraň obouruč a cvičně s ní proťal vzduch. Zasvištělo to. Nolrik si uvědomil, že by nechtěl stát v dráze, kterou sekera prošla.
„Ale má hezké jméno,“ řekl. „Hlavodrtič… Já znal jednoho bojového kněze, který svému válečnému kladivu říkal Pan Benčák. Problém byl, že o něm často mluvil jako o člověku, takže když řekl, že tam padne ´se svým Panem Benčákem…ˇ, tak to vždycky vypadalo hrozně divně a…“
„Nech si ty srandičky, jo?“ zavrčel Sveg. „Ale, co se snažím! Jak by mohl člověk pochopit, co znamená pro trpaslíka klanová válečná sekera! Radši mi ukaž mého koně…“
Nolrik ukázal prstem na dobře živené šedivé zvíře okusující konečky vysoké trávy. „Na sedle máš i úchyt pro toho svého Hlavodrtiče.“
Sveg udělal několik kroků a pak se zarazil. Chvíli na zvíře udiveně zíral a pak se rozzlobeně obrátil na člověka.
„Co to… co… co to má sakra být?!“ vyhrkl a z očí mu létaly blesky.“
„To je mezek,“ odpověděl Nolrik klidně. „Moc chytré a vytrvalé zvíře. A za skvělou cenu…“
„Me… me… mezek…!“ opakoval Sveg nevěřícně. „Mezek?! Já jsem řekl, že chci koně! Koně, rozumíš?!“
„Ale tohle je pro tebe výhodnější. Mezek je menší než kůň, líp se na něm udržíš a nemusíš tolik upravovat třmeny…“
„Já, Sveg Fanlir z klanu Fanlirů, potomek hrdiny Druhé války Chaosu, nebudu jezdit na žádném impotentním polooslovi!“ zařval Sveg nepříčetně.
Nolrik se v klidu vyšvihnul na svého hnědáka a poplácal jej po krku.
„Jsi k tomu nebohému zvířeti nespravedlivý,“ obrátil se k trpaslíkovi. „On není impotentní. Z jeho sémě pouze nikdy nevzejde potomstvo, laškování s kobylami si však dopřát může. Dokonce má na výběr mezi klisnami a oslicemi. Nicméně, pokud ho nechceš, můžeš za mnou klidně běžet pěšky. Ale těch deset zlatých za něj a dva za sedlo a postroje mi dlužíš stejně…“
Sveg Nolrika chvíli nasupeně pozoroval, pak se ale obrátil k mezkovi, mumlaje si cosi o hloupých lidských příživnících. Přes svou malou výšku v klidu vsunul nohu do třmenu a jediným švihem se vyhoupnul do sedla. Nolrik musel znovu obdivovat jeho netrpasličtí hbitost.
Nolrik se naposled obrátil k Ardaku, který se z výšky svahu ukazoval v celé své kráse, prohlédl si mohutné hradby, vysoké štíhlé věže a tisíce doškových a šindelových střech. Za lesem stěžňů se zeleně, modře a zlatě lesklo moře.
„Taky se s ním musím rozloučit,“ ozval se za Nolrikovými zády Svévův hlas. „A víš co? Od dnešního dne jsem dezertér. Mořská štika dnes za úsvitu vyplula a já měl být na její palubě.“
„Takže máš v Ardaku dalšího nepřítele?“ opáčil Nolrik.
„No, radši se tam nějaký čas moc ukazovat nebudu. Jedem?“
Nolrik přikývnul a pobídl koně.
Před nimi se rozléhala zvlněná planina, porostlá vysokou trávou a posetá osamělými skalami a skupinkami stromů a keřů.
„Pláně jsou bez problémů průjezdné, takže se nemusíme držet cesty. Ušetříme za mýtné a můžeme jet přímo na severovýchod,“ řekl Nolrik.
„S takovou budem zítra k večeru na hranici vévodství. A tam se uvidí, jak dál. Na cestu! Do Černých hor!“ zvolal trpaslík a pobídl mezka do klusu.
Ano, na cestu, pomyslel si Nolrik a kopnul koně patami do slabin.
V boku ho náhle ostře píchlo. Sáhnul si na místo, kde měla být hojící se rána…

 Kamenná síň byla rozlehlá a temná. Tak temná, že ji světla čtyř rituálních ohňů a několika malých pochodní nemohla celou osvětlit, takže když se příchozí vzdaloval od světelných zdrojů a procházel hlouběji do sálu, nořil se do čím dál hlubší a hustší tmy. Do tmy, která jej nakonec úplně pohltila.
 Síní se rozléhal pravidelný, rytmický zvuk bubnu, doprovázený hypnotickým, monotónním zpěvem. Drobná, štíhlá dívka, vězněná v magickém kruhu mezi ohni, tančila – zcela nahá - podle toho rytmu, vedená hlasy jako pasteveckou flétnou. Kroutila tělem, bílým jako padlý sníh, jako kůže mrtvého, divoce pohazovala hlavou, až ji záplava černočerných vlasů poletovala jako hříva divokého koně v trysku, zvedala paže do výšky před obličejem a zase je spouštěla. Jediným tmavým místem na její nelidsky bledé kůži bylo tetování, táhnoucí se přes celá záda. Představovalo krk a hlavu černého draka s útočně rozevřenou tlamou. Navlas stejný motiv, jako na velkém basreliéfu na protější stěně.
 Tichý, monotónní zpěv vycházel z řady temných, stíny připomínajících postav, stojících v oblouku kolem magického kruhu. Zpěv beze slov, anebo v jazyce tak starém, že už mu žádný Tvor tohoto světa nedokázal porozumět.
 Rytmus bubnu postupně zrychloval. Dívka mu přizpůsobovala pohyb svého těla, přitom dýchala výpary z kadidla, vavřínu a dalších magických bylin, pálených v rituálních ohních. Oči měla zavřené, tvář extaticky staženou.
Zpěv stínů se měnil v rytmické skandování. Údery bubnu připomínaly rány alespoň tří kovářských kladiv. Tanečnice padla na kolena a kroutila jen hlavou a trupem v dlouhých kruzích, jež se se zrychlujícím rytmem měnily v křečovité třepání rameny a hlavou. Tanec se měnil v trans, trans se měnil v šílenství.
Náhle se dívka v kleku prudce zaklonila, napnula se jako luk a drsně, hrdelně vykřikla. Zároveň vykřikl také kněz -čaroděj a prudce rozpřáhl ruce. Buben i zpěv ztichly souběžně s dozněním dívčina výkřiku.
Ve světle ohňů se její tělo perlilo potem, jako po divokém milování. A když tanečnice otevřela oči, její bělmo se rozzářilo nadpřirozenou modravou září, zakrývající zornice a duhovky.
„Co vidíš?“zeptal se kněz-čaroděj a přistoupil k ní blíž. „Vidíš Schránku duší?“
„A…aaaanooo…“ vydechla dívka.
„Kde je? Kdo jí má?“
„Trpaslík,“ odpověděla.
„Ten samý, co se plavil na lodi Mořská štika?“
„Ano.“
„A kde je? Kde je ten trpaslík?“
„Jede… jede na mezkovi. Právě překračuje… říčku…“
„Jakou říčku?“
„Hraniční… hraniční říčka vévodství…“
Kněz-čaroděj se naklonil ještě blíž, téměř až k jejímu obličeji. „A kam míří? Jakým směrem?“
„Na…na… severovýchod…“
„Vidíš cíl jeho cesty?“ ptal se dál kněz-čaroděj.
Ticho.
„Je tam s ním někdo? Je tam s ním ten muž, co v Přístavní ulici pobil naše bratry?“
„Ano…“
Vyptávání bylo u konce.
Kněz-čaroděj přiložil k téměř dětskému obličeji dva prsty a zamumlal jakési cizí slovo. Tanečnice se s dlouhým, bolestivým povzdechem probrala z transu a vyčerpaně se zhroutila na kamennou podlahu, čímž rozmazala nakreslená magická znamení.
Kněz-čaroděj si jí nevšímal. Otočil se k jednomu ze stínů, které po skončení rituálu nabraly lidské obrysy a pokynul mu rukou.
Oba se vydali do zadní části místnosti, připomínající svou tmou podzemní jeskyni, nebo hluboký sklep bez jediného okénka. Za jejich zády někdo přikryl dívku pláštěm, někdo další ji podal pohár vody.
Kněz-čaroděj šel nerad. Nerad se nořil do té neproniknutelné temnoty, nerad se setkával s Tím, který mluví ze tmy.
První, co ucítil, byl zápach. Silný, téměř nesnesitelný puch. To, co jej vydávalo, muselo být staré, nesmírně staré, tlející, prolezlé hnilobou a červy. Knězi i jeho společníkovi se zvedal žaludek a každý krok se jim zdál těžší a těžší, jakoby kráčeli proti nějaké houstnoucí kaši.
Pak uslyšeli tichý, sípavý dech. Dech, jaký vydává umírající ve své poslední hodině. I z něj vanula nepředstavitelná staroba.
A teprve potom, když už byli téměř u protější zdi sálu, pohlceni tmou jako na počátku světa, zpozorovali Stín. Postavu, zahalenou do hadrů jako žebrák, shrbenou siluetu, černější než okolní černota.
Kněz-čaroděj neznal jeho pravou podobu. Nevěděl, jak vypadá jeho obličej. Věděl, že to kdysi, v časech tak dávných, že to nemohli pamatovat ani nejstarší elfové, býval člověk, nebo Tvor člověku podobný. Co je to teď, to se kněz-čaroděj neodvažoval odhadovat. Ano, má to hmotnou podstatu, ale on z ní viděl vždycky jen tu siluetu, vždycky jen ten Stín. A nic jiného vidět nechtěl.
„Taanachuuuu…“ zasípěl Stín. Jeho hlas zněl, jakoby z něj současně mluvila ne jedna, ale nejméně tři velmi staré a velmi zlé bytosti. „Přítelííííí… Coooo…. Coooo našla tvá čarodějka?“
Kněz – čaroděj spolkl své znechucení a odpověděl: „Schránka duší je v rukou toho trpaslíka a toho chlapa, co před čtyřmi dny zabíjel naše bratry. Nějakým způsobem se dostali z města a společně jedou někam na severovýchod. Kam, to zatím nevíme.“
Ten, který mluví ze tmy, se podivně zkroutil. Vypadalo to, že se pod hadry najednou proplazilo několik velkých, tlustých červů.
„Aaaaaaach…“ zachrčel Stín. „Jak mě to bolííííí! Jak nesmírně mě bolííí srdceee, když pomyslím, do jakýýýých rukooouuuu se dostala duše méééého páááánaaaa! Jakáááá odpornááááá lůůůzaaaaa teď vláááádne světu! Červí! Ponravýýý!“
Taanach nechal ten výstup bez komentáře. Nehnul ani brvou, ačkoliv se dozvídal, že patří k plemeni červů.
„Kdoooo…?“ ptala se ta páchnoucí kupka hadrů. „Kdoooo je ten muž?“
Taanach žduchnul loktem do svého společníka. Elsrom, velitel výzvědné sekce ardacké buňky Černých draků si rozpačitě odkašlal. A pak spustil: „Říkají mu Nolrik. Jen takhle, žádné další přízvisko ani predikát nepoužívá. Pravděpodobně to není jeho pravé jméno. Běžný toulavý dobrodruh a žoldnéř, jakých jsou na cestách veletucty. Podle nářečí pochází z Gywaldu, nebo jiného kraje jihovýchodní Andurie. Zřejmě druhý či třetí syn drobného šlechtice, na kterého nezbyla půda. Možná psanec před zákonem.“ Na chvíli se odmlčel, aby se nadechnul. Stín zatím nijak nereagoval.
„Před pěti lety se pohyboval v knížectvích na západ od Andurie,“ pokračoval černodračí arcišpión. „Bojoval jako žoldnéř v tamních lokálních potyčkách, také se nechával najímat na různé nebezpečné úkoly. A zřejmě taky kradl. I když, na muže jménem Nolrik není nikde vypsaná odměna a jeho popis by seděl na polovinu psanců od Giletaje po Smaragdové moře. Jestli dospěl dál na Západ nevíme, z Giletaje, ani ze Zanfaru o něm nejsou žádné zprávy.
Do Ardaku doplul před třemi týdny, a to na lodi z Bal-Ghary z Jižního kontinentu. Nevíme, jak dlouho tam pobýval, ale zřejmě tam se naučil ten neobvyklý způsob boje. Bojuje zároveň mečem i dýkou a údajně je v tom mistr. To… ehm,… to je asi tak vše, co o něm víme.“
„A co…“ zalkl se Stín. Mluvení mu dělalo z nějakého důvodu potíže. „A coooo ten trpaslííík…“
„Trpaslík je Sveg Fanlir, námořník z Mořské štiky a momentálně námořní dezertér. Býval blízkým přítelem toho odstraněného hobita, co dovezl Schránku na pevninu. Pochází z Černých hor, odkud vylezl před sedmi lety, aby se nechal najmout na moře. Proč, to nevíme a abych pravdu neřekl, dost mě to překvapuje. Je to jediný případ, který znám, kdy horský trpaslík dobrovolně vlezl na nějakou loď. Podle členů posádky to je prý přátelský chlapík, jen trochu podivínský. Mně připadá divný pouze v tom, že je na trpaslíka příliš lidský…“
„Hmmmm…“ zabručel Ten, který mluví ze tmy. „Chci jeee…! Chci jejííích hlavýýý. Chci… chcííí jejiíích dušééé! A hlavně…. Hlavněeee chci svou Schráááánkuuuu…“
„Mám za nimi poslat své muže?“ zeptal se Elsrom.
„Neeee,“ odvětil hlas, vycházející z černé hromady hadrů. „Vyyy už jsteeee zkazili doooost. Postarám se o ně sááááám.“
Elsrom chtěl cosi bojovně namítnout, ale Taanach jej nenápadně kopnul do holeně.
„Jak si přeješ,“ odpověděl kněz-čaroděj úslužně.

„Celer! Odporný, mrzký, luzný celer!!“
Ellenův řev vyplňoval přepychovou komnatu, valil se na chodbu a rozléhal se po schodištích až do nižšího patra. Z prastaré hradní klenby padala omítka.
„Já mu platím takové trpaslické peníze!! Sto andurů!! Sto!! Malé stádo koní by se za ně dalo koupit!! A on mi přinese… on si dovolí přinést… mně!... přinést… baronovi ze Smithonu… celer!!“
Baron ze Smithonu zuřivě běhal po své soukromé komnatě, ve tváři brunátný jako rajče. Oči, podlité rudými žilkami, mu lezly z důlků, jakoby měl kolem krku ovinutého orklenského hada škrtiče. Paní baronka se pokoušela manžela uklidnit a přesvědčit ho, aby myslel na své srdíčko, ale byla poněkud nevkusně odkázána do patřičných mezí („Ty štětko pitomá! Co si to dovoluješ?! Co se to toho pleteš?!“), takže jen pokynula chůvám, aby zacpaly uši nejjasnějším baroňátkům a poněkud konsternovaně odešla do svých komnat.
Náhle se Ellen zastavil uprostřed pohybu, vyšpulil ústa jako kapr a chytl se za hruď. „Taková ostuda!... Před celým… před celým dvorem…!“ Dýchal těžce, přerývaně. „Na hostině u vévody… Dál jsem baronu Calvinovi strouhaný elfí kořen do vína, před celým dvorem… před celým dvorem… jsem třikrát nahlas vyslovil zaklínadlo… a on to byl… on to byl… celer! Ó bohové! Nemůžu se u vévody ani ukázat! Ó Timone, Pane dne! Ciris, Paní noci!... Takovou ostudu nemůžu… nemůžu přežít!“
Zinn, Ellenův vždy mlčenlivý osobní sluha, sledující doposud celou scénu bez mrknutí oka, usoudil, že je čas zasáhnout.
„No tak, pane. Posaď se,“ ochotně podal baronovi umně vyřezávané křeslo, „uklidni se a zhluboka dýchej.“ Ellen ze Smithonu se opravdu posadil, ale trvalo to skoro půl taqenu, než byl schopen znovu promluvit.
„Chci jeho hlavu,“ zamručel výhrůžně. „Chci se dívat, jak mu moji psi žerou střeva zaživa! Chci mu vyříznout ten jeho lživý jazyk! Co vyříznout! Vytrhnout kovářskými kleštěmi! Chci toho kurvysyna zardousit holýma rukama!“ Už nekřičel, jen šeptal, ale působilo to stejně afektovaně. „Kde je!“ vyhrknul náhle na svého sluhu. „No, Zinne, můj věrný a spolehlivý sicco, kde se teď nachází ten prašivec, co takhle hanebně okradl a zostudil tvého pána?“
Zinn se ani nezachvěl. „Vím určitě,“ řekl zcela neutrálním hlasem, „že již není v Ardaku. Před dvěma dny město opustil v doprovodu jistého trpaslíka. A to, prosím, tajně, schován na pašerácké lodi. Mí zvědové chytili dva kluky z ulice, kteří potvrdili, že jim přes bránu převedli koně.“
„Ale, to se podívejme,“ ožil náhle Ellen. V jeho očích se zaleskla lstivost. „Před dvěma dny… Nebylo náhodou krátce před tím vyhlášeno v Ardaku pátrání po jistém nebezpečném čarodějném předmětu?“
„Bylo, můj pane. Také mě napadlo totéž, co tebe. Ale upozorňuji, že ten podvodník mohl utíkat i kvůli mnoha jiným věcem…“
„Jistě, jistě,“ odkýval Ellen. „Ale přece jen… Kdybych chytil nebezpečného služebníka Chaosu, sebral mu ten nebezpečný předmět a… a předal ho do rukou kněží, moje vážnost by opět stoupla. Kde jsou teď, to víš?“
„Po cestě určitě nejeli, to by mi mí lidé hlásili,“ odvětil Zinn, Ellenův sluha a šéf rozvědky v jedné osobě. „Ale jeden vévodův lovčí je zahlédl v divočině, jak se řítí cestou necestou směrem na severovýchod. Teď by měli překračovat Hraniční říčku.“
„No tak?“ změřil si ho Ellen panovačným pohledem. „Na co čekáš? Jestli u sebe má tu věc, chci ho tady mít živého, i s ní. A jestli ne, chci tady mít aspoň jeho kosti. A Zinne… Na tomhle…, na tomhle si dej záležet.“
„Buď bez obav, pane,“ široce se usmál sluha. „Najmu na tu práci spolehlivé odborníky…“

 POKRAČOVÁNÍ…  

 DODATKY

 Trpaslické peníze – trpaslíci jsou jako ve všech fantasy světech i na Aruhanu proslulí svou chamtivostí a láskou k penězům, a proto se pojem „trpaslické peníze“ stal slangovým synonymem pro velkou peněžní částku, podobně, jako u nás pojem „nekřesťanské peníze“

 Kurvysyn – starobylé české slovo, doložené v historických pramenech už ve 12. století (byla to jakási kronika, kde psala jistá jeptiška o jistém vysokém šlechtici, že je „nekrásný kurvysyn,“ přesněji si to bohužel nepamatuji.) V tomto případě nepřijímám výhrady vůči vulgárním výrazům ?.

Sicco – pojem z Dračího doupěte. Normálním lidem (tedy těm, co nepropadli mánii zvané RPG) vysvětluji, že se jedná o povolání, které si ve hře může zvolit pokročilejší zloděj. Spočívá v organizování a vytváření „sítí“, to jest výzvědných, výkonných, vražedných aj. organizací, které mohou být využity jako mafie, nebo královská výzvědná služba apod. Sicco je tedy cosi mezi mafiánským kápem a šéfem tajných služeb.