Zvláštní pocit pýchy

Tohle teda fakt raději komentovat nebudu..

Je to už tak dávno, ale pamatuji si to jako by to bylo dneska. Pořád to vidím a dokonale to cítím. Tehdy přede mnou stál velmi složitý úkol. Mé oči znovu sledují ten záhadný bílý objekt nahánějící mi strach. Můj dech je přerušovaný a prsty se mi třesou jako lístky břízy za orkánu. Má kolena mi vypovídají službu a chtějí někam utéci. Samy a beze mě. To mě naplňuje krajně nepříjemnou beznadějí. Povzbudivá slova poletující za mými zády nevnímám a soustředím se jen na tu hloupou věc. Ta hloupá věc se blíží a je velmi blízko mě. Po tváři mi stékají kapičky ledového potu. Něco mě nutí mrkat a připadám si jako uzavřená do nějaké bubliny. Chce se mi křičet, ale nemůžu vydat ani hlásku. Ta hloupá věc je na dosah ruky. Kdybych chtěla, mohla bych se jí dotknout, jenomže já nechci. Chci být někde daleko od ní, chci utíkat pryč nebo si alespoň zakrýt rukama oči, abych ji neviděla. Krev mi buší ve spáncích a srdce bije jako splašené. Ticho kolem mě je tak viditelné, že se v něm ztrácím, a jeho přítomnost mi drásá nervy. Budu to muset udělat, je to jasné. Cítím jak mi drkotají zuby a po celém těle mi naskakuje husí kůže. Je to tady. Je to za mnou. Všechny nepříjemnosti zmizely a místo nich zbyl jen radostný zážitek. Kdo nepoznal, nepochopí. Už nikdy více plínky, ale jen nádherný nočník. Tato skutečnost mě naplňuje zvláštním pocitem pýchy.

---