Rande v metru

Jako každé ráno jel po eskalátoru k východu z metra.
Mohl by do zaměstnání cestovat jinak, pohodlněji a rychleji, ale to by se s ním nesetkal.
Už se nemohl dočkat, až ho zase uvidí.
A konečně ho nad sebou zahlédl.
Miloval každičký detail jeho těla. Štíhlá vysoká postava, útlé ruce svírající vkusnou kabelu z černé koženky, dlouhé plavé vlasy, spadající v bohatých vlnách až na záda, smyslné rty, rozkošný malý nosík a fialkové oči, trochu potemnělé únavou, zřejmě z noční služby.
Miloval lehounký závan vůně, připomínající kokos, který ho obklopoval. Dodnes nezjistil, co to vlastně je - parfém, voda po holení, šampón?
Už si byli na dosah a pohlédli si do očí.
Jako už tisíckrát předtím si přál ten eskalátor zastavit.
Dobře věděl, že by mohl. Bylo by to tak jednoduché! Sevřel by ho do náruče a konečně, konečně zulíbal tolik milovanou tvář.
Ale zároveň si uvědomoval, že nesmí. Spěchá do práce a na ministerstvu by se na něj nedívali zrovna dvakrát vlídně, kdyby se opozdil.
A co kdyby se u něj namísto vřelého přijetí setkal s jeho odmítnutím? Jak si může být jist, že jeho milovaný k němu cítí totéž co on?
A i pokud by se splnily jeho sny a neznámý mladík mu odpověděl s láskou, co by tomu řekli jeho přátelé a známí, kdyby mezi ně jako svého partnera přivedl někoho, kdo mezi ně nepatří, navíc ještě ani ne toho pohlaví, které očekávají?
Usmál se na něj přes přepážku mezi eskalátory a popřál mu dobré ráno.
Tvář jeho zlatovlasého anděla ozářil lehký úsměv a opětoval jeho pozdrav.
Otočil se a díval se za ním, dokud mu nezmizel z dohledu. Měl dost času, nahoru to bylo mnohem dál než dolů.
A slova pronesená nejkrásnějším hlasem a těmi nejlíbeznějšími ústy na světě mu zněla v uších celou dobu, než nelítostný had jezdících schodů dovezl jeho sladkého prince do tmavé sluje nástupiště, kdo ho vzápětí pohltil zlověstně frkající drak metra.
Zatímco on musel jen o chvíli nato rychle ven na ulici a do nedaleké budovy ministerstva.
Nevadí.
Zítra ho uvidí zas.