Kasino

Jen co jsme se ubytovali v hotelu, hned jsme se s Dorianem pohádali. Ne že by na tom bylo něco tak zvláštního, my se hádáme pořád. Ale přece jen jsem doufal, že naše návštěva Vídně alespoň ZAČNE poněkud klidněji.
A čímže jsem největší lásku svého života vytočil tentokrát, prosím pěkně? Ničím horším, než že jsem se chtěl jako osvěžení po dlouhé cestě malinko pomilovat!
Dorian zaprskal jak vzteklá kočka: „Luciene, půlku věcí máme nevybalených, nikdy jsme v tomhle úžasném městě nebyli a ty myslíš jen na sex! No jo, Francouz se prostě nezapře!“
Co mi zbývalo jiného, než drsně odseknout něco o „nesnesitelně chladných Angličanech“, nechat si zatím zajít chuť a jít skládat komínky oblečení - proč ho vlastně s sebou pořád tolik taháme, nestačila by půlka? Nepochyboval jsem, že později si přijdu na své mírou dostatečnou, proto jsem teď nechtěl vyvolávat zbytečné spory.
Vyšli jsme na korzo, ozářené světlem plynových lamp. Sníh nám krásně křupal pod nohama a když jsem se podíval na Doriana ve slušivém bílém kožíšku, napadaly mne hříšné myšlenky ne nepodobné těm v hotelovém pokoji. Jakmile jsem ale zachytil dotčený pohled mého milovaného Angličana, hned jsem se zatvářil jak vtělená ctnost a předstíral koukání po památkách. Během jediné hodiny jsme absolvovali osm převážně barokních kostelů a dva paláce. Dorian se nesmírně těšil na Schönbrunn, kterému já se naopak snažil vyhnout jak čert kříži. Architektura mě na rozdíl od mého anglického milence absolutně nezajímala - tedy ta kamenná. Architekturu lidského těla jsem objevoval nesmírně rád a pokud možno detailně. Proto jsem taky dával přednost teplejším obdobím a nechápal jsem, proč jsme v prosinci museli cestovat do Rakouska namísto řekněme do Tuniska nebo alespoň do jižní Itálie. Matně jsem tušil odpověď a byl jsem si jist, že se mi nebude líbit. Zapřisáhl jsem se ale, že na lyže, natož pak v Alpách, mě Dorian nedostane ani nabídkou jakékoliv milostné techniky. Já a sport, to prostě nešlo dohromady.
Zatím jsem o tom ale raději pomlčel, protože představa, že bych dnes nakonec třeba mohl spát sám, mě vůbec nelákala. Ačkoliv můj miláček pocházel ze zdrženlivého Albionu, vztekat se uměl tak, že by Italové jen závistně zírali.
Začaly mě bolet nohy, a tak jsem se odvážil navrhnout, že bychom si třeba mohli najmout drožku. Neartikulované zavrčení mě informovalo o tom, že to Dorian vůbec nepovažuje za dobrý nápad. Odevzdaně jsem se za ním tedy ploužil dál. Po návštěvě dalších dvou chrámů, jednoho gotického a druhého románského, jsem si uvědomil, že ještě chvíli a stane se ze mne zapřisáhlý nepřítel křesťanstva všeobecně a katolíků obzvlášť. Proč těch svatostánků proboha museli postavit TOLIK?
Najednou jsem si všiml malého útulného kasina, které lákalo kolemjdoucí ke vstupu. Zdálo se mi vážně jak spásné světýlko v temnotě, a tak jsem vklouzl dovnitř dřív, než stačil Dorian něco namítnout. Nikdy jsem ruletu nehrál, ani doma v Nice, ale tady jsem najednou zahořel touhou si to vyzkoušet.
Kolem mne se hned začala točit obsluha, vzali mi kabát a usadili mě k hracímu stolu. Vítězně jsem se zazubil na rozhořčeného Doriana, jehož pohled mi sliboval VELMI osamělý spánek. Vsadil jsem si a hned si k tomu poručil víno - když už budu spát na samotce, tak ať to stojí za to! Dorian je zapřisáhlý abstinent a nesnáší, když si byť jen loknu. Dlužno říci, že mně osobně alkohol nedělá dobře, probouzí ve mně však bujarou náladu, kterou bych zrovna teď docela potřeboval, a především je to báječný způsob, jak dovést mého milovaného Angličana k nepříčetnosti.
A tak jsem se podíval sklence hezky na dno a té druhé taky a třetí jakbysmet. Pozoroval jsem, jak se Dorian při tom může pominout, a bylo mi blaze na duši.
Počkej, potvoro, já ti dám trmácení se po kostelech, o lyžování v Alpách nemluvě! pomyslel jsem si škodolibě a okázale ignoroval fakt, že zle bude především mně samotnému.
Ani jsem si neuvědomil, že neustále vyhrávám. Teprve po delší době mi ze strnulého výrazu tváří spoluhráčů a zejména pak krupiéra došlo, že už přede mnou leží opravdu hodně peněz... Pak na mě začal naléhat Dorian, ať přestanu hrát a ať se vrátíme do hotelu. Kdyby se neozval, možná bych to vzdal sám, ale nyní jsem se zatvrdil a furiantsky začal přihazovat. S tím, jak vzrůstala hysterie v hlase mého milence, se zvyšovala i má hráčská vášeň.
Naposledy zkusil zakňourat, že má hlad, a jestli bych se nešel najíst. Ve skutečnosti jsem už natolik šílel hlady, že mi připadal chutný dokonce i náš obtloustlý krupiér, ale odmítal jsem před mým Angličanem ukázat sebemenší slabost. Hrdě jsem ho ujistil, že já jíst ještě nepotřebuju, ať si jde sám, když to nedokáže vydržet.
Dorian, rozzuřený do běla, nato vstal, odešel a cestou vší silou bouchnul dveřmi. Trochu jsem se bál, že tentokrát jsem to už přehnal, tak jsem do sebe pro jistotu hodil dalšího panáka a zvýšil sázku. A zase vyhrál.
Už nevím, jak dlouho to trvalo a co všechno jsem ten večer vypil, každopádně výsledkem bylo, že se se mnou herna kymácela jak vetchá kocábka za strašlivé bouře. Vší silou jsem se bránil naléhavému vnitřnímu hlasu, přesvědčujícímu mě, abych si ustlal přímo pod stolem, a z veliké dálky jsem slyšel zdrcený hlas krupiéra, že pro dnešek se končí, neboť jsem jim rozbil bank...
Moc mi to v tu chvíli nezapalovalo, ale dvě věci jsem chápal velice dobře: vyhrál jsem obrovskou spoustu peněz a jsem úplně namol. Ne zrovna ideální kombinace, což? A jako na potvoru jsem zapomněl, jak se vlastně jmenuje náš hotel. Se svou výhrou jsem zůstal totálně opilý a sám v neznámém městě... No potěš koště, jak říkala má babička. Co jen já budu dělat?
V té chvíli se ke mně začal lísat ten krupiér a prý pán má roztomilou opičku, to by ale neměl chodit ven, někdo by ho ještě mohl přepadnout a okrást!
Pravdou bylo, že do temné noci se mi jít skutečně dvakrát nechtělo, mělo to ovšem taky co do činění s tím, že jsem vchodové dveře viděl třikrát a jen jsem doufal, že skutečné jsou ty uprostřed. V tomhle stavu jsem byl bezbrannější než oškubané kuře. Krupiér vemlouvavě nabízel, že mi tady mohou poskytnout krásný pokojíček, vyspinkám se a ráno hupky dupky do svého hotelu. Uvědomil jsem si, že Dorian s největší pravděpodobností čeká na můj návrat ve stavu podobném rozlícené sani, ale když nepřijdu, začne si dělat starosti a nakonec se určitě začne i bát. Třeba bude i plakat? Toho se mi za celou dobu našeho soužití nikdy nepodařilo dosáhnout a vůbec bych nebyl proti, kdybych mohl náš vztah obohatit o tuhle novou dimenzi...
Tak jsem souhlasil a nařídil obsluze spiklenecky, aby mému příteli, kdyby se po mně ptal, řekli, že jsem už dávno odešel pryč, vypil si laskavě nabídnuté kafíčko a nechal se odvést do luxusně zařízeného pokoje s nádhernou postelí s nebesy.
Káva mě vždycky hned probere, jenže teď se mi zdálo, že je mi po ní snad ještě hůř. Líp mi stoprocentně nebylo. Seděl jsem na posteli, výhru si dal pod polštář, dumal o tom, zda zvracet či nezvracet, a umíněně si opakoval, že to má Dorian za to, že je tak příšerně protivný a chtěl mě nechat spát samotného. Za trest bude dnes spát taky sám a ještě se o mě třást strachy, jen ať vidí, jak moc mi ublížil!
Pak mi ale došlo, že to celkem nic nemění na tom, že jsem tu naprosto opuštěný - přesně tak, jak jsem být rozhodně nechtěl. Zatímco kdybych byl poněkud méně hrdý a omluvil bych se, Dorian by mě patrně do našeho skoromanželského lože zase přijal. Aspoň to zatím pokaždé udělal.
Zrovna když jsem se mému Angličanovi v představách vrhal s pláčem k nohám, zaslechl jsem kroky blížící se k mému pokoji. Zastavily se přímo před mými dveřmi. Že by za mnou Dorian přece jen přišel?
Pobídl jsem ho ke vstupu, ale nic se neozvalo, jen krátké kovové cvaknutí a pak jako by se kroky co nejtišeji vzdalovaly. Co to sakra má znamenat? Že bych už měl halucinace?
Potřásl jsem hlavou. Je hloupost sedět sám potmě, když se můžu milovat s Dorianem. I když to znamená nějak se dopravit do toho zatraceného hotelu, na jehož jméno jsem si stále ještě nevzpomínal. Nechám si ty peníze tady pod polštářem a vyrazím na cestu, snad mě chlad noci trochu probere. Ke dveřím z pokoje jsem dorazil sice až na šestý pokus, ale nakonec jsem byl přece úspěšný. Jenomže... dveře nešly otevřít!
Bylo to jen mou opilostí nebo to cvaknutí znamenalo, že mě tu někdo zamknul? A jestli ano, tak proč? Že by chtěli, abych jim neznečistil koberce...?
Z neveselých úvah mne vytrhlo zaklepání na okno.
Dopotácel jsem se tam, otevřel ho a překvapeně zazíral na jasně čitelné opovržení na Dorianově tváře.
Zasyčel na mě: „No ty máš teda ránu, Luciene, že se nestydíš!“
Zablekotal jsem: „Ty jsi tady, miláčku? Ty jsi mě našel? Že se na mě už nezlobíš, viď, že ne? Já tě tak strašně miluju...“
„A že bys mi třeba taky pomohl dovnitř?“ otázal se Dorian kousavě.
„Jé, promiň mi, lásko, já jsem si to neuvědomil, pojď dál,“ odmlouval jsem se mu a vtáhnul ho z římsy do pokoje.
Podezíravě začichal a znechuceně prohlásil: „Nejmíň pět litrů vína, no fuj, styď se!“
„Stydím,“ připustil jsem pokorně.
Dorian si vzdychl a vytáhl z kapsy malou lahvičku s odporným obsahem: „Tak se do toho dej, drahoušku. Přeji dobré chutnání!“
Vypil jsem první dávku té příšernosti s pocity mučedníka jdoucího na ukřižování a tak jako už mnohokrát jsem šel zvracet.
Dorian mi pobaveně asistoval a vždycky, když se mi udělalo trochu líp, nesmlouvavě odměřil novou dávku toho dryáku a přátelsky vyzvídal: „Bolí, bolí? No, já si myslím, že bolí! A víš proč, miláčku? Protože ses tu ožral jako prase! A to urážím všechna prasata dbalá své cti! No jen bumbej výživnou medicínku, Lucienku, snad si tak konečně zapamatuješ, co se nemá dělat!“
Praštil bych ho za to, ale neměl jsem sílu.
Svíjel jsem se v křečích jak přejetá užovka, ale do půl hodiny jsem byl dokonale střízliv a zdráv. Doprovodné utrpení jsem byl nucen považovat za spravedlivý trest. Nakonec jsem už opravdu v žaludku neměl absolutně nic, opláchl se a napil čisté vody. Má muka pro dnešek skončila a opravdu si budu pěkně dlouho rozmýšlet, než si rozhodnu zase si o ně koledovat.
Odplazil jsem se potom k posteli, protože třebaže jsem byl teoreticky v pořádku, prakticky jsem nebyl schopen chodit. Dorian se na mne culil jako sluníčko a ač jsem ho v duchu proklínal do horoucích pekel, zároveň mě zase vzrušil. Okamžitě si toho všimnul a v očích mu zajiskřilo.
Přestože mi bylo pořád mizerně, zase už jsem cítil hlad, nyní náležitě sžíravější, a vzpomněl jsem si, že o tom vlastně můj Angličan před mnoha hodinami mluvil.
Zasténal jsem: „Ty už ses byl zatím najíst, že?“
Zazubil se: „Kdepak, víš přece, že mně samotnému nechutná. Ale objevil jsem báječné místo, kde si pochutnáme. Až se dáš trošku dohromady, zajdeme tam a uvidíš, že na tebe myslím i v době, kdy si to ani trošku nezasloužíš, protivo jeden!“
Políbil mně a od mých rtů jel níž a níž až k pasu, kde si neodpustil veselou poznámku: „A taky si nemůžu odepřít můj oblíbený předkrm!“
Musel jsem se smát, ale když jsem ucítil jeho ústa na nejcitlivějších místech mého těla, pustil jsem z hlavy všechny myšlenky kromě té, že Doriana miluju víc než cokoliv na světě.
Jakmile jsem opět byl schopen vnímat, chystal jsem se mu oplatit stejnou měrou - přece nebudu zbytečně hladovět, že? Jenže najednou jsem si všimnul jedné prapodivné věci: nebesa postele se najednou zdála mnohem níže než původně!
Usoudil jsem ovšem, že asi mám ještě zastřené vnímání, a věnoval jsem se raději plně mému milenci. Když jsem ale ukojil jeho touhu, zatímco svůj žaludek spíše jen podráždil chutnou laskominkou, a zvedl hlavu, zjistil jsem s úžasem, že nebesa už sahají jen k jeho hlavě! Což vzhledem k tomu, že napůl ležel, opravdu nebylo v pořádku.
Okomentoval jsem to prostým: „Tak bych řekl, že s námi padá postel.“
Můj Angličan se na mne uličnicky ušklíbnul: „No, nebyla by první, pamatuješ na Brusel?“
Jakpak by ne - když někde musíte nahradit kompletní zařízení hotelového pokoje, tak na to hned tak nezapomenete. I když s tím zrcadlem to bylo rozhodně nespravedlivé, to už náhodou bylo trochu naprasklé předtím! Ačkoliv to, že jsme ho připevnili na strop, jeho stavu asi zrovna moc neprospělo, to musím uznat...
Nicméně tam jsme vážně měli mejdan a taky jsme se ani doopravdy nezačali milovat! Tahleta postel prostě NEMÁ PRÁVO padat!
Dorian se postavil a znalecky si ji prohlížel: „Ona jako zajíždí do země, podívej! A zdá se, že to nabývá na rychlosti! Koukej odtamtaď vystřelit, Luciene, než tě to rozmačká!“
Odkulil jsem se na podlahu a zíral na to, jak nebesa pozvolna tisknou polštáře a peřinu k matraci. Postel při tom nevypadala jediný zvuk, pohybovala se naprosto bezhlučně, což ještě zvyšovalo hrůznost toho všeho. Když už nezůstával mezi nebesy a matrací žádný volný prostor, všechno se to zastavilo a chvíli setrvalo nehybně. Pak se najednou nahoře otevřel kruhový otvor, z něj se spustilo těžké závaží a vší silou udeřilo do nebes. Látka však ztlumila zvuk jeho pádu na sotva postřehnutelný. Asi deset minut se pak nedělo nic a nakonec se začala nebesa i se závažím opět zvedat, nyní podstatně rychleji, a za pár okamžiků zaujala původní pozici, zatímco závaží zmizelo v otvoru nahoře a ten se opět uzavřel. Celé to vypadalo jako jakýsi obrovský lis na ovoce.
Zašeptal jsem: „Ty, Doriane, myslíš, že nás to mohlo zabít?“
„Jo, to tedy mohlo,“ odvětil můj přítel chmurně.
Pak se pousmál: „Myslím, že tady někdo hodně stál o tvou výhru, Luciene! A ten někdo si ji teď přijde vyzvednout. Takže se musíme připravit na jeho příchod...“
Schovali jsme se tak, abychom od vchodových dveří nebyli vidět.
Netrvalo ani čtvrt hodiny a do místnosti tiše vešli dva muži s pistolemi. Jeden z nich byl náš milý tlustý krupiér, druhý mladý kluk z obsluhy kasina. Toho mi bylo trochu líto, ale za všechno se platí.
Nesli s sebou velký kožený pytel se zapínáním a mně bylo naprosto jasné, na co ho mají. Nejstrašnější na tom bylo, jak byl ošoupaný, zjevně od častého používání...
Tlouštík se sklonil nad postel a zblednul, když tam nikoho nenašel.
Vyrazil jsem mu pistoli z ruky a zpříma se mu podíval do očí: „Udělal jsi jednu zásadní chybu, chlapče! Bohužel už nebudeš mít příležitost se z toho poučit, ale stejně ti vysvětlím, jakou. Takže: nikdy, opravdu NIKDY by ses neměl pokoušet zabít upíra!“
Zalapal po dechu a já se mu zahryznul do hrdla. Byl to zgruntu špatný chlap, ale chutnal docela obstojně.
Koutkem oka jsem zahlédl, že i Dorian se už pustil do večeře. Jak já miluju jídlo ve dvou!
Konečně mi bylo zase fajn.
Potom jsme vzali mou výhru, mrtvoly nechali ležet na zemi a otevřeným oknem se dostali na ulici. Zastavili jsme kolemjedoucí drožku, dopravili se do hotelu a spokojeně ulehli do naší společné cestovní rakve. Právě včas, chvíli poté začalo svítat.
Dorian se ve tmě zahihňal: „Představ si, že když jsi mi tenkrát na začátku říkal, že se budeme živit jen těmi, co se nás pokusí zabít, tak jsem si myslel, že musíme umřít hlady!“
„To se jeden dozví po osmdesáti letech společného života!“ durdil jsem se naoko.
Pak jsem ale kajícně zameditoval: „Co bych si jen bez tebe počal, lásko moje? Kdyby tebe nebylo, tak mne dneska rozmačkali jak citrón... Už nebudu pít, tentokrát doopravdy!“
Dorian se zasmál: „Vždyť ty za to ani nemůžeš, to ta tvá francouzská krev... Ale víš, co jsem objevil? Nádherný prázdný kostel v opuštěné končině a kolem vagabundů jak naseto! Jen jsem se tam chvíli potloukal a už se za mnou ploužilo pár nenechavých stínů. Kdybych se chtěl najíst, měl jsem víc než dobrou příležitost, jenže jak už jsem řekl, samotnému mi nechutná. Chtěl jsem tě tam původně vzít už dnes, ale když jsme se tak dobře najedli v kasinu, tak to odložíme na zítřek. Uvidíš, že si tam opravdu užijeme!“
Vzal jsem ho šťastně za ruku, lehce políbil na tvář a blaženě usnul.
Zdálo se, že náš výlet do Vídně bude opravdu stát za to!