Prostá starostlivost

J: „Já vím, že se na to ptám asi po milionté první, ale stejně to pořád nechápu. Proč jsi jim to udělal?“ B: „Co máš zase na mysli?“ J: „Tak já nevím, třeba ty nemoci?“ B: „Hmmm… ale to ne já, to ta holka praštěná.“ J: „Jen nepovídej, kdyby jí tu skříňku nedal, tak by ji neotvírala, víš jací lidé jsou.“ B: „Vím vím, právě, že vím…“ J: „A taky…myslím si, že víš, jak to dopadne…“ B: „Jo, vím, ale o tom už jsme mluvili tisíckrát, nemůžu ti to říct. Moc dobře to víš.“ J: „Hmm…a ani jim to nemůžeš naznačit?“ B: „Ne, to nejde. Prostě to nejde.I když se snažím, tak toho moc nechápou, nejsou zas tak inteligentní, jak vypadají a jak si myslíš.“ J: „No jo, jenže stejně si pořád ještě myslím, že jsi neměl dovolit, aby utekli hned na začátku. Proč ty jim vždycky něco řekneš, co nesmí? To je přece jasný, že to budou chtít zkusit?“ B: „Jenže já musím, mám to v popisu práce.“ J: „To je divná práce…“ B: „Máš pravdu, je to divná práce. A jen tak mimochodem…vrátíš se tam? Pořád mluvíš o tom, jaké to tam bylo senzační, jak jsi jim všem pomáhal a ukazoval, co mají dělat.“ J: „Jo, máš pravdu, bylo to tam senzační, vlastně mi napadá, že za to, že jsem tam byl tak krátce můžeš taky ty…Ale vrátit se tam nemůžu, víš co by se jim stalo, sám jsi mi to říkal.“ B: „Já vím, jenže…já prostě… nemohl jsem dělat nic jiného.“ J: „Ne?A kdys mohl dělat něco jiného? Když jsi jim dovolil, aby si vyrobili zbraně, aby se začali nenávidět? Tos přece věděl, že se stane tohle.Nebo ne?“ B: „Ale jo, věděl…ale taky jsem věděl, že to musím udělat, stejně jako vím, co uděláš ty a co se nakonec stane.“ J: „Ty už to víš?Ty to nevymýšlíš? A jak to dopadne? A kdy? A můžeme jim pomoct? Asi bych se tam měl vrátit…“ B: „Vím, ale nemůžu nic říct. Nesmím.A s tím návratem bych tolik nepospíchal?“ J: „Nesmíš?Copak máš ještě i ty nějakého nadřízeného? A proč nemám spěchat? Co se stane?“ B: „Stane se to, co tam všichni čekají.Ale nebude to dobré. Nemám nadřízeného a i kdybych měl, tak bych ti o tom nemohl nic říct.“ J: „Začínáš mě unavovat. Celé věky jenom opakuješ, že mi nemůžeš nic říct, že jim nemůžeš pomáhat a mně zatím přijde, že jim spíš škodíš. Poslední dobou pořád víc a víc. Proč to děláš?Dyk přece můžeš něco změnit? Proč jsi takový?“ B: „Jaký jsem?“ J: „Takový, že ač víš všechno, co se kde šustne, tak přesto nedokážeš, nebo snad dokonce nechceš, pomoct.“ B: „Hmm…když myslíš. Máme vyšší cíle, oba to víme.“ J: „Samozřejmě, ale jsou to přece lidé!! Tys tam nebyl, nevíš, jaké to tam je, jak se tam můžeš radovat z maličkostí, jak najednou cítíš, že všechny starosti jsou nicotné před takovým třeba východem slunce, najednou vidíš, jak se nic nevyrovná tomu pocitu být tam. V tom je ten rozdíl mezi námi. Kdybys to věděl, nedělal bys nic z toho, co děláš. Copak to nevidíš??! Ty je systematicky ničíš, tu někoho utopíš, tady necháš někoho uhořet, k čemu to všechno povede? A když už jsi jim dovolil takové vymoženosti, jako jsou zbraně a všechny tyhle věci zbytečný, tak proč jsi jim nedal něco, čím by mohli uniknout?“ B: „Mám pocit, že tě pobyt tam dočista změnil. Něco se tam s tebou stalo. Je to zvláštní, ale i s nimi se tam něco stalo. Najednou se snažili o něco lepšího. Ale i tak se jim to moc nevedlo. Pořád a pořád je něco nutilo vynucovat si svou pravdu, která ani mnohdy pravdou nebyla…k čemu to je? K ničemu…k ničemu to je, já ani pořádně nevím, jestli pro ně chci něco udělat.“ J: „Co to povídáš?? To že jsi ty?? Ten, co jim se vším pomohl a teď by je nejradši nechal na pospas všemu ostatnímu?? To mi snad ani neříkej ani z legrace. Tohle nemá smysl, s tebou se o něčem bavit, to je přece o nervy. K čemu jsi vlastně dospěl za léta, co jsi strávil tím svým bádáním? Snad k tomu, že je lepší bádání zanechat a jít dál s nedokončenou prací na stole??“ B: „Tak klid, jen klid… tak já jim teda trochu ulehčím, když tak chceš, tak se na mě nezlob.Já jim ubližovat nechci, dělají si to sami…“ - zaslechnuto u překrásné brány neznámo kde…

---