vážka

seděl v křesle uprostřed jednoho pokoje jeho příliš velikého bytu.
díval se na osobu která chodila sem a tam a mlela jednu hovadinu za druhou. příliš rychle. neposlouchal ji stejně vždy říkala to samé. nechápal proč ji ještě nevyhodil proč trpěl její přítomnost. na této situaci nebylo nic kreativního nebylo zde nic co by mohlo dát komukoli smysl. vstal s šel k oknu. zapadající slunce připomínalo scénu z pohádky. bledé a červené světlo se lehce dotýkalo jeho víček. každý další pohled byl pro něj ukolébavkou. v ruce znovu držel cigaretu tahal pořád. jednu cigaretu za druhou.
- ty mě vůbec neposloucháš! - křičela.
ne neposlouchal ji. proč taky? neviděl smysl v jediné věci kterou za posledního půl roku udělal. a už vůbec ne v jakékoli komunikaci s tímto tvorem který jen zdánlivě připomínal člověka. on sám se stále cítil jako natržený kousek toaletního papíru který se nedá použít. nenáviděl cigarety.
seděl znovu v křesle. naproti němu stal jeho kamarád pokud se ho takhle vůbec dalo nazvat. nikdy ho netrápilo to, že nemá opravdové přátele, nebyl špatný člověk, ale nechtěl se k někomu přivázat. dělal vše proto aby si o něm lidi mysleli že je svině. nikdy nikomu nepomohl a taky díky tomu se naučil spoléhat pouze na sebe. jelikož jen sobě může člověk věřit.
až do okamžiku co ji spatřil.
- můžu si dát ještě jedno? - zeptal se člověk.
trhl ramenem.
kamarád na chvíli zmizel z jeho dohledu a ztratil se někde v kuchyni. za chvíli se objevil zase před ním s novou láhví piva. plnou. chodil za ním pro pivo když sám na ně neměl.
- hele chlape bejt tebou tak vypadnu z tohohle bordelu. potřebuješ na vzduch.
- nemám náladu na vzduch. vzduch by mě zabil.
- jak chceš. asi máš problém.
kamarád si vzal sebou ještě jedno pivo a pak už slyšel jenom zavrzání dveřmi. další který zmizel. ano měl problém.
seděl pořád v křesle. jeho víčka byla příliš těžká na to aby je udržel otevřené. nebo si to alespoň myslel. díval se před sebe tak jak to dělal už několik týdnů. a ona stála ve dveřích opírajíce se o ně. stála jakoby bokem. její dlouhé světlé vlasy ji zakrývaly tvář. Na krku se ji od světla odrážel přívěsek ve tvaru vážky. ruce měla opuštěné podél těla. v té jedné držela samurajský meč. rozpřáhla se a jedním tahem přesekla celý obraz který měl před sebou.
otevřel oči.
byl jako emocionální upír. ničil lidi a živil se jejich smutkem. miloval utrpení druhých.
zapálil další cigaretu. ale ne to je příliš jednoduché. na všechno se vysrat nemá cenu se snažit ano samozřejmě. byl srab.
nemělo smysl prohlížet si přeludy o lásce. vše bylo již zapomenuto. ženy, přátelé. nic z toho vlastně doopravdy nikdy neměl. ale líbilo se mu to.
šel dlouhou halou jeho těžké kroky se odrážely od studených stěn. někdy se podíval na dveře jako by čekal že ho někdo pozve dál. v celé místnosti byla tma příliš velká na to že byl ještě den. stejně to ticho které pohlcovalo celou jeho mysl. v ruce držel cigaretu kterou potáhl jen jednou a nechal ji hořet. za těmi stěnami bylo několik desítek lidí ale vypadalo to jakoby celý dům byl prázdny. znovu to divné ticho.
- kurva! - zařval protože žár cigarety mu spálil prsty. upustil cigaretu a zašlápl ji. vedle jeho boty ležel na podlaze řetízek s přívěskem ve tvaru vážky.

---