Dark Side Of Your Soul

Zde je tento svět - šedý. Je tichý? A studený? Jakým způsobem měla poznat všechny tyto postavy? Bylo to příliš těžké, příliš nepravdivé, aby se mohlo stát něčím reálným v jejím životě. Ano, její život byl divný, bez konkrétního cíle nebo také bez ambicí dojít k něčemu lepšímu než bylo místo, ve kterým se právě teď nacházela.
Rozhrnula černou stěnu, která svým složením označovala obyčejné city. Myšlenky vyletěly jedna za druhou. Šla úzkou ulicí, cela v černém, v ruce držela paličky. Zastavila se před vysokou budovou, vydechla a vešla do ní. Nebylo tam moc lidí, každý někam utíkal nebo spíše chtěl utéct. Ale nikomu se to ještě nepodařilo.
A ještě jednou, celá atmosféra pohltila celé její přemýšlení. Hrála si s pampeliškami, zamilovaná běžela po louce, zavřela oči a viděla pouze toho jediného.
- Bože můj… - řekla sama pro sebe a ještě než někdo stačil vůbec zjistit, že tam stojí, utekla. Stála znovu před vchodem. Viděla přibližující se davy lidí, zvětšující se každou sekundu, byli tak blízko, pořád blíž a blíž, chtěli jí zašlápnout, kopnout, vyhodit do koše… Podívala se kolem sebe, stála zase před budovou, vlastně tam ještě nevlezla, čekala… v ruce stále držela paličky.
Vlezla dovnitř, tentokrát již opravdu. Na scéně někdo hrál. Ano, další lidé, kteří nechápali svůj život, ale ještě o tom nevěděli. Nebo možná nechtěli vědět. A ona měla patřit k nim. Měla sedět, bít nějaký nesmyslný rytmus do bubnů. Proč?
Uviděla toho jediného. Stál u baru. Jeho pohled se setkal s jejím. Lehce se usmál, ale ona věděla, že tento úsměv není upřímný. Chtěla si sundat plášť a jít za ním. Ale neudělala to. Stála, poslední síly ji držely vzpřímenou. Rychle se obrátila a utekla. Znovu.
- Panebože, ta holka mně přivede do hrobu… - řekl.
- Kdysi jsi ji miloval… - podotkl jeden z jeho známých.
- Vím… ale láska již neexistuje.
Vstal a běžel ven. Samozřejmě ji nedohonil. Ale věděl kde bude. Vždycky utíkala do jeho bytu, ani nevěděl proč to dělá, stejně ho už dávno nenáviděla. Ale šel tam.
Otevřel dveře, hodil klíče na poličku, a vešel do ložnice. Seděla na zemi v koutě, hlavu měla opřenou o stěnu a dívala se na hluchý, studený strop. Její oblíbený koníček.
Znal jí až příliš dobře. Byla úplně mimo, byla mimo tenhle svět, neviděla ho, nevnímala nikoho. Již neviděl osobu, kterou kdysi miloval víc než svůj vlastní život. Alkohol, antidepresiva. Pláč směřující k sebedestrukci. To vše udělalo svoje. To vše z ní udělalo pouhou loutku na hraní. Nemohl jí pomoct, už se o to ani nesnažil. Ale byli spolu příliš dlouho, zažili příliš mnoho věcí na to, aby ji mohl nechat samotnou.
Bývaly dny, kdy se chovala docela normálně, uměla vykouzlit úsměv na své tváři i na tvářích jiných. Kdysi dávno hrávala na bicí, měla dokonalý smysl pro rytmus, navíc se díky tomu dokázala odreagovat. To vše bylo již pryč, vše bylo zapomenuto. I ona sama byla zapomenuta.
Přišel k ní, podal ji ruku a ona vstala. Objal jí, aniž by řekl cokoli. Cítil jak divoce bije její srdce.