Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se"Konečně jsem krasná"
05. 10. 2006
0
0
660
Autor
Onnea
Byly Vánoce. Byla to jedna z nejkrásnějších zim, jakou tohle město kdy zažilo. Obden svítilo studené zimní sluníčko a padal krásný bílý sníh. Idylka...
Ne, tak to vůbec nebylo... Ano, byly Vánoce, a sníh padal taky. Ale byla noc, asi kolem jedné hodiny a uprostřed velikého pokoje seděla na zemi jedna malinkatá holčička. Držela v ruce mobil, který dostala ke svým šestnáctým narozeninám. Páni, to ale byl dárek, konečně zapadala mezi ostatní, nebyla jen tlustou holkou, která nikam nepatřila. Ano, měla kamarády, ale ti byli příliš daleko, než aby vůbec pochopili co se v ni skrývá. Dokonce jednou dobu chodila s klukem. Ale ten ji nechal, nechápal jí, nebo se možná ani nesnažil jí pochopit. Proč? Mohla si za to sama. Ano, byla ošklivá, tlustá a hloupá. Smála se s ostatními, ale byla to pouze přetvářka, nebo způsob jak si ještě v sobě uchovat poslední zbytky normálního života.
"Kdybys furt jenom nevedla ty svoje pesimistické řeči, ty tvoje kecy o tom, jak jsi sama, jak chceš umřít a nevím co ještě, nikdy by se s tebou nerozešel. A teď tady sedíš, brečíš, a děláš ze sebe oběť. Můžeš si za to sama!" Vzpomínala na slova, které asi před rokem vyřkl člověk, o kterém si myslela, že je její přítel. Spletla se. Lidi, o kterých si myslela, že budou stát v nejhorším při ní se k ni obrátili zády. A možná je odehnala sama? Ano, ten kluk měl pravdu. Byla pouze stínem, bezvýznamným stvořením, flekem na tričku, který nejde dostat pryč.
Bylo tak nádherné ticho.
Nenáviděla Vánoce. Každé Vánoce pro ni byly symbolem toho všeho, co ztratila. Domov už pro ní nebyl domovem. To, v čem kdysi viděla krásu světa zmizelo, najednou, jakoby proste přestalo existovat. Ne, nepřestalo existovat, jen ona to neviděla. Nebo možná nechtěla vidět.
Přestala komunikovat. Neuměla mluvit, naučila se, že je lepší lidem nic neříkat. Stejně by nic nepochopili.
Znovu se podívala na mobil. Pořád dokola si četla zprávu od člověka, který byl jako její starší brácha. Pracoval na tom, aby se znova naučila mluvit. Nepodařilo se mu to, ale něco se změnilo. Naučila se o svých pocitech psát.
Byl to první člověk, kterého opravdu zajímalo, co se s ní děje. Tohle neznala. Ale stalo se něco, co nechtěla. Zamilovala se do něj.
Ještě jednou si přečetla zprávu od něj. Psal, že zrovna balí vánoční dárek pro jednu slečnu. Jeho holku, se kterou byl snad už celý život. Miloval jí víc než svůj život, a ona to moc dobře věděla.
Seděla tiše. Nepřemýšlela. Nic se nedělo.
Až najednou si všimla, že se poškrábala jejíma ostrýma a polámanýma nehtama. Sedřela si kousek kůže. To je nápad! - řekla si.
Vstala. Z kuchyně vzala nůž a kýbl. Vlezla do koupelny a nožem si odřezala kůži na rukou, břichu, zadku, stehnech a lýtku. Všude bylo plno krve, ale ona ji neviděla. Odřezanou kůži umyla studenou vodou a položila hezky vedle sebe na stolek. Pak si začala rukama vybírat z těla to velké množství tuku. Scéna byla hrozně nechutná, ale ona byla tak hrda na svůj skvělý nápad, že ji bylo všechno jedno. Za chvíli měla plný kýbl hustého nažloutlého tuku. Pak vzala odřezanou kůži a přiložila ji na svá místa. Kůže byla moc velká, takže jí musela nožem trošku ubrat. Když už tvar a velikost odpovídaly odřezaným místům na těle, přišila si tu kůží zase zpátky. Měla jisté umělecké cítěni a byla i zručná, takže konečný efekt, když pomineme stehy, vypadal opravdu dobře. Pak ale přišel na řadu těžší úkol - tedy tvář. S odřezáním kůže na tváří měla trochu problém, protože na to pořadně neviděla. Ale nakonec se jí podařilo vše správně stáhnout. Kůži položila zase na stolek a znovu ji začala tvarovat s tím, že někde něco ubrala, ale někde i přidala vkládajíc na místa plastelínu, se kterou si hrál její malý bráška. Pořádně tu kůži pak vydesinfikovala a zase přišila zpátky. Dílo bylo dokončeno.
Venku přestalo chumelit. Jemné oranžovožluté odstíny venkovních světel se prodíraly do jejího pokoje. Podívala se na sebe do zrcadla.
"Konečně jsem krásná," řekla si pro sebe.
Ne, tak to vůbec nebylo... Ano, byly Vánoce, a sníh padal taky. Ale byla noc, asi kolem jedné hodiny a uprostřed velikého pokoje seděla na zemi jedna malinkatá holčička. Držela v ruce mobil, který dostala ke svým šestnáctým narozeninám. Páni, to ale byl dárek, konečně zapadala mezi ostatní, nebyla jen tlustou holkou, která nikam nepatřila. Ano, měla kamarády, ale ti byli příliš daleko, než aby vůbec pochopili co se v ni skrývá. Dokonce jednou dobu chodila s klukem. Ale ten ji nechal, nechápal jí, nebo se možná ani nesnažil jí pochopit. Proč? Mohla si za to sama. Ano, byla ošklivá, tlustá a hloupá. Smála se s ostatními, ale byla to pouze přetvářka, nebo způsob jak si ještě v sobě uchovat poslední zbytky normálního života.
"Kdybys furt jenom nevedla ty svoje pesimistické řeči, ty tvoje kecy o tom, jak jsi sama, jak chceš umřít a nevím co ještě, nikdy by se s tebou nerozešel. A teď tady sedíš, brečíš, a děláš ze sebe oběť. Můžeš si za to sama!" Vzpomínala na slova, které asi před rokem vyřkl člověk, o kterém si myslela, že je její přítel. Spletla se. Lidi, o kterých si myslela, že budou stát v nejhorším při ní se k ni obrátili zády. A možná je odehnala sama? Ano, ten kluk měl pravdu. Byla pouze stínem, bezvýznamným stvořením, flekem na tričku, který nejde dostat pryč.
Bylo tak nádherné ticho.
Nenáviděla Vánoce. Každé Vánoce pro ni byly symbolem toho všeho, co ztratila. Domov už pro ní nebyl domovem. To, v čem kdysi viděla krásu světa zmizelo, najednou, jakoby proste přestalo existovat. Ne, nepřestalo existovat, jen ona to neviděla. Nebo možná nechtěla vidět.
Přestala komunikovat. Neuměla mluvit, naučila se, že je lepší lidem nic neříkat. Stejně by nic nepochopili.
Znovu se podívala na mobil. Pořád dokola si četla zprávu od člověka, který byl jako její starší brácha. Pracoval na tom, aby se znova naučila mluvit. Nepodařilo se mu to, ale něco se změnilo. Naučila se o svých pocitech psát.
Byl to první člověk, kterého opravdu zajímalo, co se s ní děje. Tohle neznala. Ale stalo se něco, co nechtěla. Zamilovala se do něj.
Ještě jednou si přečetla zprávu od něj. Psal, že zrovna balí vánoční dárek pro jednu slečnu. Jeho holku, se kterou byl snad už celý život. Miloval jí víc než svůj život, a ona to moc dobře věděla.
Seděla tiše. Nepřemýšlela. Nic se nedělo.
Až najednou si všimla, že se poškrábala jejíma ostrýma a polámanýma nehtama. Sedřela si kousek kůže. To je nápad! - řekla si.
Vstala. Z kuchyně vzala nůž a kýbl. Vlezla do koupelny a nožem si odřezala kůži na rukou, břichu, zadku, stehnech a lýtku. Všude bylo plno krve, ale ona ji neviděla. Odřezanou kůži umyla studenou vodou a položila hezky vedle sebe na stolek. Pak si začala rukama vybírat z těla to velké množství tuku. Scéna byla hrozně nechutná, ale ona byla tak hrda na svůj skvělý nápad, že ji bylo všechno jedno. Za chvíli měla plný kýbl hustého nažloutlého tuku. Pak vzala odřezanou kůži a přiložila ji na svá místa. Kůže byla moc velká, takže jí musela nožem trošku ubrat. Když už tvar a velikost odpovídaly odřezaným místům na těle, přišila si tu kůží zase zpátky. Měla jisté umělecké cítěni a byla i zručná, takže konečný efekt, když pomineme stehy, vypadal opravdu dobře. Pak ale přišel na řadu těžší úkol - tedy tvář. S odřezáním kůže na tváří měla trochu problém, protože na to pořadně neviděla. Ale nakonec se jí podařilo vše správně stáhnout. Kůži položila zase na stolek a znovu ji začala tvarovat s tím, že někde něco ubrala, ale někde i přidala vkládajíc na místa plastelínu, se kterou si hrál její malý bráška. Pořádně tu kůži pak vydesinfikovala a zase přišila zpátky. Dílo bylo dokončeno.
Venku přestalo chumelit. Jemné oranžovožluté odstíny venkovních světel se prodíraly do jejího pokoje. Podívala se na sebe do zrcadla.
"Konečně jsem krásná," řekla si pro sebe.