I.

Víc než jen hodina fyziky

Je to až neuvěřitelné, jak moc se člověk dokáže nudit! A ještě neuvěřitelnější je, že na to může přijít až po patnácti letech. No a nejneuvěřitelnější je, že to zjistí ve škole. Ano, v té všemi nesmírně oblíbené instituci, kam každý chodí velmi rád, přičemž toto mínění se zvyšuje přímou úměrností, ne-li dokonce rovnou geometrickou řadou, společně s věkem a počtem hodin odsezených s podepřenou hlavou (případně v leže), chápajícím výrazem na tváři a neodolatelnou touhou provést něco mimořádně pěkného tomu človíčkovi, který poskakuje před počmáranou tabulí a snaží se mu do hlavy vlít kvantum informací, jež dříve či později zapomene, a to málo, co mu po náročném procesu vzdělávání zbude, stejně v reálném životě nepoužije. Osobně pochybuji i tom, že při rozhovoru budeme uvažovat nad tím, zda námi vyřčená věta byla hlavní či vedlejší, jakého druhu a v jakém vztahu, účty si soustavou kvadratických rovnic o dvou neznámých taky asi nikdo počítat nebude a rozebírat látkovou výměnu v organelách svých milovaných rostlinek na okně či měřit úhlovou rychlost pohybujícího se kyvadla – to už mi přijde hodně absurdní. Proč ne, něco málo o tom vědět nemusí být na škodu, ale takové podrobnosti? Ovšem vůbec nejlepší je říci někomu svůj názor. Vsadím se o cokoliv, že vás odpálkují slovy: „Teď o tom ještě nic nevíš, ale jednou to budeš potřebovat.“

Sedm minut zbývajících do konce hodiny se zdá být nekonečnou dobou. Ani opakované pohledy na displej mobilu neuklidňují, jelikož je na něm pořád stejný čas. Jen někdy se poštěstí, že se jedno číslo pomalu a líně změní na jiné. Jenže kam se máte dívat, když za okny není nic zajímavého, vzhledem k tomu, že už čtrnáct dní v kuse jen sněží, a na tabuli roste monstrózní graf, kterému vůbec nerozumíte.

Jenny vedle mě zápasí s pravítky. No, asi bych si tu obludnou změť čar měla taky nakreslit. S nechutí čtyřikrát prohledám batoh a vylovím z něj nalomený úhloměr. Snad mi to bude stačit.

Po úspěšném zvládnutí grafického znázornění rohu místnosti mrknu k Jenny do sešitu, abych zjistila, co všechno mi chybí, protože podle mého názoru lehce zmatená, učitelka už stačila některé hieroglyfy smazat nebo změnit. Trochu zahanbeně doplňuji nějaké údaje, vůbec nemám páru, kde se vzaly, do svého miniaturního obrázku. Doufám, že se ten můj chudák nepotká s úhledným a hlavně velkým grafem Jenny.

Adamirka otvírá svou krabičku s křídami – něco se bude dít, po pravdě řečeno mi už naskakuje husí kůže. Neustále ty barevné křídy nosí s sebou, protože studenti prostě nejsou schopni si sami barvičky, jak jim říká, zajistit, a to dokonce ani v rámci výuky a za účelem jejího zpřehlednění a zpřesnění.

„Takže osa x svírá s průvodičem úhel α,“ pronesla obřadně a vylovila z krabičky, na níž i přes dlouhodobé opakované používání, nebyl ani jeden trošku opotřebovaný roh, oranžovočervenou křídu. Nikdy je nelámala, vždycky je nechávala tak nepochopitelně dlouhé. Asi nebudu mít příležitost přijít na to proč, většině z nás (teda alespoň mě) se vždycky v ruce zlomila, ale je to další věc, která z Adamirky činila mou oblíbenou učitelku.

Někdo měl zřejmě tu odvahu zeptat se, co to vlastně ten průvodič je.

„Průvodič je polohový vektor. Značíme jej r. Bod B lze ve vztažné soustavě určit průvodičem a úhly, které polohový vektor svírá s kladnými osami x, y, z.“

Konec. Tečka. Který šibal mi nakukal, abych doufala, že se dočkáme nějaké pochopitelnější definice? Nebo jsem tak pitomá, že… Radši na to nemyslet. To by byl můj konec, kdybych už nedokázala pochopit ani věty, jež nám do hlavy fyzikářka hustí svým nenapodobitelným způsobem zvaným po lopatě.

Na chvilku jsem obludnost na tabuli spustila z očí a – opravdu se nemýlím – α se ocitla mezi osami y a z. možnost, že by má prostorová představivost selhala, se blížila téměř nule.

„Třeba jsem něco zaspala…“ říkala jsem si v duchu, marně jsem se snažila uklidnit už tak dost pocuchané nervy. Nebyla jsem však schopna nakreslit nešťastný úhel jen tak, bez dotazu, jestli má opravdu být tam, kde je. Bohužel jsem postrádala určitou statečnost potřebnou k tomu, abych byla vůbec způsobilá promluvit.

Celá třída zívala či zírala do neznáma, teoretická podpora v případném souboji s Adamirkou byla možná.

„Paní profesorko?“ nesměle jsem zvedla ruku. Téměř okamžitě se vedle mě zavlnila kožená sukně. Na okamžik jsem zaváhala, jestli bych se raději neměla dát ochráncům zvířat nebo nějaké podobné organizaci. Teď bych mohla v klidu někde protestovat a nemusela bych se starat o nějaký zatracený průvodič. Zvolila jsem však cestu hrdosti a cti. Kdybych náhodou nepřežila a nepodařilo se mi nebohou alfu zachránit od chybného umístění, určitě mě budou následovat další a další. A jednoho dne… Dost. Αlfa a hlavně Adamirka čekají.

„Ano, Zuzano?“

Pohled do kulaté tváře se spoustou make-upu. Ostře zelené oční stíny a vrstva černé řasenky. Ani nevidím barvu jejích očí. Nepříjemně červený odstín rtěnky. Mahagonová ofinka přilepená na jedné straně k čelu. Delší vlasy zkroucené v nepřirozených ruličkách k ramenům. Poslední příležitost vykroutit se z toho. Studený pot na zádech. Ještě se z toho stihnu osvobodit. Stačí se zeptat, jestli by mě třeba nepustila na záchod. I když za chvíli bude zvonit, dokázala bych ji přesvědčit, že mi je opravdu špatně. Její ruka umatlaná od různobarevného prachu dolehla na mou polovinu lavice. Nebezpečně blízko k sešitu. Krátké vrásčité prsty a na nich obrovské prsteny s velkými kameny. Stačila jsem si všimnout, že snubní chybí. Nejvyšší čas rozhodnout se.

„No… Ehm… Neměla by alfa být mezi osou x a… r?“ zakoktala jsem se.

„A není snad?“

Zalitovala jsem, že jsem nedržela pusu. Adamirka se ve svém koženém oblečku (sukně doplněná ještě o vestu) a velice zajímavých černých punčochách s bílými proužky za klapavého zvuku červených bot s podivnou špičkou (shodou okolností na ně taky padlo nějaké to zvířátko) přesunula k umyvadlu.

„Já… já si myslím, že ne.“

„Jsem taky toho názoru!“ prohlásila Katka a práskla propiskou o stůl, snad aby zdůraznila své hrdinské gesto. Dík. Možná bych to mohla nějak ocenit… Ne, zas tak skvělé to nebylo. Ale stejně díky.

Adamirka vypadala velmi zmateně. Vůbec mi jí nebylo líto. Věřila jsem, že za nějakou chvíli, kdy se bude třída nevázaně chichotat, dokonce tak, aby o tom učitelka nevěděla, dojde k zachránění alfy.  Cítila jsem, jak se ve mně rozlévá blahodárný pocit zadostiučinění. Přesně za tohle mi ta námaha stála. Jenny se na mě šťastně zazubila. Nervózní atmosféra ve třídě na chvíli opadla, ovzduší ztratilo svou napjatost. A Adamirka byla před tabulí stále mučena svou vlastní bezradností. Cíl každého studenta, který ještě není dostatečně zblbnutý vzdělávacím procesem. Obzvlášť tři minuty před zvoněním.

Asi ode mě nebylo zrovna hezké, uvádět fyzikářku do rozpaků, ale kdo by se tím zabýval. Ona mě taky nemá zrovna v lásce, a téměř vůbec se tím netají.  A není nic špatného na tom, pobavit se sem tam na cizí účet. Nebo snad ano?

„A co na to říká učebnice?“

Adamirka je opravdu v koncích. Dovolává se totiž nevyvratitelných moudrostí skvělé a téměř bezchybné učebnice, která přesně kopíruje osnovy, takže pokud žák chybí, může se bez problémů učit doma. Proč my do té školy vlastně chodíme, když jsme si nakoupili tak skvělé knihy?

Zabavila Zuzčinu učebnici a začala v ní horečnatě listovat. Naštěstí pro ni a naneštěstí pro nás, škodolibé studentíky, zazvonilo. Rozčilená učitelka urychleně posbírala svá pravítka, kružítka, sešitky, navrch krabičku s křídami, a zmizela ve dveřích. Musíme to brát z té pozitivní stránky. Pětačtyřicetiminutová muka skončila. Děkuji všem bohům, které znám, přestože v žádného nevěřím, že můžeme odejít domů.

Jenny se tvářila mírně zkroušeně.

„Zrovna jsem si to nakreslila,“ řekla a přistrčila mi sešit, abych se mohla podívat. Mezi x a r červeně zářil oblouk alfy. Nedokázala jsem se ubránit smíchu. Promiň, Janysko*.