II.

Zachovejte paniku

 

Mí spolužáci jsou ohromně výkonní. Náramně nadaní pro studium. Jak jinak by se dalo vysvětli to, že kromě poslouchání útržkovitého výkladu dějin umění v podání naší třídní, zvládají i další činnosti. Jako nestranný pozorovatel v zadní lavici  o tom mám docela slušný přehled. Kluci šermují propiskami. Honza drží Verči zrcátko a ta zkrášluje svůj už tak dost hezký obličej. Barča má puštěný MP₃ přehrávač a zuřivě pokyvuje hlavou do rytmu. Linda také naslouchá jiným zvukům než velmi zajímavému vyprávění o florentských velikánech, jenže to nedoplňuje tělocvičnou aktivitou, ale krmí se přitom houskou zakoupenou ve školním bufetě, honosně nazývaném BISTRO. Janyska se věnuje výtvarnému znázornění svých vysněných šatů. Venku sněží. Už zase nebo ještě pořád? Těžko říct. Očekávám správně, že právě nyní třídní přeruší svůj proslov, aby mě mohla svýma obrýlenýma očima pozorovat? Samozřejmě, že se tak stane. Dokonce mě osloví. Mám šťastný den.

„Neruším tě, Zuzko?“

„Ne, já jsem jen…“

„Mě nezajímá, co jsi! Mohla bys prosím dávat chvíli pozor?“

Mlčím. Když mě předtím nepustila ke slovu, určitě by mě nyní nepřerušila.  Nemíním riskovat, že by mě nechala říct celou větu.

Jenny si zálibně prohlíží svůj výtvor. Pak zvedne oč od papíru a podívá se na mě. Otevře pusu, asi mi chce něco říct.

„Děvčata vzadu, mohla byste se laskavě přestat bavit?“

Je až neuvěřitelné, jak dokonale to má Růža načasované. Podle mého názoru se měla dát spíš na dráhu jasnovidce než učitele. Nepochybně by se uchytila mnohem lépe.

Sleduji, jak se Tereza s Lenkou a Markétou v prvních lavicích, ani ne metr od třídní poskakující mezi katedrou a nástěnkou, kde má různě přes sebe připíchnuté různé obrázky výtvarných mistrů (zvláště ty o rozměrech 10x10 centimetrů jsou především vzadu přímo skvěle rozeznatelné), zaujatě baví. Určitě je hlavním tématem jejich hovoru Leonardo da Vinci. Dám za to ruku do ohně. A třídní jim ani nedá příležitost sdělit své názory na tohoto velikána celé polovině třídy nahlas. Pardon, celé ne. Asi polovina téhle poloviny chybí. Je nás tam asi tolik, jako ve frontě na dobrovolné zkoušení z fyziky. Ne, že by o to nebyl zájem, ale každý raději dává přednost svým přátelům a kamarádům, aby si to také mohli užít, takže nakonec se do ní postaví jen ty největší a nejsobečtější svině, které se starají jen o sebe.

„Co přinesl mistr Leonardo malířství nového?“ zeptala se třídní, očekávajíc celý les rukou. Předhánění se v tom, kdo dá více lidem přednost, vyústilo ve zjištění, že největší svině jsme já a Jenny.

„Šerosvit,“ zamumlala jsem.

„Sfumato,“ přidala se Janyska, když už bylo ticho skoro trapné.

„No tak řekne mi to někdo? Děcka, vy se vůbec neučíte!“

Protestům mírně nakvašené Jenny zabránilo vtrhnutí zbytku hrstky pozůstalých, kteří ještě neochořeli tak vážnou nemocí, jež by jim zabránila v příchodu do školy, už jen proto, že by to musela být hodně vážná, takříkajíc skoro smrtelná, nemoc. 

„To už zvonilo?“ I třídní vypadala zmateně. Do konce hodiny zbývalo ještě deset minut, přece nás o ně neokrade ta cháska jedna nezvedená! Ať se hezky vrátí zpátky do učebny hudební výchovy a věnují se pravěké hudbě!

„Ne, ale máme urychleně opustit školu,“ ozval se někdo rozjařeným hlasem.

„Co se děje?“ vykřikla poděšeně Verča a hodila do batohu řasenku. Vyrvala Honzovi z ruky zrcátko, které řasenku brzy následovalo.

„Bomba!“ znělo přes dunění kroků na chodbě.

S hrůzou si uvědomuji, že v ateliéru už kromě mě, Jenny, sluchově indisponované Barči a Lindy a třídní nikdo nezůstal. Janyska projevuje své heroické sklony a jemně strhává sluchátka oběma děvčatům z uší. Následně mě Barča bere za rameno a táhne mě pryč. Já bych sice raději pokračovala v podtrhávání důležitých faktů ve skriptech, ale co se dá dělat.

„Dělej, ještě tu vybouchnem!“ pobízí mě a já přemýšlím, jestli úsměv na jejích rtech není tak trochu nepatřičný. No jistě, ona se zbláznila. Tváří v tvář smrti se usmívá. Chudák holka.

Počkat – na někoho jsme zapomněly. Stačím ještě zahlédnou třídní, jak uzavírá dveře do svého kabinetu se slovy Tak běžte. Chtěla bych jí připomenout, že zůstávat ve škole je životu nebezpečné, ale stejně nebezpečné je čelit Barči, pokud se opravdu zcvokla. Její sardonický úsměv je toho důkazem. Růža zřejmě zemře hrdinskou smrtí, jako kapitán potápějící se lodi.

Díky Barčině rychlosti jsme se zdařile vyhnuli všem proudům prchajících studentů.  V podstatě jsem až do chvíle, kdy jsem spatřila partičku policistů v důvěrně známých černých uniformách, nevěřila, že by se tohle mohlo stát, naše škola, která má tak skvělou statiku, základy budovy jsou pevné, a terč nějakého bombového atentátu? Kdo by tohle mohl udělat? Nám, budoucnosti lidstva, nové generaci?

Jenže při pohledu na tyhle nositele (či snad potvrzovatele) špatných zpráv mě jala hrůza. Kdepak jsem ztratila Jenny? A co ostatní? Jsou už někde v bezpečí?

Barča se pohybovala skutečně rychle, bohužel mě stále držela za batoh a táhla mě tak za sebou. Nějaká učitelka, kterou jsem za své dlouholeté působení v našem ústavu neviděla, dokonce jsem ani netušila, jaké je její jméno, sháněla poslední opozdilce.

„Ano, přesně takhle to má být! Zachovejte paniku!“ hulákala a ukazovala prstem na mě a Barču. Její obličej zřejmě nebyl bílý jen díky světlému pudru.

Konečně jsem dorazila do šatny. Po téměř nekonečné prodírání se proudem lidí valících se po schodišti proti nám (zmateni událostmi spěchali v protisměru), kdy mě Barča nechala napospas osudu (nakonec přece jen pustila můj batoh), jsem spatřila Jenny, vrhající se kolem krku jedné z kvartánek.

„Všichni tu umřeme!“ volala Jenny.

„Já chci umřít s tebou, Jančo!“ odpovídala jí kvartánka a skočila na ni.

„Ne, Jano, neumírej!“

Nechtěla jsem je rušit. Přece jen se možná vidí naposledy v životě. Ze skřínky jsem sundala klíček a odemkla si. Podařilo se mi to už na sedmý pokus. Ruce se mi klepaly jen trochu.

„Jé, zlatíčko, tys mi otevřela!“ zvolala Janyska a chňapla po kabátu. Šatna se mezitím vylidňovala.  Jestli si nepospíšíme, vybouchneme i se školou.

Doslova chlámající se Barča si v klídku připínacími špendlíky zkracovala kalhoty. Po nekonečně dlouhé době se nasoukala do dlouhé bílé bundy. Mezitím se mi úspěšně podařilo utrhnout tkaničku a následně ji přiuzlit zpátky. Druhou botu jsem si nechala nezavázanou, můžu to přece dodělat venku, hlavní je zachránit si aspoň holý život. Kdyby záleželo na mě, vyběhla bych ven jen tak v cuklích a tričku, jenže když už mě Barča dotáhla do šatny a nechala mě zaseknout se mezi dvacítku zděšených lidí hrnoucích se ven…

Jenny se mi zase někam ztratila.  Našla jsem ji až na náměstí, kam nás další skupina učitelů nahnala. Jistě. Na náměstí pár metrů od školy budeme bezpochyby v bezpečí, pokud by náhodou škola vybouchla, což se jistě stane. Plané poplachy bývají totiž tak skvěle utajované, že o nich naše třída ví přibližně čtrnáct dní dopředu. Takže možnost, že se jedná jen o hru, byla naprosto vyloučená. Navíc – co by tam jinak dělala ta černá četa?

 

Využívajíc poznatků o koloniích tučňáků se už asi půl hodiny snažíme roztát, úspěšnější z nás znovu nezmrznout.  Poprvé chápu, že i tak velké množství lidí může mít své výhody. Nedokážu si představit, že bych tady měla stát sama.

Nikdo nemluví, ba ani takoví mluvkové, jako Jenny se Zuzkou. Je sice fakt, že Janyska zase zdrhla za Jančou z kvarty, ale neslyším pronikavý hlas ani jedné z nich, takže budou potichu.

Všem se vždy po nějaké době utvoří před obličejem malý obláček páry, každý sleduje ten svůj, popřípadě sousedův, jak se pomaličku rozplývá. Čekám, až i ony zamrznout. Pak bude mít každý před obličejem beztvarou křehkou průhlednou bublinu. Třeba si s nimi budeme moct házet, pokud se ovšem nerozbijí.

 

Zuza v davu vyhledala svého otce, či spíše on si našel ji. Přinesl dobrou a špatnou zprávu. Jako by to ani jinak nemohlo být. Dobrou – že akce s bombou se ruší a my se vrátíme do školy. Špatnou, že až za dvě hodiny. Do té doby se prý máme zabavit venku, než policejní uniformy zjistí, zda si to atentátník opravdu nakonec nerozmyslel. Skutečná vyhlídka na zábavu. Jenny se odpojuje od hloučku kvartánů a vrací se k nám. Táhne mě do kulturáku. Zrovna když jsem začala zdárně přimrzat ke schodům na náměstí.

 

Zbytek dne proběhl celkem v klidu. Jen někteří slabší jedinci byli stále vyklepaní z události s pumovým atentátem. Škola vypadala, že drží. Žádný výbuch se neozval. Policisté si nikoho neodvedli. A přesto se některé mé spolužačky nervově málem zhroutily. Možná za falešným útokem stály ony a bály se prozrazení. Náš milovaný učitel biologie se je snažil rozradostnit testem z poloviny učiva, jenže ony měly slzy na krajíčku. Nejspíš kvůli tomu, že nebyly v plné psychické kondici a nemohly si tak písemku užít tak jako my, ti šťastní, kteří neutrpěli žádnou újmu, mimo zklamání, že jsme přišli o matematiku a zeměpis.

 

---