III.

Stále se snižující teplota

Od bomby uběhlo pár dní. Skoro nikdo už si na ni ani nevzpomněl. Učení bylo přece mnohem zajímavější.

Při příchodu do hodiny zeměpisu však nikdo nemohl tušit, že výuka bude násilím opět přerušena, znovu k všeobecné nelibosti, samozřejmě.

Necelá polovina naší třídy stále ještě trpěla nějakými smrtelnými nemocemi, snad těch pohřbů nebude moc. Torzo třídy sedělo nad otevřenými sešity, hlavu podepřenou rukama, skelný pohled namířený někam do neznáma. Zřejmě by raději měli fyziku, než se zabývat problémy bývalé Jugoslávie.

Blonďatá zeměpisářka zmenšovala svou žirafí postavu sezením na katedře. V tlustém svetru lehce podivné zelené barvy s výrazným útvarem kolem krku mi bůhvíproč připomínala agamu límcovou. Asi jen můj osobní pocit.

„Situace tam byla velmi složitá. Napětí mezi jednotlivými státy bylo tak obrovské, že každou chvíli hrozil válečný konflikt. Ví někdo, jak to dopadlo?“

Nikdo se nesnažil ani přihlásit. Všichni se pravděpodobně věnovali výpočtu úhlu lomu světla na okenních tabulích. Výklad nepochybně poslouchali, ovšem považovali to za zcela zbytečné vyjadřovat se k tématu. Paprsky ostrého zimního slunce nepříjemně dráždící oči byly momentálně důležitější.

„Nikdo neví? … No přece OSN do Albánie vysrala své mírové jednotky.“

Několikrát za sebou zabublaly jednotlivé výbuchy smíchu. Kvůli přeřeku učitelky nebo zákroku Organizace spojených národů? Jaký to mělo důvod je jedno. Faktem je, že jsme tím ukousli sedm minut z hodiny. Dlouhých sedm minut, které jsme mohli věnovat nějakým bohulibějším činnostem. Na druhou stranu – smích přece prodlužuje život. Takže otázka, co by mohlo být bohulibější činností, než přírodní prodlužování života, je čistě filosofická.

Když se konečně všichni uklidnili (ti méně vědění chtiví, banda nevyvedená, totiž nepochopili, že začít se smát poosmnácté, v době, kdy už jsou všichni ostatní zticha a čekají na další dávku informací, je vážně trapné), vrátili jsme se k zeměpisu. Tentokrát ovšem nemůžu říct, že bych byla výslovně proti, pokud bychom pokračovali v procvičování bránice.  O některých věcech je lepší nic nevědět. Ještě by se taky Chlopňa nemusela přeřeknout a kdoví, jestli mají v Albánii dostatek toaletního papíru?

Pravidelné a téměř nepřetržité šumění debatujících dvojic, popřípadě trojic a čtveřic náhle vlezle překrylo ještě něco jiného. Neskutečná to troufalost. Neodmyslitelnou zvukovou kulisu naší třídy to vytlačilo někam do pozadí, snad ne nenávratně a jen kvůli identifikaci vetřelce. Ukázal se jím rozhlas (dokonce fungující bez chrrrrkání, prskání a dalších roztomilých zvuků) a v něm – jaké to štěstí – ředitel. Tomu to musíme odpustit i kdybychom nechtěli.

Přestože nám přerušil naše harmonické tiché hučení, zaposlouchali jsme se do jeho hlášení. Sice jsme mu plně věnovali pozornost až někdy od poloviny, takže nám pravděpodobně unikly ty nejpodstatnější informace (proč se jen všechny důležité věci cpou na začátek?),  ale i tak… Provozuschopný rozhlas – to je téměř vzácnost. I na naší moderní a všemožně jinak skvělé škole.

„…takže kvůli stále se snižující teplotě je po zbytek dne uděleno ředitelské volno.“

Po těchto slovech se náš drahý ředitel odmlčel. Nebo možná přesněji – existuje nějaká možnost, že jeho proslov ještě pokračoval, ale byl téměř neuctivě přerušen skoro jednohlasým výkřikem nejen naší třídy, ale celé školy. Asi by bylo zbytečné říkat proč.

Udělení ředitelského volna je naprosto výjimečná událost. Popravdě řečeno, co jsem na gymplu, pamatuji si, že se to stalo jednou. A to bylo výročí založení školy. Takže to s tou teplotou musí být asi opravdu vážné. Fakt, že většina z nás uvažovala, co víc by ze sebe mohla shodit, aby neumírala nesnesitelným horkem, byl zřejmě způsoben iluzí z ukrutné zimy.

Vyřítili jsme se na chodbu, ignorujíc Chlopňu, jež nás volala, abychom uklidili atlasy a pozvedali židle.

No a teď vezměte v úvahu to, že naše škola je relativně nová. Co bychom dělali, kdyby byla o nějakých patnáct dvacet let starší? Asi by nám do ní v rámci bezpečnosti zakázali chodit úplně. Anebo by opět zavedli oblíbené brigády, jenže zřejmě bychom neuklízeli kolem školy, nezametali chodníky a neshrabovali neviditelné listí, ale opravovali omítky, ucpávali štěrbiny mezi jednotlivými skleněnými stěnami, pokládali novou dlažbu a opravovali zničené kliky, dveře a další drobnůstky, jako třeba hořáky a spínače v laboratořích, šatní skříňky a podobně.

Doufat v to, že by se nám nějaká podobná příhoda, která by opětovně přerušila výuku, znovu mohla přihodit, by nám zbytečně zkazila dobrou náladu. Už jen kvůli tomu, že všichni se při přesunu z „promrzlé“ školy chovali velice opatrně, pro jistotu, že by se jim pouze zdál příliš krásný sen, poněvadž náhodný prudký náraz by je z toho sladkého snění mohl vytrhnout a kdoví, kdy by se jim znovu podařilo dostat se do tak nereálného stavu. Bylo třeba využít nečekanou příležitost co nejlépe.