IV.

Ačkoliv nerad, jsem nucen pustit vás

Tělocvik. Dva ostrůvky naděje v oceánu týdenního rozvrhu pro jedince, kteří nejsou zcela nadšeni ostatními hodinami typu chemie či fyziky (ačkoliv těch je samozřejmě velmi málo), jichž se nám (naštěstí, pochopitelně) dostávalo podstatně více. Pod vedením žirafí tělocvikářky Chlopni (ono totiž není nad familiární oslovení – aspoň to v převážné většině případů vyjádří vztah k dané osobě) jsme mučily (ano – mučily, protože naše drahé „polovičky“ se ve vedlejší tělocvičně válely na gymnastických kobercích a houpaly se na hrazdě) basketbalové koše (neustále jsme do těch chudinek střílely míče a ne a ne se trefit… To bude určitě tím, že byl pátek… Jenže ony to na druhou stranu nechytaly, vždycky to pustily skrze obroučku, nemehla jedna… Pak se nemají divit, že jsou tak omlácené, když už nevíme jak ten prokletý balon hodit, jen aby jej alespoň na chvíli udržely…). I když mám jistý sklon být solidární, dokonce i k osobám, jež mě připraví o hodinu nějakého mnohem zábavnějšího a důležitějšího předmětu, pouze kvůli tomu, aby mohly prokázat svou tělesnou zdatnost či nezdatnost, stání pod koši a nesmyslné házení míčů s jediným cílem – trefit ubohý koš, kterého mi bylo za dvacet minut dokonce líto, to se vážně říct nestydím, mě dohánělo k šílenství. Zbytečněji promarněný čas zažívám jen o přestávkách. Normálně bych je zkrátila, jsou zbytečně dlouhé, někdy se totiž před již zmíněným tělocvikem stihnu převlíknou a ještě k tomu uposlechnout volání přírody. A to je podle mého názoru zbytečně velký komfort.

Je sice pravda, že po pěti letech trénování hodu na koš ze všech možných i nemožných stran ještě v žádném případě nejsme dostatečně způsobilé ke hře, ba ani k té nejprimitivnější, se zcela zjednodušenými pravidly. Ale zkusit bychom to někdy mohly…

Silný hvizd píšťalky. Všichni očekáváme, co přijde.

„Tak a teď dvojtakty z levé strany!“

No skvěle. Změna. Už aby brzo zvonilo. Bez takhle promrhaných hodin bych se obešla. Vždyť tady strávíme ne zcela zanedbatelnou část našeho drahocenného studentského času, kterou bychom mohli věnovat mnohem duchaplnější přípravě na náš budoucí život.

Uběhlo dalších pět minut. Během té doby jsme se asi třicetkrát vyměnily pod košem, dvakrát mi na hlavu spadnul míč, který na mě ten sprostý koš hodil, aniž bych mu něco významnějšího provedla, a osmkrát mi nějaká šikulka z kvarty odkopla balon na opačný konec haly.

Zase písknutí. Zřejmě to začne být můj oblíbený zvuk. Ohlašuje, že může přijít změna k horšímu. Změny k lepšímu totiž neexistují. To je pouze prachsprostý klam. Nesmyslný výdobytek.

Vzhledem k tomu, že se neozval žádný příkaz obsahující zprávu o tom, jak  bychom měli trávit další úsek vyučovací hodiny, houfujeme se kolem Chlopni. Ona a její blonďatý ohon nás docela výrazně převyšují. Rozdíl je však značně menší než třeba v primě.  To nás z hodin s ní příšerně bolelo za krkem.

„A dáme si takovou malou soutěž!“

Všechny holky v hloučku se bůhvíproč vesměs tvářily velmi zvláštním způsobem. Křečovité úsměvy skrývaly jakýsi druh zděšení. Určitě to ovšem nezpůsobila představa pětadvaceti angličáků jako trest pro ty, které by nebyly dost dobré na to, aby zvítězily.  Není nic lepšího, než se zpocenou tváří poskakovat a k tomu si ještě při každém výskoku tlesknout. Nebo snad něco znáte?

Vrátily jsme se zpátky ke košům. Chlopňa pískla a na tento povel byly vyhozeny první míče. Z naší skupinky házela jako první Zuza, to si pamatuji naprosto přesně. Jakmile se její balon dotknul obroučky koše, ozval se příšerný zvuk, něco mezi pískáním a praskáním. Školní rozhlas.

„Věnujte prosím pozornost tomuto hlášení.“

Všichni věrně rozpoznáváme zkreslený hlas ředitele. Ano, klasický začátek. Jen jestli to nevyplivne, jako to má ve zvyku u nás ve třídě. Otázka, co bude dál, se odráží snad ve všech tvářích.

„Ač nerad, jsem nucen pustit vás domů.  Kvůli prasklému vodovodnímu potrubí uděluji pro zbytek dne ředitelské volno.“

Všemi oblíbený ředitel určitě pokračoval, ale zvuk jeho hlasu přehlušil jednolitý, snad bolestný výkřik. Budeme muset jít domů!

„Opakuji, po skončení této vyučovací hodiny se V KLIDU odeberte v doprovodu svých učitelů do šaten. Děkuji. Konec hlášení.“

Nastal drobný chaos. Několikrát z vedlejší tělocvičny někdo vyběhnul a něco nesrozumitelně zakřičel. Asi se mu z toho přebytku volna začal vařit mozek. Na soutěž v házení do koše všichni zapomněli a zůstávali zdrceně stát. Kvartánky na druhé polovině haly nějak zmateně pobíhaly. A Chlopňa někam zmizela. Doprovod v tahu. Kéž by se nám bez úrazu podařilo projít chodbou a pak přes jídelnu, jež měla kdysi sloužit jako prostor pro odložení kol sportovních nadšenců, kteří by si troufli dopravit se do školy na kole, do šatny!