V.

Bílý dům

Mrzne, jak se to tak říká, až praští. Nevím sice proč, ale to není podstatné. Kde jsou ty doby, kdy kluci vylívali vodu na kytky z okna, aby zjistili, jestli náhodou po cestě nezamrzne? Dětinská to zábava, skoro jako počítat během měsíce jeden příklad už potřetí. Začínám mít pocit, že ve skvělém a nevyčerpatelném sešitku s předem vypočítanými příklady naší chemikářky, zůstala už jen jedna stránka a ona ji opakuje pořád dokola. Vzhledem k tomu, že stejný úkol mám na vedlejší stránce, snažím se předstírat, že ještě nejsem hotová. Naštěstí se mi rozpadne kalkulačka. Divím se tomu, je přece velmi kvalitní výroby, pochází z Číny. Tak trochu přemýšlím nad tím, na čem v dnešní době ještě nenajdu nálepku nebo nápis MADE IN CHINA. Zároveň se pokouším narvat baterky zpátky na místo.  Nebyla jsem dost rychlá a nenápadná. Přesto jsem to alespoň zkusila. Asi budu muset zapracovat na hereckých schopnostech, přece jen každý dokáže být nenápadný v druhé lavici uprostřed, když lavice před ním i za ním jsou volné, stejně jako ty po stranách. Jsem přistižena přitom, že nepočítám, jako všichni ostatní.

„Už to máš?“

Tón Kaňky je skutečně příjemný. Důvěřivý. Jsou dvě možnosti. Ano nebo ne. Rozhodnu se pro ano a doufáním, že po mně nebude chtít sešit. Nepochybně bych pak měla více problémů, nejen to, že příklad jsem spočítala už minulý týden. Chemikářka Kaňková nadevše milovala uniformitu, všechny, co dodržují pravidla a řád, nikdy neuhnou z předem vyznačené cesty, pokorné studenty. Udělali jste něco jinak, než by to udělala ona a mohli jste si nechat zdát o tom, že vás nechá na pokoji.

Kývnu. Pozdě si uvědomím, že to byla chyba. Kaňka si mě měří pohledem, který je jen pár procent od 100% naštvaného. Cítím, že mi po zádech začíná stékat ledový pot. Ale zřejmě mám smůlu. Přichystaná k slovnímu souboji, ve kterém jsem měla předem jasně danou roli (a nebyla to ta vítězná), jsem prohrála ještě dřív, než jsme začaly. Ani jsem ze sebe nestačila vykoktat Jo… Teda ano… a už jsem stála před tabulí a snažím se ze svého ne zrovna dokonalého výpočtu vykouzlit Kaňkou preferovaný postup. Nakonec se mi to podaří, ale stojí mě to hodně mozkových buněk. Zřejmě je na mně vidět, že chci odejít, takže se rozhodla, že mě bude ještě chvíli smažit. Bůhvíproč se mě ptá na nějaký vzorec a pak na nějakou rovnici.

Obrovské chumáče vloček jsou pro mě zajímavější než obrýlený obličej s precizně nalakovanými krátkými vlasy tmavého červenofialového odstínu v mírně podivném střapatém střihu, měla bych se za to nejspíš stydět, ale co mám dělat, sníh mě prostě přitahuje víc než tvář Kaňky.

„Prober se trochu, vypadáš, jako bys umírala!“

Mhm, to určitě neřekly vločky… I když to znělo jako z jiného světa.

Návrat je pomalý a bolestivý… Nevědět odpověď na předešlou otázku… Nic horšího se mi snad už stát nemůže… Zuzaně se v druhé lavici pohybují rty, o kterých sama řekla, že se jí líbí. Rozhodně nejsou smyslnější (nebo jsou nesmyslnější) než ta věta.  Jen nevím, jestli si v duchu říká, jak jsem pitomá, že ona by to na mém místě určitě věděla, nebo se mi snaží poradit. V každém případě je to jedno, neslyším ji.

„No tak, zapomněla jsi na zvukový projev, takhle z toho nic nemají…“

Pozvolna si uvědomuju, že mám v ruce kousíček oranžové křídy, kterou tady zapomněla Adamirka. Nějaká čísla jsou v kolečku… Stačí jen rychle přijít na to, jaký to má smysl…

„A dost, ukaž mi sešit!“

Hups… To je opravdu dobrý nápad…

Skoro rychlostí blesku se vracím do lavice. Janyska je natolik sdílná, že mi sešit podává. V podtextu jejího výrazu nacházím soucit. Sešit padá na stůl. Přitom mírně pleskne. Kaňka vypadá skutečně nadšeně, až se toho bojím. A mám takový pocit, že nejen já…

„Jsem snad pes, abys mi to takhle hodila?!“

Zvýšený hlas téměř vždy mírumilovné chemikářky Kaňkové nabývá zvláštního ječivého tónu a ten se zdá být nepříjemně intenzivní. Že bych pro celou třídu vyhrála písemku?

Tak dneska ne, Kaňka se za katedrou pouští do revize mého převelice vzorného sešitu. Chvílemi mám dojem,  že kdyby neměla brýle, oči by jí skončily na desce stolu. 

„Kde máš ten příklad?!“ vybuchne poprvé. Má ruka se vůbec nechvěje, když ukazuju na tři řádky někde uprostřed vedlejší stránky.

„Tak tohle ne, takové úsporné provedení se tolerovat nebude! Vy se moc díváte na ty americké filmy, kde si studenti dělají co chtějí! Ale to tady nebude, žádná anarchia! Tady se bude dodržovat to, co já řeknu!“ vybuchne podruhé.

Letmý pohled po třídě. Všichni ti velcí přátelé s Kaňkou mlčky souhlasí.

„Vždyť vy se chováte jako dobrovolníci!“ vybuchne potřetí.

Několik lidí si šeptem pronese tezi Ale my tu jsme dobrovolně…

„A kde je odpověď?!“ vybuchne počtvrté. Kam se na naši klidnou a absolutně nekonfliktní učitelku hrabe třeba taková Etna nebo Vesuv?

Možná bych jí mohla odkázat někam na třetí stránku, ale raději stisknu rty a pokrčím rameny. Třeba za odměnu dostanu přepsání celého sešitu. Kromě toho, že si procvičím psaní velkými písmeny a doplním si všude odpovědi a uvedu všechna cvičení do pořádku a všechno bude přesně podle toho, jak si to Kaňková přeje a… a… a… A hlavně si zopakuju učivo… A opakování je přece matka moudrosti…

„Sednout! Jano, pojď pokračovat!“

Ne, Janyska se vůbec netváří zděšeně. Vypadá naprosto klidně a vyrovnaně. Sebevědomí z ní přímo čiší. Září radostí, že byla vybrána jako má náhrada.

„Piš si!“ zavelí Kaňka naprosto klidným hlasem. Milým a tichým jako zurčení potůčku někde v horách.

Křída v zajetí dlouhých prstů Janysky kouzlí na zelené flekaté tabuli dlouhou řadu písmen a čísel nazývající se chemická rovnice. Když dopíše, otočí se na Kaňku.

„Snad to upravíš ne?“

Janyska nenápadně pokrčí rameny a začne hluboce přemýšlet. Možná hledat smysl těch nikomu jinému než chemikům smysl nedávajících klikyháků.

Kaňková ty dvě tiché a nehybné minuty zřejmě považuje za provokaci a tak dovolí svému hodnému já projevit jeho pozitivní stránky.

„Co uděláš jako první?“ řekne (pokud se to tak dá nazvat) přemrštěně medovým hláskem. Popravdě řečeno jsem nic hezčího v životě neslyšela.

„No… Nejdřív…“ Janyska zřejmě uplatňuje taktiku získávání času, zaručeně aby mohla domyslet svou inovovanou teorii relativity.

„Zjisti oxidační čísla!“

Nejspíš se jí to čekání vyplatilo. Nad některá písmena začala přidávat římské číslice. Skončila a s vítězoslavným úsměvem se otočila na učitelku. Ta se ovšem tvářila doslova nadšeně.

„Co se na mě usmíváš jak sluníčko? Tohle si nech někam na molo! Možná, že by ti to n žurnalistiku stačilo, ale na pořádné studium určitě ne!“