Cesta paletou

 Začalo to hlavonožci, kreslenými voskovkou roztřesenými dětskými tahy. Každý začíná podobně- maminkou se šesti prsty, obrovským břichem a malinkou hlavičkou se šesti vlasy, inspirovanou večerníčkovým Rákosníčkem. Dodnes jsem vděčná té své (naštěstí normálních proporcí), která mě zavedla do Lidové školy umění, kde mi poprvé do nosu udeřila omamná vůně terpentýnu a balakrylových barev. Ta rána mě poznamenala asi na celý život.

  Umění podle mého názoru nespočívá jen v tom, odivovat díla Picassa, přitom se divit, proč má ta žena na obraze hranatou hlavu a potom si, po prostudování příslušné příručky, důležitě odpovědět,je to tím, že Picasso byl kubista. Musíme před obrazem dlouho stát, prohlížet ho ze všech úhlů, zamýšlet se nad kombinacemi barev, snažit se najít skrytý význam, ale hlavně se pokusit pochopit umělcovy pocity a důvody, které ho vedly k tomu, aby namaloval podzimní krajinku nebo rozteklý budík. Mně samotné dělá největší radost vytvářet svá vlastní díla, vložit do nich svou náladu a nedělat si hlavu s tím, jestli se někomu budou líbit nebo ne. Je to můj vlastní svět a jen já určuju pravidla, jak má co vypadat či co je správné a špatné. Stačí gumovat a přidávat další tahy. Snad právě proto mi umění slouží podobně, jako některým lidem pomáhají omamné látky a divoké mejdany podřídit se dnešnímu studenému neosobnímuý světu. Nejvíc mě oslovuje umění moderní, protože právě v té době přišli umělci na nádhernou věc, že není nutné zobrazovat věci tak, jak skutečně vypadají, ale že je můžeme proměnit tak, aby byly krásné, zajímavé nové a neokoukané...

    Šanci pochopit a zamilovat si umění má každý stejnou, ale jen málokdo má to štěstí, že ho čísi vlídná přátelská ruka postrčí na cestičku lemovanou barevnými zážitky a ošoupanými štětci, která ho, až bude připraven, dovede k umělecké nirváně...