Černá a bílá

               Vycházelo slunce. Ve vzduchu se vznášelo cosi neskutečně kouzelného a nepopsatelného.  Paprsky dopadaly na louky a pole, dokonce i mezi stromy v hustých lesích pronikalo trochu světla. Romský chlapec Jakub, vyšel ven z domu a kochal se pohledem na tu nádheru. Měl dnes více než dobrou náladu, jelikož slavil den své plnoletosti. Náhle dostal nápad, doběhl do stavení a vrátil se společně se svými houslemi. Přiložil je pod bradu a začal hrát. Neozývaly se žádné tesklivé tóny, ba naopak, hrál vesele a živě velmi půvabnou melodii, jako by chtěl slunce povzbudit, aby stoupalo rychleji k obloze. A najednou se v ranní mlze objevila bytost, tak krásná, že mladý muzikant jenom mlčky polkl.

            Útlá mladá dívka , asi tak sedmnáctiletá, s dlouhými vlnitými vlasy - zrzka,  nesla pod paží spoustu poznámkových bloků. Tužku, tak aby jí měla neustále po ruce, zastrčenou v kapse zvonových kalhot. Na sobě měla jen lehký svetřík trávové barvy, protože podzimní rána v tuhle dobu ještě nebyla tak chladná. Ale její oči, byli tolik zářivé a jiskřivé! 

Když se do nich zadíval, nabyl dojmu, že nikdy nezažil více povznášející pocit. Nemohl se rozhodnout, jakou barvu vlastně mají, byli modré a zároveň se v nich našlo tolik zeleně. Smaragdová jim dodávala jas a optimismus, blankytná odrážela oblohu, safírová zase vzbuzovala dojem hloubky a vyvolávala pocit, že při dlouhém pozorování se v nich člověk utopí. Ve tváři měla jemné rysy a vlasy, které jí rámovali obličej, vlály společně s větrem. Přilákala jí sem hudba, kterou slyšela už zdálky.

Jakub zde mimo rodinu mnoho lidí nevídal, vyhýbali se jim, přitom neměli sebemenší důvod. Vnímal to tak, že nechápou jejich styl života. Jako potomkům kočovných kmenů, v nich přece jen zůstalo něco jiskřivého,  nespoutaného a velmi živého. Měli však nemalý vztah k umění a byli zruční i jako řemeslníci. Jakubův bratr si přál stát se hercem, Jakub sám houslovým mistrem. Oba šli za svými cíli a tvrdě trénovali. Jakub, ale dost často míval pocit, že mu schází inspirace. Té měl teď však požehnaně. Napadala ho spousta melodií, které by mohl zahrát této okouzlující slečně. Bylo vidět, že jí jeho hra zajímá, usmála se na něj,a usedla na lavičku ve tvaru koně ,vytesaného ze dřeva. Také práce místních lidí. On se však zarděl a ruka mu ujela, takže zazněl falešný tón. Pohlédl na ni omluvně, její však,  prozrazoval něco ve smyslu jako: To se stane, jen hraj dál…A on opravdu hrál. A takhle tam ti dva byli ještě dost dlouho, beze slov, dokud slunce nepřestalo býti rudé. Pak Jakub dlouze zavibroval poslední tón, pomalu sundal housle z ramene a hledal odvahu, aby si k ní zašel přisednout. ,,Nádhera“ zašeptala. Pak se rozhovor sám od sebe rozešel. Ptal se jí na práce co měla u sebe a vyžádal si, aby mu předčítala. Obdivoval, že z něj nemá strach a líbilo se mu zabarvení jejího hlasu , a hlavně to co napsala. Vyprávěla o přírodě a o životě kolem sebe. Dokázal by jí poslouchat celé hodiny…Avšak , musela domů, čekali jí. Bylo už skoro poledne, když odcházela. Na Jakubovo naléhání, však slíbila, že přijde večer i se svojí mladší sestrou.

Jakub nedočkavec, na ní myslel už od chvíle co odešla, u večeře byl nervózní ,vše mu padalo z ruky, což se moc nelíbilo jeho matce, protože pro ni bylo jídlo posvátné a večeře společnou rodinnou událostí. Chvílí, která se musí slavit a uctívat. Od té chvíle však byl velmi malý byt ,v zástavbě domků nedaleko lesa, plný velkého očekávání. Rodiče i sourozenci byli zvědavi na Jakubovu novou kamarádku. Ale matka se jen smála,  když viděla, jak její syn vyvádí, a poslala ho raději do dělat něco užitečného. Nemohl se však soustředit ,a tak si dřepl před okno a vyhlížel. V sedm hodin zadrnčel dlouho očekávaný zvonek. Jakub se rozběhl ke dveřím a  v duchu se ptal sám sebe ,jak je možné, že je neviděl přicházet - museli se plížit jako myšky.

            Ve dveřích stály dvě nejkrásnější dívky co v životě viděl. Ta menší  byla snad ještě roztomilejší než ta první ,ale i křehčí a  bledší. Větší náklonnost však stále pociťoval k její starší sestře. Chtěl je představit, ale došlo mu, že nezná jejich jména. Zastyděl se, protože se zasekl uprostřed věty, malá se jen zachichotala, jak se na jedenáctiletou slečnu sluší, avšak jeho přítelkyně vše napravila a pověděla, že se jmenuje Helena a její sestra nese po mamince jméno Marie. Helena- Trójská princezna-pomyslel si Jakub. Strávili společně úžasný večer. Mezitím co šli rodiče ven rozdělat oheň , snažil se seznámit i Jakubův mladší bratr Jiří s malou Marií. Ona byla však velmi nesmělá. ,,Jen se nestyď, alespoň mu ukaž, co jsi nakreslila.“popohnala svěřenkyni Helena a Marie začala vytahovat z desek ,na mladou dívku, opravdu povedené kresby. Jakub s Helenou zůstali na chvíli o samotě. Červenali se a uhýbali pohledem, nevěděli najedou co říci. Pak přišli ti dva malý rošťáci a táhli je ven na dvůr. Jakubovy sestřenice, holčiny skoro na vdávání, měly nachystané hudební nástroje, on sám měl připravené housle, ale zatím nehrál. Věnoval se jen své přítelkyni, měl pocit, že si s nikým v životě lépe nerozuměl, stejně tak na tom byla i ona. Dál na povídání nebyl čas, jelikož se začalo zpívat. Z okolních domů přišla další spousta lidí, většina z toho Jakubových příbuzných, a přidali se .V hlubokých hlasech skupiny zněly hlásky dvou sester skoro až hedvábně, jako by mezi kostelními zvony , cinkali dva zvonečky . Potom Marii učila děvčata tančit a společně dováděla. Najednou tu byl patrný rozdíl mezi oběma sestrami , i když si byli velmi podobné. Helena mírná, uvážlivá, vyspělá. Marie ještě dítě, které milovalo život se všemi jeho barvami a uvědomovalo si jen problémy všedních dnů. To samé panovalo mezi dvěma bratry. Starší ohleduplnější ,umírněnější, rozvážnější, mladší třináctiletý ještě pořád velmi charismatický rošťák, benjamínek, kterému vše odpustili ,protože stále ještě věděl, co na rodiče platí. A tak tu seděli všichni ti čtyři umělci a užívali večera. Jakub poprosil všechny zúčastněné o ticho a vystoupil se svými houslemi. Zahrál Heleně píseň , kterou toho odpoledne složil. Rodina tleskala, výskala  a radovala se společně s mladými. Helena byla dojatá a po tvářích jí kanuly slzy štěstí. Potom jí Jakub  poprvé políbil.

            Avšak veselí se mělo v příštích okamžicích změnit v pláč. Přehlušilo je totiž burácení motoru a skřípot brzd auta, které zastavilo na travnaté ploše před dvorem. Všichni zmlkli a zůstali sedět jako přimražení. Z vozu se vypotácel vysoký muž, v obličeji brunátný, s přísným výrazem budil respekt a tak se nikdo neodvážil vydat ani hlásku. Začal cosi křičet, Jakub s Helenou tu chvíli vnímali jako ve snu. Pak před autem uviděli opřenou i matku obou děvčat. Krásu zdědili po ní, avšak ony vlastnily něco, co matka dávno ztratila. Pohled postrádal cokoli přátelského, zůstala mu však určitá pronikavost. Marie starší vypadala jako dravec, který se právě chystá zaútočit a měla i takový hlas, což  poznali zakrátko, protože se  rodičky dvou doposud šťastných lidí, začali překřikovat. Otec popadl obě děvčata a táhl je k autu, Helena se vysmekla a utíkala k Jakubovi, ten jí však popadl do náručí a chtěl jí bránit. Ona mu naznačila, ať neudělá nic, co by mu mohlo ublížit a dali si poslední pusu. Rychlou, bezbrannou , ale otec jí , i za to málo co jim zbylo, vlepil pořádnou facku. Malou vřískající Marii, už vměstnávala do auta matka, Helenu odváděl otec. Jakubova rodina se chtěla  za děvčata postavit, Helena jen prosila, ať to nedělají, že nechce žádné násilí. Věděla moc dobře, čeho je její otec schopen. Jakub jen bezmocně volal její jméno a tušil, že dívku, tak krásnou, svojí jedinou inspiraci, asi už nikdy nespatří, jelikož na sebe neměli jediný kontakt. Práskly dveře,  Helena se za ním ještě dívala z okénka . Po tváři jí zase tekly slzy,  teď v nich však chyběl veškerý  kousek štěstí. Jak dokázala taková maličkost jako je původ, zničit naději tak milých lidí. Vždyť oni přec nemohli rozhodnout o místě svého narození….