Školníka holčička

Školník byl starý morous. Pracoval v té škole už odnepaměti a odnepaměti byl také vysoký, shrbený a zarostlý. Ne jeho špinavých montérkách už nebyl čtvereční centimetr, který by nebyl překryt záplatou nebo zažranou a nevypratelnou vrstvou oleje, takže tyhle modráky už dávno ztratily svoji původní barvu a nyní spíše připomínaly vojenské maskáče. Z houštiny vousů vyčníval křivý, dlouhý nos a dvě úzká očka, na první pohled ne zlá, ale spíš zvědavá a udivená. Mluvil jen velmi málo. Děti se ho bály, učitelé ho ignorovali a rodiče vždy nějakou dobu zneklidňoval, než si na něj zvykli a než jim nějaký kantor vysvětlil, že je to naprosto neškodný podivín, který dělá svoji práci více než dobře. Což byla samozřejmě pravda. Školník tuhle budovu miloval a udržoval ji v naprostém pořádku. Urvaná klika vždy do čtvrt hodiny držela jak přibitá (i když ve skutečnosti byla přišroubovaná), okno bylo do druhého dne zasklené, rozvrzané židle neexistovaly. Devadesát procent jeho školního bytu zabírala dílna se svojí miriádou kleští, pil, svěráků, vrtáků, hoblíků, palic, vrtaček, dlát, majzlíků a jiných nástrojů, které udržoval v téměř sterilní čistotě. Vidět ho jít po chodbě bylo takřka nemožné, vždycky vystoupil bůhví odkud, udělal svoje a zase se vytratil. Tahle škola byla jeho svět, znal ji do nejmenších podrobností a věděl o ní všechno. Pamatoval si jména všech žáků bez výjimky, i když to nikdo netušil. Členy sboru znal důvěrně z hovorů vyslechnutých za dveřmi sborovny a kabinetů. A nebyl bezcitný, děti občas nacházely v lavicích hezké kamínky a učitelka, o které věděl, že ji opustil manžel, objevila jednou na svém stole růži ze školní zahrádky. Ani ji však nenapadlo, že by tenhle dárek mohl mít na svědomí ten málomluvný, shrbený stařec, který jako by patřil k vybavení školy stejně jako její katedra či křídy, kterými psala.

 

Holčička byla zvláštní, toho si její třídní učitelka všimla hned první den. Tichá, jakoby zasněná, s rozostřeným pohledem a stálým přízračným úsměvem na růžových rtících. Když se vám dívala do obličeje, jako by viděla někoho nebo něco jiného. Vedla zřejmě život ve svém vlastním světě dětské obrazotvornosti, do kterého nechtěla nikoho pustit nebo z něj odejít, dokud nebude připravena vydat se napospas realitě. Takové děti učitelka znala, nebývaly s nimi problémy. Pustila ji z hlavy, bylo tam spousta jiných rozpustilých kvítek, kterými se bude muset zabývat. Třeba ten v předposlední lavici, s tím budou potíže, hmm, a támhleten v té čepici, koukej si ji sundat, to tě doma neučili, že v místnosti se smeká…

 

Školník nevycházel z budovy, alespoň ho nikdy nikdo vyjít neviděl. Živil se zbytky ze školní jídelny, jedl je z obřího kýble jako pes, což ovšem dělal v soukromí svého bytu. A občas si do něj přihodil něco z vlastních zásob. Všechno, co k životu potřeboval, bylo k dispozici v budově školy.

 

Holčička to měla ve třídě těžké. Věděla o sobě, že je zvláštní a někdy ji dost zneklidňovaly její vlastní představy. Navíc neuváženě vypustila mezi spolužáky informaci, že nemá tatínka. Co to je za hloupost, každý má přece tatínka, křičeli na ní spolužáci o přestávkách a když zrovna mlčeli, řvali na ni tuhle palčivou otázku pro změnu oči všech, všech, všech… A nejpalčivěji hlodala v těch jejích. Vyhledávala proto ticho, samotu a snění. O přestávkách bloumala po škole stranou ostatních žáků, prolézala budovu a hledala místa, kam nikdo nechodil. O hodinách mlčela. Sen všech učitelů, téhle se přece nemusím věnovat, ta jenom sedí a zvláštně se tváří. To jí neublíží.

 

Školník taky zamlada rád seděl o samotě a snil. Taky vyhledával místa, kam nikdo nechodil. Takže to, co se stalo, bylo nevyhnutelné. Zpočátku se holčička málomluvného starce bála, ale pak zjistila, že jí neublíží. Začali si povídat a dělit se o svoje fantazie, zážitky, životy. Brzy z nich byli přátelé a byl to ten zvláštní druh přátelství, vzešlý z popudu alespoň někam patřit a někoho mít. Ten druh přátelství, který se nedá jen tak zrušit, protože by člověk přišel o všechno. Stařec se nebál před holčičkou mluvit o všem, i o svých největších tajemstvích. Očekával, že ji to šokuje, ale to se spletl. Jí se to líbilo.

 

Holčička začala chodit domů ze školy pozdě. Říkala, že si našla kamarádku a maminky byla ráda, takové zvláštní dítě, nevěděla co s ním, tohle bude asi nějaké to OBDOBÍ, nechám ji, ať si tím projde sama a pak už bude určitě normální, bude se smát a běhat a porážet věci a bude už konečně NORMÁLNÍ. Ulevilo se jí, když si našla spřízněnou duši, spadl jí kámen ze srdce a ze svědomí.

 

A školník konečně našel někoho, kdo měl stejné představy jako on.

 

Jednou, když přišla maminka domů z nákupu, našla doma svou dceru sedící na podlaze před mrtvou kočkou. Dítě se usmívalo a v ruce drželo vidličku. Matka se zhrozila, okamžitě vyhodila mrtvolu z okna, dceři vyhubovala a zeptala se jí, co ji to napadlo. Holčička se roztomile usmála a prohlásila něco v tom smyslu, že tu kočku našla venku a že ji zajímalo, co má uvnitř. Že to brali ve škole. Matka jí vysvětlila, že mršiny jsou nebezpečné a šla vařit večeři. Třeba z ní bude zvěrolékařka, myslela si.

 

Čas plynul. Holčička postoupila do druhé třídy a potom do třetí. Stále se s nikým moc nebavila, spolužáci si jí nevšímali a tak nikoho nezajímalo, kam to mizí o přestávkách. Většinu volného času trávila se školníkem v jeho dílně a poslouchala jeho fantazie. Naučil ji znát školu jako svoje boty. Byla to stará budova s mnoha průchody, o nichž nikdo nevěděl, takže se holčička mohla kdykoliv ztratit ze světa. Byl to pro ni ráj. A před zvláštním přátelstvím se začaly otevírat nové obzory.

 

Marek se smál. Taková milá holka, konečně má kamarádku. Ukázala mu ve škole spoustu věcí, o kterých neměl ani tušení a pořád se na něj usmívala a něco mu vyprávěla. Je to zvláštní, nikdy ji ve škole neviděl, ani nevěděl, do jaké chodí třídy. Jednou ho prostě na chodbě zastavila a začala si s ním povídat. Teď mu nabídla, že po škole můžou jít prozkoumávat sklep budovy, zjistila, že tam je tam uražený zámek. Nadšeně souhlasil, to bude určitě dobrodružství…

 

Maminka byla nervózní. Bála se o svou dceru. Na rodičovské schůzce je kantoři varovali, aby nepouštěli své děti bez dozoru ven, že se prý už tři školáci pohřešují. Kam ten svět spěje. Teď měla obavy, protože dcera se ještě nevrátila ze školy a už byly skoro tři. No, musí každou chvíli přijít, řekla si a začala roztržitě uklízet byt. Nebyla moc pořádná, ale přemáhala se a udržovala byt jakž takž v čistotě. Rozhodla se, že využije toho, že dcera není doma a poklidí její pokoj. Srovnala věci na stole, složila pár kousků oblečení, ležících na posteli a odešla pro hadr a stoličku, aby mohla utřít prach. Když se při utírání dostala k šatníku, musela se i na stoličce pořádně natahovat, ale chtěla být důkladná. Napínala ruce a snažila se dosáhnout až dozadu, když tam najednou něco nahmatala. Sundala to dolů a shledala, že to je sešit vázaný v pevných deskách. Na první stránce bylo hrbolatým dětským rukopisem napsáno slovo deník. Matka vůbec netušila, že si její dcera vede deníček a nevěděla, jestli ho má číst, ale nakonec se rozhodla, že dobrý rodič by měl o svém dítěti vědět všechno. Odnesla si deník do obývacího pokoje a začetla se.

 

Když přišla holčička domů, našla maminku na záchodě. Zvracela.

 

Policejní vyšetřovatel vyšel z místnosti a opřel se hlavou o zeď. Čelo měl orosené potem. Tohle ještě neviděl. Slyšel o tom, ale neviděl. Tomu chlapovi se nedala upřít preciznost. Všechno čisté – čisté nože, čisté kleště, čisté řezy. Pořádek. Dvě poličky na nářadí. Na té druhé byly rukojeti nástrojů s láskou upraveny tak, aby vyhovovaly velmi malé ruce.

 

„Paní učitelko, všimla jste si někdy něčeho zvláštního na chování toho dítěte?“

 „Ne, nikdy, byla to velmi ukázněná holčička a nikdy s ní nebyly žádné problémy.“

„Děkuji, to mi stačí.“