Pro Filipa

    Byl jsi mi vším. A teď, když tu se mnou nejsi, cítím, jako bych tady byla na vše sama, jako by nikdo jiný kromě mě nebyl, jako by svět neznal nic jiného, než tíhu žalu.

    Ještě mám Tvoje oblečení. Víš, to, jak sis u nás tehdy nechal a říkal jsi, že se pro něj někdy stavíš. Ještě z něj cítím Tebe. A na ruce stále pyšně nosím prstýnek od Tebe a uvědomuji si, že jsem tě znala ze všech nejlépe. I Ty jsi mi to řekl. V ten den.

    Znala jsem Tě se vším v Tobě. Ještě vidím Tvůj výraz, když jsi byl šťastný, ještě vidím Tvůj výraz, když jsi byl smutný, když jsi byl naštvaný, když jsi byl unavený a protivný, když jsi byl plný energie a chtěl sis hrát, když jsi chtěl spát, když sis nevěděl rady, když ses styděl, když jsi miloval a když jsi nenáviděl.

    Ještě ten den jsem viděla, jak se usmíváš. Ale taky, jak se zlobíš. Ten den jsem poznala Tvou tvrdohlavost. Pamatuji si, jak si mě žádal, abych Ti slíbila, že s Tebou budu navždy, abych Tě políbila na Tvé vroucí rty. Ještě ten den sis mě vedl za ruku po městě a chlubil ses ostatním svým štěstím-mnou a já zas svým-Tebou. A nikdo by ani nepoznal, že máme i své problémy. Koupil si nám obrovskou jogurtovou zmrzlinu, kterou si tak miloval. Byl jsi tak šťastný. Jako dítě, které dostalo k Vánocům svůj vysněný dárek, jako pejsek, který dostal kost. Pamatuji si Tvůj veselý výraz v jemných rysech obličeje, když jsme objevili Tvou oblíbenou zmrzku v té poslední cukrárně, do které jsem zašli. Ale i přes naše štěstí jsem cítila, že Tě něco trápí…Možná jeden z našich problémů.

    Seděli jsme v rozkvetlém a provoněném parku na lavičce, tělo vedle těla, ruka v ruce a slunce vybarvovalo Tvou nezapomenutelnou tvář. „Co Tě trápí?“ zeptala jsem se Tě. Odpověděl si mi: „Ty mě znáš ze všech nejlíp, ani moje rodiče mě takhle neznají. Jak víš, že mě něco trápí, hmm?“ Pak jsi dodal: „Proč se mnou nechceš jet do toho Rakouska na hory. Bude tam sranda, budeme tam jen my dva a hory…. Přece nechceš být celé prázdniny doma ve městě?“ Zeptal jsi se, ale stejně jsi věděl, proč jsem nemohla jet. Ty jsi věděl, že jsem v tu dobu neměla peněz na odbyt. Chtěl si mi to zaplatit, ale to jsem sakra nemohla přijmout. Pochop to, prosím. Kdybych Ti to nabídla já, taky by si to nepřijal. Nevím, proč jsi kvůli tomu tak vyváděl, proč Tě to tak rozčílilo, proč si to tehdy prostě nemohl pochopit. Proč? Teď by bylo vše jinak. dohadovali jsme se o tom dlouho, pamatuješ? Nechtěl jsi mě pochopit a já Tebe, stál jsi si za svým a já jsem také ustoupit nechtěla.

    Došli jsme až k Tvému autu, byla už tma, ale pořád jsme se nemohli domluvit. Nechápu, proč jsme neudělali kompromis. Mohli jsme jet někam do Čech, do přírody. Taky bychom byli spolu a ještě bychom ušetřili. „Tak ty teda nepojedeš?“ „Já nemůžu, tak to prosím pochop.“ Ale Ty jsi jen zabouchnul dvířka, ani jsi mě nepozdravil a odjel si. Domů jsem utíkala, chtěla jsem se před tím vším ukrýt, ale marně. Pak jsem se pokoušela Ti zavolat a pokusit se Tě přemluvit, ale nebral jsi mi to. Zlobila jsem se na Tebe ještě víc, nemohla jsem usnout, v noci jsem se budila a pořád jsem nemohla překonat tu zlobu…..Až do rána. Zvonil mi mobil, volal mi tvůj taťka, proč? Stiskla jsem tlačítko ‚přijmout hovor‘ a ze sluchátka se ozval skleslý, beznadějný a zoufalý hlas: „Filip umřel, měl autonehodu a na místě zemřel……“ Dál už si ten rozhovor nevybavuji, nevím co jsem říkala já a co říkal tvůj taťka, vnímala jsem jen, jak se mi krev žene do hlavy a oči se mi plní litry slz. V zoufalém pláči jsem se Ti pokoušela dovolat, snad milionkrát, ale pořád to nikdo nebral. Křičela jsem: „Zvedni to….zvedni to, prosím…..,“ ale ze sluchátka jsem slyšela jen dlouhé vyzvánění a pak ‚volaný účastník se nehlásí, opakujte volání prosím později‘. Já jsem ale věděla, že už to nikdy nezvedneš. Zhroutila jsem se a nedokázala jsem se na nic soustředit. Nikdo mě nedokázal utěšit. Jediný kdo by mě dokázal utěšit jsi byl Ty.

    Přes den chodím jako tělo bez duše, jsem jako Slunce, jež nevytváří stíny, jsem jako květina, které usychají květy, jako ryba bez vody, Země bez vzduchu. V noci se budím s křikem a pořád myslím na to, jak si na mě naštvaný, jak držíš volant a sešlapuješ pedál plynu, jak v rozčilení a rychlosti nezvládáš řízení a pak slyším kvílení brzd… rachot….křik a volání o pomoc…..a pak už jenom…ticho. A znovu se mi hrnou slzy do očí. Už vím, že Tě nikdy neuvidím, neuvidím Tvé smějící se oči a ústa, Tvůj psí kukuč, neuslyším Tvůj hlas, neucítím teplo Tvého těla a vůni Tvé kůže, už Tě nebudu moci pohladit, políbit, utěšit…už se nepochlubím svým štěstím-Tebou.

    Nechtěla jsem tady být sama, chtěla jsem být s Tebou, jít za Tebou, ale….Vzpomínáš na naše problémy? Jeden už se bohužel vyřešil, ale ten druhý je tu stále. I když teď už TO nechci nazývat problémem. Ano, je to pravda, jsem těhotná, čekám naše dítě. Nechám si ho a budu ho opatrovat za nás oba,…slibuji.

                                          

                                                                                                Miluji Tě, Tvoje Bára