blázen

Říkají, že je divná, blázen, když bosýma nohama dotýká se orosené trávy. Mluví o ní, jako by tu nebyla, ona jenom mlčky se smutkem v duši poslouchá. Slova, jako kameny, snášejí se na její hlavu. Ve dne, jako ve snu znovu vidí štiplavé úsměvy bezstarostných lidí. Marně prosí ráno, aby skončilo ve tmě. Marně volá o pomoc k hluchým uším. Na povrchu kámen, v duši schoulená do klubíčka putuje dál svou dlouhou cestou, kterou si zvolila. Zpátky ke svým, zpět sama k sobě, ke svým kořenům. Poslouchá to co jiným uniká, mluví s těma co již pochopili. „Blázen, mluví sama se sebou, běž od ní!“ Vidí nádherné barvy, tam kde jiní hledí do prázdné tmy, na „obyčejnou“ rostlinu, na „pouhé“ zvíře. Ona se z toho raduje. Lidský svět je tak složitý. Schoulená v koutě své postele, pohledem slunce žádá ať nehřeje. A pak....

---