Zmatená

Ticho kolem tebe, náhle přeruší čísi hlas. Je tak moc blízko,a přitom vzdálený. Snad na míle, na světelné roky, a přesto... V hlavě brouká ti známou písničku, to když procházíš pod jeho větvemi. Aniž by sem přemýšlela, zahledím se do výšky jeho koruny. Barevný lístek snáší se k zemi. Lehce jako pírko ozdobí mé vlasy. S úsměvem v duchu stromu poděkuji. "Tohle jsem potřebovala, starý kamaráde," zašeptám, aby to slyšel jenom on. Mohutný javor stojí bez hnutí na svém místě. Jenom větve, jako by se zakymácely a zdravily mě. Jako by věděl. A já, ač nerada odcházím. Kam moje kroky míří, vědí sami, ale moje duše, jako by stále stála pod ním, hleděla vzhůru a nasávala čistou radost, potěšení a tichou píseň, kterou slyší jen ten, kdo zázrakům věří.

---