Strach

Kdo vidí mé já?

Ty? Nebo nikdo?

A list z toho stromu

padá tak pomalu.

Přej si něco,

i hvězda padá.

Ta náhoda

a nebo osud to je?

Máš mapu po které jdu,

znáš můj cíl, prozradíš?

Teď mlč a poslouchej,

slyšíš?

To padají mé slzy.

Když jednu chytneš do dlaně,

ucítíš, jak pálí a zároveň chladí.

To je má duše, to, co teď držíš.

A ty víš že dobře to dopadne.

Kdybych i já jistotu měla,

tak smála bych se

a plakala štěstím.

To co bych cítila,

by nebyl jen pocit…

ale slast,

kterou já neznám.

Tak pojď, nechci už čekat!