...

pluju po hladine
na křehké loďce
plavím se s vánkem ve tváři
v paprscích slunce
a zlehka nasávam vůni lesů,
na březích řeky, a klid...ticho

a klid...ticho..a vrzání loďky převozníka....

po hladině jako po skle
pluje shnilé dřevo
na něm leží sklesle
postava, kterou už nejsem
a sleduju ji z břehu
opačného konce, zkaleným pohledem
jak padá a mizí ve svém druhém tělě
a zahaluje ji svěžest a chlad...
napil jsem se krvavé vody a chtěl jsem za ní
...už nemohu...
vlastně ani není proč...