Maryša, ostravský čálek čaje(kávy)

 Láska, nenávist, peníze, smích i slzy-pravda, slzy především.To vše nalezneme v dramatu bratří Mrštíků Maryša, v příběhu, jehož poslední scénu s hrnkem kávy a s vlažným tvrzením, že ve Spolku měli zavřeno, zná snad každý.
   Není proto překvapením, že tuto klasiku českého dramatu nastudovali herci z Národního moravskoslezského divadla v Ostravě a na prknech Divadla Antonína Dvořáka odehráli již několikátou reprízu této tragédie.
   Do značné míry "nedotknutelný" materiál, může vzbuzovat dojem nezáživné podívané, ale ostravskému souboru pod režijní taktovkou Michala Langra se podařilo se s tímto hendicapem citlivě a po svém vypořádat.          
             Hra začíná rozhovorem otce Maryši Lízala s mlynářem Vávrou. Lízal s finančních důvodů zaprodá svou dceru bohatémů mlynáři a zadá tak příčinu celé tragédie. Mezitím  mladí rekruti v čele s Franckem odjíždějí na vojnu, zpívají a loučí se s děvčaty z vesnice. Hudební doprovod k jejich písni zní od někud ze zákulisí a ke škodě diváku je hlasitější, než by bylo příhodné. Zpěv herců a sním i text písně se tak v hledišti ztrácí.
   Představení pokračuje druhou scénou, již dominuje prádelní šňůra natažená napříč jevištěm, na kterou Maryša při rozhovoru s tetou věší prádlo. Stařenka (babička Maryši), opírajíc se o hůlku, sedí na štokrli vzadu za šňůrou a jakmile Maryša pověsí první prostěradlo zvedne se a přemístí se i ze židličkou kousek vedle, aby ji diváci viděli. Toto opakuje až do doby, než je celá šnůra plná prádla. Navíc celou dobu svého počínání mlčí, a když posléze odpoví na Maryšinu otázku slovy: "Ale ja vás neposlouchám.", celý obraz působí velmi komicky.
   V celém představení pak bylo několik dalších momentů, kdy se v kontextu vážných situací režii podařilo rozesmát diváky, ovšem tak mistrně, že vzápětí se jejich emoce vrátili do kolejí vážného dramatu a po smíchu nebylo ani památky.
    V následující, třetí z pěti scén, ve kterých se příběh odehrává, se ocitáme v místním hostinci, již po Maryšině vynucené svatbě a jsme svědky hádky nejprve Francka s Vávrou, později rozepře Vávry a Lízala. Lízal v podání Miroslava Rataje dostal společně s Gabrielou Mikulkovou (Maryša)  v celém zpracování asi nejvíce prostoru a zahrál tohoto nešťastného otce bravůrně, energicky, s příjemnou dávkou patosu.
    Výkon všech hlavních představitelů lze označit za dobrý, snad herečka Mikulková místy mluvila poněkud tišeji, takže divák v zadních řadách musel natahovt uši. Jedním dechem však nutno dodat, že dokázala ztvárnit roli mladé ženy, která se musela podřídit otci a citově velmi strádala, tak že ji divák věřil a cítíl s ní. Vnitřní vzdor Maryši byl v hlediští takřka hmatatelný.
    Kostýmy herců byly sladěny do černobílých tónů, což na jevišti vypadalo velmi komplexe a soudržně. Navíc černá dokonale kontrastovala s jednoduchými kulisami, třemi bílými stěnami.
Představení graduje scénou čtvrtou, ve které zaznívají výstřely s Vávrovy kulovnice (ty způsobí leknutí většiny publika) a končí po monologu Vávry pátou scénou:
    Maryša podá svému muži kávu s jedem a ten odchází na pole. Po hrobovém tichu se strhne křik a volání, že Vávra je mrtev. V tom přibíhá panská služebná Rozára a plačíc padá Maryši k nohám. Následně, k všeobecnému údivu obecenstva v sále, přijíždějí čeledíni s vozem, na kterém stojí neboštík Vávra a opona padá společně s pohledem obou manželů na sebe. Tím je divákovi do hlavy nasazen pomyslný červ v podobě tohoto otevřeného konce...
    Dílo je příběhem lidské touhy po svobodě, příběhem vystřízlivění, že ne vše si lze koupit za peníze a už vůbec ne lásku, je precizní sondou do lidské duše a lidského charakteru a řeší problém, který není limitován dobou, kulturou, politikou, ale je v různým obměnách aktuální vždy. I proto tato klasika nestárne, ba naopak. V dnešní době shonu a nejistoty postmoderního světa je přijemným zastavením se nad hledáním priotit lidského štěstí.

---