Slzy

             Narodíš se do nového světa a tvůj křik se rozléhá po celém pokoji. Po chvíli se však svými ústy přitiskneš na měkké ňadro své matky a tam končí tvé první slzičky. Kdybys tak věděl, kolikrát tě bude ještě matka objímat, tisknout na svou hruď a slané kapky opět skončí u ní… Jakmile se budeš učit chodit a s natlučeným nosem se dáš do pláče, tvá matka tě bude konejšit. Až poprvé vkročíš do světa samostatnosti – poprvé půjdeš do školy, opět se nějaká ta slza objeví. V tu chvíli, kdy se ve tvé žákovské knížce objeví první pětka, budeš mít na krajíčku. Co jen na to řekne máma? Přivine si tě opět na svou hruď a dá se do konejšení plného něžnosti? Tušíš, že to tak nebude. Přijdou první opravdová kamarádství, první zrady, první problémy. Tvá tvář neunikne mnoha hořkým slzám. Dostaví se první láska a první zklamání. Posadíš se k sobě do pokoje, skloníš hlavu a pláčeš. Nikdo to však nesmí vědět, už přece nejsi malé dítě. Poté přijde věk, kdy se stydíš brečet i sám před sebou. Přeješ si být dospělý.

            Až později zjišťuješ, že není za co se stydět. Až se ti narodí první dítě, spojí se jeho pláč s tvým. V následujících letech se svým potomkem prožíváš první nástrahy dětského života, utěšuješ jeho žal a vzpomínáš na své dětství. Léta ubíhají a ptáci vylítnou z rodného hnízda – a ty si zaslzíš, kde jsou ta léta, kdy děti byly malé a jejich slzičky končily na tvém svetru. Matně si vzpomeneš na svou první pětku a na strach z ní.

             Brzy jdeš do důchodu, odchod z práce zakončíš skromnou oslavou a neubráníš se dojetí, tvá tvář je vlhká a hlavou prolétávají vzpomínky. Proč jen to tak běží? Kam zmizelo dětství? Kéž by bylo zpět. V dalších letech tě rozlítostní čím dál víc věcí. Opět si sedneš do pokoje, skloníš hlavu a pláčeš. Nikdo to však nesmí vědět. To už tu jednou bylo, je to však mnoho let, vzpomínky již ztratily barvu.

            Ani se nenaděješ, léta ubíhají a kolem tebe je spousta lidí, všichni mají jedno společné. Na jejich tváří jsou křečovité úsměvy, avšak pod nimi se skrývá strach, dojetí, smutek, úzkost a hlavně slzy. Slzy až po okraj naplněné zármutkem z tvého odchodu. Nastalo to tak brzo. Poslední pohled na všechny tvé blízké. Tentokrát se za pláč nestydí nikdo.