Měsíc, strom a kámen

 

Ten palouk jsem našel náhodou při jednom ze svých výletů. Nevím, z čeho moje obliba v lese pramení, ale každopádně si nedovedu představit, že bych žil bez toho nádherného stínu, klidu a zároveň lehce opojného šimravého pocitu zneklidnění, které mi les se svými stromy, vůněmi a šelesty přináší. Svůj čas jsem trávil téměř výhradně tam. Toulal jsem se hlubokými pohraničními hvozdy až nebezpečně daleko a často jsem stranou toho slýchával z úst rodiny i přátel velmi kritické poznámky. Proč to děláš, je to nebezpečné! Les je přece les, nemusíš chodit tak hluboko, je stejný tady jako kdekoliv jinde. Jenom hodně stromů pohromadě. Ach, jak hluboce se pletli. Copak nikdy necítili ten opojný pocit odosobnění, který se dá pocítit tam, hluboko uprostřed hvozdu, kde deset kilometrů jakýmkoliv směrem není nic kromě mohutných dubů, buků, bříz, borovic a smrků? Copak nikdy necítili to splynutí s přírodou, tu krásu, pramenící ze souznění s okolním prostředím? Asi ne. Já ano. Trávil jsem celé dny procházením lesů, které bych označil za velmi výjimečné. Když se člověk totiž zatoulal dostatečně hluboko, dostal se téměř úplně z područí světa ovládaného lidmi. Jako by se vrátil o staletí zpátky, kdy dvě třetiny dnešního území pokrýval neprobádaný prales. Staleté duby lemovaly srnčí stezky, horské potůčky protékaly s křišťálovým zurčením zarostlými koryty, vše tak čisté a nedotknuté. A právě v téhle zasuté výspě přírody, tady, hluboko v područí hvozdu, jsem objevil ten palouk.

Ale měl bych svůj příběh začít od začátku, který se udál jednoho slunného dne na přelomu léta a podzimu, což je mimochodem moje nejmilejší období v roce. Ten den jsem se připravoval na cestu do lesa. Byl pátek, v práci jsem skončil dřív a měl jsem v plánu udělat si výpravu do hlubší části hvozdu, kde bych přečkal noc a vrátil se druhý den. Vzal jsem si jenom spacák a něco k jídlu, nepovažoval jsem za nutné se nějak víc vybavovat. Bydlel jsem sám, takže jsem se cestou zastavil u rodičů, žijících asi dva kilometry od mého domu, abych jim sdělil, co mám v plánu. Netvářili se nijak nadšeně, moji posedlost lesem nedokázali pochopit a možná že jim i trochu naháněla strach. Každopádně jsem se s nimi rozloučil a vykročil jsem, vybaven dlouhou holí a batohem, vstříc uklidňujícímu šumění stromů. Mohly být tak tři odpoledne, takže jsem měl do večera v plánu ujít zhruba dvacet kilometrů po trase šikmo se přibližující k hranici. Šel jsem běžnou turistickou chůzí, asi po hodině jsem si sundal lehkou větrovku, protože bylo poměrně teplo. Měl jsem dobrou náladu, okolní stromy se svými pomalu hnědnoucími listy mě uklidňovaly. Už jsem se zmínil, že mám rád přelom léta a podzimu, miluji tu lehce melancholickou atmosféru a změnu barevné palety z letních zářivých odstínů na podzimní pastelově tlumené barvy. Štěrková cesta postupně přešla na lesní, která se postupem času čím dál tím víc zužovala, až z ní zbyla jenom tenoučká stezka. Občas jsem musel překonat prudké stoupání nebo dokonce menší skálu. V podstatě jsem to však ani nevnímal, byl jsem ztracený v myšlenkách.

Asi v sedm jsem si řekl, že se začnu poohlížet po nějakém místě, kde bych se mohl utábořit na noc. Ani nevím proč, ale najednou jsem odbočil z cesty a začal se prodírat lesním porostem, který byl tady celkem hustý. Tvořily ho převážně listnaté stromy, což bylo poměrně unikátní a dávalo to tušit, že téhle části lesa se lidská ruka během let moc nedotkla. Už dlouho se totiž všude vysazovaly smrčiny, které vytlačily původní listnaté a smíšené lesy do míst, kam se člověk se svými pilami a sekerami ještě nedostal. Šel jsem lesem bez zjevného cíle, když jsem najednou zachytil koutkem oka sluneční paprsek probleskující stěnou z listů. Vydal jsem se tím směrem a po pár krocích bylo jasné, že pár metrů přede mnou leží nějaká mýtina. Ušel jsem ten poslední kousek a zůstal stát na jejím okraji.

Byla zhruba kruhová, kolem padesáti metrů v průměru a směrem ke středu se vyvyšovala. A přesně veprostřed, v nejvyšším bodě, byla stavba. Pohřební mohyla oválného tvaru, sestavená z hrubých balvanů. Nejsem archeolog, ale podle zvětralosti kamenů musela být pěkně stará, možná z doby železné nebo bronzové. V tom případě by se jednalo o výtvor původního keltského osídlení. Hrobka však byla napůl pobořená, což měla na svědomí druhá dominanta paseky, mohutný dub. Vyrůstal v těsné blízkosti stavby, jeho kořeny jí během času prorůstaly a to způsobilo narušení stability, takže se část mohyly sesunula a navalila na kmen stromu. Tvar stavby však zůstal zachován, takže celek působil dojmem, jako by se hrobka o strom opírala. Mohutné kořeny dubu pronikly celou stavbou a rozbíhaly se z ní po palouku jako chapadla. Celé to ve mně vyvolávalo zvláštní pocit, jako by se příroda pokoušela vyrvat si zpátky tu svoji část, kterou ji primitivní člověk sebral, ale výtvor lidské touhy po nesmrtelnosti se bránil natolik urputně, že se celý zápas zasekl na mrtvém bodě. A tak tu dva monumenty ve zvláštní symbióze stály po celá staletí. Samy, beze změny, jen jednou za pár dekád se vlivem sil vzniklých tlakem kořenů pohnul jeden z kamenů, tvořících hrobku. Čípak asi byla, ptal jsem se sám sebe ten první den, když jsem ji objevil. Byl to snad válečník, zabitý na tomhle palouku a pochovaný věrným spolubojovníkem? Nebo náčelník, jehož kmen mu vzdal úctu tímhle slabým výkřikem vzdoru proti okolním krutým podmínkám, které si člověk ještě nestihl přizpůsobit? Nebo snad čaroděj, opředený v očích svých lidí podivnou aurou, která jim přikazovala vzdát mu větší pocty než komukoliv jinému, protože co kdyby jeho moc sahala i za hranice smrti? Ta prostá hromada kamenů však neprozrazovala nic a dávala prostor pouze fantazii a snění.

Fascinovaně jsem vyšel z lesa. Propletenec hrobky a stromu tvořil neskutečný výjev, který rozehrával nějakou zvláštní strunu lidského podvědomí. Bylo to až směšně symbolické, jako nějaká ilustrace z knížky pohádek. Pomalu jsem vystoupal na kopeček k mohyle a zaraženě vešel dovnitř. Byla asi dva metry vysoká a vevnitř hodně malá. Část kamenů jedné boční stěny popadala a jejich úlohu převzal šedivý, zvrásněný kmen mohutného dubu. Jeho kořeny se rozbíhaly všude po zemi, také šedivé a pokroucené. Zvláštní je, že v té chvíli mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, jak nepravděpodobné je objevit uprostřed lesa pravěkou hrobku. Vlastně jsem nemyslel vůbec na nic. Jenom jsem stál a sál tu podivně prastarou atmosféru, kterou kolem sebe tahle kompozice vydávala ve skoro hmatatelných vlnách. Vtom mě zaujal nějaký záblesk bílé, čí spíš světle šedé, ve spletenci kořenů poblíž kmene dubu. Popošel jsem blíž a uviděl kost. Lidskou holenní kost. Nevím, jakým způsobem bylo tělo nebožtíka v hrobce uloženo, ale časem se zřejmě muselo dostat pod zem (pokud tam nebylo už pohřbeno), odkud tuhle jednu jeho část později vyzvedly rostoucí kořeny stromu. A tak tu ležela. Lidská kost, pravděpodobně tisíce let stará, odkaz na prapůvodní minulost lidské kultury. Vzal jsem ji do ruky (aniž bych si uvědomil, co vlastně dělám) a prohlížel si ji v  podvečerním zbytku světla, pronikajícím škvírami mezi kameny. Zdála se běžná. A vlastně proč by taky neměla, po fyziologické stránce byl její majitel stejný jako současný člověk.

A tam, v jedné ruce třímající hůl, v druhé část nohy pravěkého člověka a zalitý skomírajícím slunečním svitem uprostřed památníku jeho kultury, jsem pocítil jakýsi zvláštní stav opojení spojený s únavou. Možná se vám to zdá jako šílený nápad, ale jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo přespat v té hrobce. Ani mi to nepřišlo nepatřičné, neměl jsem strach (konec konců proč taky) a mohyla chránila před větrem a případným deštěm. A skutečně jsem najednou začal pociťovat silnou únavu. Mohlo být tak kolem půl deváté, snášela se tma a já chtěl brzy ráno vstávat. Ovšem, dalo by se to chápat jako svatokrádež, ale nepředpokládal jsem, že by se uprostřed noci zpoza stromu vyřítil kmen z doby bronzové a podříznul mě za znesvěcení jejich pohřebiště. Takže jsem si bez dalších okolků rozbalil spacák, zabalil se do něj a v několika minutách usnul.

 

 

Otevřel jsem oči do ranního šera a před sebou jsem spatřil zvláštně tvarovaný kámen, který mi přišel nějakým způsobem povědomý. Mohlo být tak kolem páté ráno a já byl podivně rozlámaný a nevyspalý. Měl jsem dojem, že se mi něco zdálo, ze snu jsem si však pamatoval jen matné útržky. Celkově na mě dolehla špatná nálada a únava pomalu stejná, jako když jsem šel spát. Rozhodl jsem se proto, že dnes už nepůjdu dál do lesa, jak jsem měl původně v plánu, ale vrátím se domů. Vyrazil jsem na cestu v ranním šeru, zvuky okolní přírody, které mě jindy těšily, mě najednou začaly zneklidňovat. Byl jsem rád, když jsem po pár hodinách vyšel z lesa a dal se po štěrkové cestě směrem ke svému domovu.

Nevím, proč jsem o svém objevu nikomu neřekl. Možná jsem to bral jako soukromou věc, jenom mezi mnou a lesem. A je také pravda, že jsem nikdy nebyl příliš společenský člověk a  s lidmi jsem moc nekomunikoval, což ovšem nevysvětluje, proč jsem si nechal pro sebe nález takové vědecké hodnoty. Ale při pouhé myšlence na vyzrazení mého tajemství (ano, tak jsem o tom přemýšlel) jsem měl najednou pocit jakéhosi znesvěcení. Vůbec jsem se v následujících týdnech ocitl v podivném rozpoložení. V noci jsem špatně spal a neustále mě budily zneklidňující sny, pokaždé hned po probuzení nenávratně zapomenuté. Byl jsem unavený, zanedbaný a pořád nervózní. Přestal jsem také chodit do lesa, už mě neuklidňoval, naopak mi z neznámých důvodů začal nahánět strach.

 Asi tři týdny po objevení mýtiny jsem šel z práce po cestě okolo lesa. Snažil jsem se pohledem vyhýbat jeho okraji, zdálo se mi, že mě pozoruje, což mě popuzovalo a děsilo. V té době jsem už měl pocit, že začínám bláznit, protože můj poklidný samotářský způsob života najednou něco rozvrátilo a já neměl nejmenší ponětí, co to bylo. Měl jsem hlavu plnou pocitů, neustále jsem pociťoval znepokojení a nervozitu, ve volném čase jsem místo obvyklých procházek po lese seděl doma a sledoval televizi. Ten den mi bylo v práci naznačeno, že pokud se nedám do kupy, pravděpodobně dostanu vyhazov. A tak jsem se pomalu šoural po polní cestě, utopený v myšlenkách a s nepříjemným pocitem v zádech, pocitem, který už nemizel. Najednou jsem na kraji lesa zahlédl pohyb. Podíval jsem se tím směrem a uviděl starce. Byl oblečený v šedém potrhaném hávu, měl dlouhé bílé vlasy a vousy a ruce založené na prsou. Byl sice starý, ale vypadal mohutně a svalnatě a jeho postoj prozrazoval živočišnou sílu a pružnost. Něco na mě zavolal, otočil se a vnořil se do lesního porostu. Naprosto zmatený jsem se za ním rozběhl a po několikatýdenní pauze opět vkročil do svého bývalého království. Běžel jsem po stopě ulámaných větviček a občas v dálce zahlédl záhyb mužovy róby. Pronásledoval jsem ho houštím několik minut, až jsem spatřil jeho postavu asi sto metrů před sebou, jak stojí vedle mohutného, zkrouceného dubu. Mírně se usmíval, nebyl vůbec zadýchaný. Zrychlil jsem, ale náhle se na mě bezhlesně sneslo cosi těžkého a já ztratil vědomí.

 

 

 

 

 

Probral jsem se před prahem svého domu, aniž bych tušil, jak jsem se tam dostal.

Po této události se můj život nadobro změnil. Přestal jsem chodit do práce. Netušil jsem, co okolo mě děje, všechno mi připadalo neskutečné. Myslím, že jsem se zbláznil. Často jsem vídal starce na kraji lesa nebo na cestě před mým domem. Přestal jsem se holit a stříhat, takže jsem vypadal jako poustevník. V noci jsem se pravidelně probouzel uprostřed lesa a potom vyděšený a zmatený běžel houštím zpátky do své postele. Také jsem měl neustále dojem, že mi nad hlavou krouží sova, ten pták mě pronásledoval všude, kam jsem se pohnul, jeho nemrkající oči na mě civěly z každého stínu a jeho houkání mě rušilo uprostřed noci i lekalo v pravé poledne. S lidmi už jsem se vůbec nestýkal, pokud nepočítám krátké udivené pohledy, které na mě vrhali obyvatelé vesnice, když jsem vyrazil proměnit část své tenčící se finanční zásoby na to málo jídla, které jsem v té době konzumoval. Les mě neskutečně děsil i lákal zároveň. Někdy v té době jsem také začal občas pociťovat palčivou bolest hlavy, která se skoro nedala vydržet. Jeden z těchto záchvatů mě přepadl, když jsem se vracel ze skrovného nákupu ve vesnici. Bolest byla nesnesitelná a posléze se k ní přidala i závrať, takže jsem si musel sednout. Tak jsem tam s hlavou v dlaních seděl několik minut. Když se utrpení trošku zmírnilo, zvedl jsem svůj pohled a uviděl ho přicházet. Tentokrát si nesl dlouhou sukovitou hůl a na tváři mu hrál lehký úsměv. Vypadal naprosto hmotně. Zastavil se asi dva metry přede mnou a pozdravil mě. Ani mě nepřekvapilo, že mu rozumím.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se ho.

„Jsi neobyčejně nechápavý. Moje jméno zní Syn šíleného vlka,“ odvětila postava, zjevení, přízrak, halucinace nebo jakkoliv ho chcete nazývat.

„Takže ta legenda byla o tobě,“ konstatoval jsem.

„Tvoje řeči jsou jako bzučení mouchy. Jsem tady, abych ti řekl, že do měsíce tvoje duše opustí tvé tělo. Je na tobě, co se s ní stane potom.“

„Co to je za nesmysl! A vůbec, proč bych tě měl poslouchat, jsi přízrak,“ osopil jsem se na něj.

„Jen bzučení…,“ zamumlal stařec, otočil se a kráčel pryč. Bolest mi nedovolila zvednout se a dohnat ho, takže jsem tam zůstal zmateně sedět a díval se, jak kráčí pryč.

            Šel jsem k doktorovi. Ten mě poslal do nemocnice, kde mi bylo sděleno, že mám zhoubný nádor v mozku. Takže přízrak z lesa měl pravdu. Podařilo se mi přesvědčit sám sebe, že ten muž byl pouze výplodem mé chorobou týrané hlavy a doktoři mi to potvrdili. Řekli mi také, že jakákoliv léčba je už v tomhle stádiu zbytečná. Odešel jsem tedy domů, abych tam čekal na blížící se smrt.

            O necelý měsíc později jsem opravdu umíral. Bolelo to. Strašlivě to bolelo, i přes účinky sedativ. Nemohl jsem tomu uvěřit, seběhlo se to tak strašně rychle, z ničeho nic, bez varování… I když varován jsem vlastně byl. Usmál jsem se té myšlence. Vlastní podvědomí mi muselo sdělit, že jsem smrtelně nemocný. Jak je lidské tělo nedokonalé. Jak je křehké… Matka, která seděla u mé postele, zamručela, ať si odpočinu, že jde na hodinku domů a že zase přijde. Pomalu jsem upadal do dřímoty. Když už jsem téměř spal, měl jsem najednou dojem, že mě v podpaží berou něčí ruce, ale dál už jsem nevnímal, pod vlivem silných sedativ a únavy z bolesti jsem usnul jako špalek.

            Byl jsem opět na mýtině. Svítil měsíc. Nevěděl jsem, jestli je to sen nebo skutečnost, ale stál jsem, podpírán dvoumetrovým mužem v bílé masce, v kruhu jemu podobných. Uprostřed hořel velký oheň. Náhle se muži rozestoupili a do kruhu vstoupil můj starý známý stařec z lesa, Syn šíleného vlka, chcete-li. Na rameni mu seděla bílá sova, u nohou se pletl bílý zajíc. Kůži měl podivně zarudlou, ostře kontrastovala s jeho tetováním. Začal prozpěvovat vysokým hlasem cosi nesrozumitelného, Bílé masky zpívaly hlubokými hlasy s ním. Náhle všichni naráz zmlkli.

„Jsi tady, protože jsi byl vybrán!“ zakřičel stařec.

Lesem to zadunělo, jak po něm Bílé masky větu zopakovaly.

„Staneš se duchem lesa, okem sovy, tlapou zajíce i listem hlohu, dubu a jilmu!“

Znovu dunění.

„Jediné, co stane mimo tvou moc, bude černé křídlu havraní, neboť to chrání věčný oheň!“

Dunění.

„A co když nechci!“ zasípal jsem vyschlým hrdlem.

„Potom zemřeš a nenajdeš naplnění, potom tvůj duch bude navždy bloudit pustinou a nenajde svůj věčný oheň!“

„Kecy! Proč zrovna já?!“ připadal jsem si jako blázen.

„To je jedna z věcí, které zjistíš v budoucnu,“ zazněla nic neříkající odpověď.

„A když řeknu ano?“

„Potom bude tvůj duch strážit tento les do té doby, než nastane čas najít někoho jiného. Les musí být zachován.“

Nevím proč, ale nějak jsem cítil, že má pravdu. Les musí být zachován. Něco ve mně mě tlačilo k tomu, přijmout ten úkol za svůj. A šlo koneckonců o velmi ušlechtilý úkol. Zrálo ve mně rozhodnutí a uzrálo v pravý čas, protože moje tělo už nedokázalo dále vzdorovat tlaku cizího tělesa ve své nejintimnější části.

„Přijímám,“ zasípal jsem z posledních sil a pak můj duch opustil svou chatrnou tělesnou schránku.

„Staniž se!“ zahřímal stařec a třikrát uhodil holí do země.

            Pozoroval jsem Bílé masky, jak ukládají mé mrtvé tělo do mohyly. Cítil jsem jejich zdánlivě lidská těla, viděl jsem mízu proudící v dřevěných údech. Přikázal jsem jim, aby přijali svou stromovou podobu, dokud jich nebude opět zapotřebí. Potom jsem sledoval Syna šíleného vlka, jak třikrát zvedá svou hůl směrem k mohyle, mění se v havrana a prchá z mé moci.

            Samozřejmě, hledali mě. Ale mýtinu nikdy nenašli, koneckonců ani nemohli. Viděli jen to, co jsem jim ukázal. Vím o všem, co se děje v lese. Každý pták je mýma očima, každé zvíře je mýma nohama. Aura kolem stromů, a tím pádem i moje moc, sahá tak daleko, kam až dosahují jejich kořeny, a to je pěkný kus za viditelnou hranici lesa. Mohu tak pozorovat svoje rodiče. Mohu i zasahovat do jejich životů. Já a les jsme jedno a les odjakživa hluboce ovlivňoval lidské osudy. Konkrétně tenhle má velice bohatou historii. A já mám spoustu času na to, abych ji prozkoumal…