divná noc, podivná

I.

divná noc, podivná

 Koleje u nádraží se v ní podobaly zábradlí z Munchova Výkřiku, ve tmě jsem cítila náklonnost k běsnící hlavě, která mohla být právě tak moje, buben potaženej kůží, údery maniodepresivního krupobití. Nikdo z těch, co spali s tělem rozloženým na schodech, nevěděl, kolik těžkýho vzduchu bude muset vydejchat do rána. Plíce z kamene, studenej čas. Chodila jsem mezi nima a děsila se, že jsou mojí budoucností, protože vypadali tak moc skutečně.

 A zatímco se mezi paneláky rodily betonový vize, nebe zfialovělo a pohled na město se vykreslil jako pradávná pohlednice Montmartru, bylo to k pláči, tomu krásnýmu pláči z možný krásy. Vyždímaný sny visely z balkónů a odkapávaly do couvajícího Měsíce v kaluži, vypila jsem jí celou, se vším blátem, se vší minulostí, naráz. A pak se to stalo. Souhra živlů a náhod, mlha v očích. Něco bylo ve vzduchu. Jakoby právě teď každý mohl mít všechno, pro co v noci nemůže usnout. Stačilo se jen trochu víc ohlídnout…a můžete udělat všechno, co chcete, ale bojíte se.

 Tenkrát jsem přestala ve dnech spát, nezavírala oči před zrcadly, začala se probouzet. Naše stíny se vpily do asfaltu.

II.

žebra topení syrově polkla studený ruce a zdi nebo klouby zapraskaly

 Chtělo se mi utéct někam ke stromům, do volnosti rozlehlejch luk, zůstat stát, zkamenět, nevnímat. Zavřela jsem oči a nechala se roztrhat uvnitř sebe. Komety v hlavě shořely, trvalo to dýl, než by se dalo čekat, a přece jsem zapomněla, obrátila se ven.

 Stmívalo se a rozednívalo, rána byla klidnější, břízy po cestě k mýmu domu se rozpíjely v horkym vzduchu, bylo krásně.

 Myslim na tebe, bez nejmenší jistoty toho, že existuješ.

 Holčička se slamáčkem tančí po zápraží. Dívám se nad sebe a připadá mi, že ten mrak má tvar něčí duše. V tichu opilý samoty se nechávám unášet červnovou nedělí, je krásně, a přece by mohlo bejt líp. (Myslim na tebe.)

 Vim, že všechny myšlenky budu muset zabít.