Ospravedlnění se mrtvého vraha Vartana Manuchariana

 „Pozor!“ zakřičel někdo. Do smrti mu budu vděčný, zachránil mě před smrtí pod hořícím trámem. Ale nebyl čas děkovat, musel jsem utíkat, protože mě možná zahlédl jeden z jezdců. Schoval jsem se do odlehlého kamenného sklepa, který byl špatně viditelný. Konečně chvíle klidu, pomyslel jsem si, tohle už trvá měsíce. Turci útočí ze všech stran, není úniku. Ale proč, říkal jsem si pro sebe, proč nás chtějí vyvraždit, nic jsme jim přece neudělali, a já už vůbec ne, vždyť je mi teprve šestnáct. V tom se ozvala rána a já jsem se schoval pod velký dřevěný stůl. Strašně jsem se bál. Slyšel jsem kroky. Nebyla to jistá chůze vojáka, ale vystrašené kroky někoho z vesnice. Radši jsem ale zůstal pod stolem, než se ukáže, kdo to je. Byl to starý muž, ale byl nějaký divný. Pak jsem si toho všiml. Chyběl mu kus ruky. Přestože to muselo strašně bolet, nedával to najevo. Ihned jak sešel až dolů, svalil se na zem a opřel se o zeď. Odvážil jsem se vyjít z úkrytu. Muž se zprvu lekl, ale když mě uviděl, ukázal mi, ať si přisednu. Potřeboval něčím zaškrtit krvácející pahýl, tak jsem použil svou tkaničku od boty.

 „Určitě tě zajímá, proč to dělají, že?“ zeptal se najednou starý muž.

 Jen jsem přikývl, protože jsem nebyl schopný mluvit, když jsem ho viděl bez dlaně a předloktí.

 „Nemají nás rádi, protože se jim nechceme podřídit a přijmout jejich náboženství.“

 Nechápavě jsem se na něj podíval.

 „Ale ano, je to tak, i když je to zvláštní.“

 „Nenávidím Turky, a nejenom je, ale všechny co vyznávají to jejich náboženství!“ řekl jsem rozhněvaně.

 Stařec se na mě zle podíval a řekl: „Přestože je jich mnoho, nejsou to všichni Turci a zdaleka ne všichni muslimové. Nesmíš je soudit podle toho, jak se chová hrstka z mnoha.“

 Stále jsem nevěřícně pozoroval a poslouchal, ale nechápal jsem toho starce. Vždyť mu usekli ruku, mohl by je v klidu nenávidět všechny, ale on skoro obhajuje jejich chování.

 „Slib mi, že pokud přežiješ tak nebudeš bojovat proti všem muslimům!“ řekl tiše muž.

 „To nemůžu,“ vykřikl jsem „zabili mi celou rodinu!“

 „Prosím slib to, jinak zemřeš mnohem dříve než bys měl!“ zašeptal stařec a hlava mu klesla.

 Nemělo smysl zůstávat ve sklepě. Tak jsem rychle vylezl ven a utíkal na jediné místo, kde jsem ještě mohl hledat naději. Na posvátnou horu Ararat.

 Po několika hodinách neustálého skrývání a běhu jsem se dostal až k hoře. Věděl jsem, že mě zde čeká něco významného a zvláštního, dosud nepoznaného. A tak jsem šel dál nahoru lesem, aby mě Turci nespatřili.

 Najednou jsem se po nějaké době ocitl na okraji lesa a uviděl dvě turecké děti. Dostal jsem na ně strašný vztek, protože si v klidu hrály a u nás rukama jejich otců děti umírají. Vzal jsem kámen a vyskočil z lesa. Zvedl jsem ruku a rychlým pohybem se sunul dolů. V tom jsem si vzpomněl na starce. Ale bylo pozdě. Kámen roztříštil dítěti lebku. O chvíli později jsem ucítil ránu do krku. Padal jsem k zemi.

 Dopadl jsem a oči se mi zavíraly. Poslední co jsem viděl byl černý jednorožec zašlapávající kopytem svíčku.

 Stařec měl pravdu.