Páteční večer

„Chceš vidět miminko?“ podnapilý punker v károvaných kalhotách a kožené bundě křičí na svoji opiercingovanou krásku odněkud z přítmí parku. „Miminko? Kde máš miminko? Ukaž! JÁ-CHCI-VIDĚT-MI-MI-NKO!“ vyskočí, div že nevylije tu žlutohnědou kalnou tekutinu z „petflašky“ a utíká do toho keře, ve kterém je bůhvíproč její milenec. Celou scénu – snad milostnou, kdo ví? – sleduje z povzdálí další pár. Kluk a holka, kolem osmnácti, on blonďák, ona bruneta, oba v černém, stejně zamlklí na chladných schodech, s tou samou tekutinou v trochu menší láhvi, vůně podzimu a trochu i chlad, jí naskočila husí kůže, on má stále ještě slzy v očích, ona je smutná, on už ani doufat nemůže. Ticho přeruší fanoušci Baníku, který tu dnes hrál. Teď je žene kordon policajtů k blízkému vlakovému nádraží, všichni v černém, těžkooděnci. Vypadají jako sto DARTH WAIDERŮ z Hvězdných válek. Pohled na ně vyděsí ty dva v keři a přiměje k úprku, ona, zdá se, má dobrou fyzičku, jemu už to jde hůř, musí si za běhu oblékat kalhoty. „Docela to nahání strach, tolik cajtů pohromadě…“ „Vždyť jsi nic neprovedla…“ „No, ale stejně bych je sama potkat nechtěla…“ přejel mu úsměv po tváři, byla ráda. Znovu se zachvěla. „Je jí zima,“ pomyslí si, „pojď, půjdeme někam do tepla.“ Prošli pár hospod, všude plno, páteční večer v plném proudu, všude smích a zábava, hlasitá hudba. TICHO A SMUTEK MAJÍ VSTUP ZAKÁZÁN dočtou se na velkých cedulích, nezbývá jim nic než návštěva Tesca. Už je skoro jedenáct, velký Měsíc se jim vysmívá už jen svou přítomností, jako by nestačily hvězdy na obloze, svítí jim na cestu, zlověstně. Koupí si šampaňské, poslední svého druhu v regále. Proč taky ne? Člověk by měl slavit každý den. Cestou ke kinu potkávají staré známé. „A vy jste věděli, že dnes hrál Baník? Ty vole, já kdybych to věděla, tak bych s tímhle volem určitě nešla!“ její unavený partner padá do kaluže po té, co ho jeho milá nakopne. Punker se zmítá epileptickým záchvatem, trochu se topí, dusí zvratky, jeho tělo se napíná v křeči a tvoří děsivé obrazce, chvíli ho všichni pozorují. Nakonec odchází. Jeho družka do něj dál kope, křičí a směje se, rve si při tom vlasy, nepřemýšlí nad obludností svého činu. Měsíc se zalil rudou krví a hvězdy někam zmizely, nad louží se stáhla oblaka. Kousek pod čidlem pohybu, které má tu moc rozsvítit lampu, se někdo líbá. Jsou mladí, krásní a zamilovaní, slyší při tom krásnou hudbu a nikdy jim nebylo lépe. „Kdyby to tak neskončilo. Nikdy“ říkají si oba. Škoda, čidlo zaznamenalo přítomnost někoho dalšího, bliklo světlo, romantika ta tam, kluk vypíná telefon, hudba už nehraje. Správná láhev šampaňského má špunt, ten při protřepání vyletí. Ne však ta jejich, jejich se musí odšroubovat, správná láhev zoufalců noci. Popíjí ten mok a přemýšlí nad životem. Hvězdy zase vyšly. Na kostelní věži odbila půlnoc. Jeho slzy dávno uschly, její stesk se zmenšil. Světlo se stále rozsvěcuje a zhasíná, pořád někdo chodí kolem, feťák kousek od nich si píchá tu svou dávku, snad i zlatou, kdo ví, posledním odbitím se už i noc zkracuje. „Střepy prý přináší štěstí,“ napadne ji. Mrští prázdnou lahví o beton, on tomu nevěří, ona si dva kousky vezme a schová. Zítra odpoledne se o ty zbylé střepy pořeže malé dítě. Jdou domů. Začíná poprchat, někde v dáli kvílí kočky, u silnice policejní auto a sanitka, vražedkyni kanou slzy do zkrvavených dlaní. Už je pozdě na lítost. Pohřební vůz se blíží. Začíná svítat. „Tak zas někdy!“ řeknou si jen.

---