Nechám se zavařit

Chtěla jsem se nadechnout, ale byla jsem až po krk ve vodě. Nebo to nebyla voda? Nemělo to pach ani barvu. Jen to bylo. Bylo to kolem mne, jako bych byla uvězněna v nějaké ohromné kádi a nemohla ven. Svíral se mi z toho žaludek, chtěla jsem ven. Chtěla jsem pryč z toho sevření té neznámé tekutiny. Chtěla jsem uniknout. A kolem chodili lidé a dívali se, jak se trápím. Někteří se smáli, jiní se prsty jakoby v posměšku dotýkali mé kádě. Neuvěřitelný pocit samoty a prázdna. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet. Někdo mi vymyl mozek a hodil mne do nádoby, ze které není úniku. Začala jsem si všímat, že mezi těmi neznámými tvářemi, které procházely kolem, je pár známých obličejů. Snažila jsem se na sebe upozornit. Vytáhněte mne! Dostaňte mne odtud! Nereagovali. Poťukávali na stěny mého vězení a přecházeli dál se širokým úsměvem na tváři. Začínala jsem se topit. Jímala mne hrůza, třeštila jsem oči a asi vypadala doopravdy zoufale. Tato má změna k horšímu se nikoho z kolemjdoucích nedotkla. Prováděli stále stejné úkony a já jsem začínala zvracet... Naděje, že mne někdo dostane ven, že si mne někdo všimne, byla mizivá.

Vidíš? Nikdo není s tebou! Nikoho nezajímáš, nikoho nemáš, jsi pro všechny jen vzduch, nikdo s tebou nepočítá! Tak proč se namáhat? Proč se zbytečně namáhat, když se jediný člověk, kterýho snad zajímáte, topí v kádi podobné té Vaší, ale tak daleko, že tam ani nedohlídnete... Je tu úzkost a je tu smutek a bolest. Bolí to... Bolí všechno, co se děje. Existuje cit a to Vás zabíjí. A nikdo si nevšimne, že ve Vaší kádi plavou zbytky téměř stráveného jídla. Koho by to mělo zajímat? Topíš se? A kdo ti za to může? Dostaň se ven sám! Anonymita pro všechny! Anonymitou k lepšímu životu!

Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap. Kap.

Něco tu teče. Něco tu je. Něco tu uniká. Něco je špatně. Slza? Krev? Kohoutek? Nápad. Chtěla jsem něco říct... Chtěla jsem se vyjádřit... Ale copak někdo projde kolem mé obrovské zavařovací sklenice a všimne si, že jsem uvnitř? Až jednou někdo nasadí na mou nádobu víko. Přesune mne do zavařovacího hrnce mezi ostatní kádě a já tě uvidím... Uvidím tě vedle sebe, jak jsi sám ve svém nálevu spokojený, jak tě nic netrápí. Poznám, že mezi usmívajícími se lidmi ve sklenicích jsem sama. Sama. Sama. Jediná, kdo nechce...