Vylítli jsme ze dveří a hnali si to přímo po schodech dolů...

Vylítli jsme ze dveří a hnali si to přímo po schodech dolů. Jak jsem letěl, skákal jsem jich několik najednou. Na ulici jsme pak přeběhli přes tramvajový těleso a vzali to zatáčkou doleva. Někdo chvílema spadnul, ale hned se zas sebral a letěl dál. Připomnělo mi to scénu z jednoho filmu, ale v tom fofru jsem tu myšlenku nestačil ani nějak zpracovat. Běželi jsme dál a proráželi vrstvy vzduchu. Bylo to ohromný.

Zastavili jsme se až před domem někoho dalšího od nás. Menoval se Karel, ale nikdo snad kromě mě a ještě jednoho ho neznal. Měl strašně obrovský vlasy ve kterejch měl všemožně zamotaný korálky. Letěl za náma až poslední, snad kvůli tomu háru, co mu nedovolovalo běžet rychlejš.

Vřítili jsme se rovnou do kavárny na rohu ulice. Nikdy jsem tam ještě zatím nebyl a tak jsem byl rád, že je to právě teď poprvý. Totiž snad skoro vždycky ten den, co takhle objevim nějakej zajímavej podnik, je pro mě ohromně dobrej.

První, čeho jsem si vevnitř všim, bylo to, že tam hráli ňákou naprosto praštěnou muziku. Chvíli jsem jen tak stál u dveří a snažil se zjistit, o čem se tam zpívá. Ňák jsem přitom nezaregistroval, že ostatní mi uprchli někam do zamotanejch chodbiček tohodle podniku. Měl jsem docela štěstí, že jsem je našel ještě předtím než zamířili do jedněch ze snad miliónu  dveří, co tam byli.

Seděli jsme u stolu, nikdo nic neřikal. Byla tam celkem nuda. Taky, že jsem jim to řek. Karel se celou dobu na mě nechápavě díval, jako kdybych mu měl snad vysvětlit, co tu děláme. Bylo ještě celkem brzo, ale já jsem za chvíli nemoh jinak, než že sem zavřel oči. Probudilo mě drsný plesknutí čísi dlaně do stolu. Otevřel jsem oči. Zjistil jsem, že se všichni hádaj s jednim snad číšníkem. Aspoň tak teda vypadal- měl peněženku zavěšenou na kapse. Zeptal jsem se, o co běží. Nikdo mi neodpověděl. Přestalo mě to už bavit, jak se tam všichni jeden přes druhýho překřikujou a tak jsem jenom řek, že už jdu a vypad jsem ven. Venku už byla tma. Zatracená zima. Nesnášim tohle období. Nedá se už ani rozvalit se na trávu v parku. Tak jsem to dělával v létě a párkrát se mi podařilo přitom i usnout.

Dorazil jsem dom a pustil jsem hudbu. Popad jsem první cédéčko, co se mi dostalo pod ruku. Bylo to fajn. Neznal jsem tu kapelu, ale přišlo mi to strašně dobrý. Asi to patřilo někomu z bytu. Umíchal jsem si tvaroh s jahodovou marmeládou a rozvalil se na gauč. Zvřel jsem oči a vnímal ty překrásný zvuky, který se mi na celý večer uchytili v hlavě a ne a ne se z ní dostat ven.

I pak v noci, když jsem seděl v jenom klubu a popíjel, pořád jsem si vduchu zpíval ty tolik známé tóny. Kamarád mi povídal, že by chtěli natočit ty naše běhy. Řikal, že by to bylo strašně dobrý si to pak někde pustit. Problém by byl asi spíš v tom, že nikdo nechce držet kameru. Přišlo mi to celý jako staršně pitomej návrh. Nechápal jsem, jak by někdo v tom zmatku, co tam vždycky vznikne, moh držet ještě nějakou kameru a točit a přitom padat na zem a dávat pozor, aby nic nerozbil. Všichni tim jeho nápadem byli hrozně nadšený, až na mě. Rozhodlo se, že já bych měl bejt ten, kdo to bude natáčet. Řek jsem jim, že to je teda výborný a zved jsem se, jako, že odcházim, přitom se mi ňák zapletli nohy do židle, nebo co a sletěl jsem na podlahu. Museli si o mně myslet, že jsem uplně namol.

Vyšel jsem ven a zapálil si. Přišla ke mně nějaká holka a ptala se jestli nevim, kde by tu měla bejt jedna ulice. Cpala mi do ruky mapu a já jsem nechápal, jak může bejt tak blbá a nenapadne ji se podívat do tý mapy a třeba to tam vyčíst. Tak jsem jí to pověděl. Asi se urazila a odešla. Byl jsem rád, že se nemusim s ničim zabejvat.

Za chvíli vyběhla ze vchodu Marika a povídala, že jdem na věc. Zeptal jsem se, jakou že to věc má na mysli. Povídala, že přece ten film. Pak za ní postupně vycházeli snad všichni lidi z tý hospody. Řikala, že čim víc lidí, tim líp. Někdo mi do ruky vrazil takovou obrovskou kameru a řek, že snad už budu vědět, jak s ní. Pak se řeklo, tři dva jedna a běžíme a já tam stál na stejnym místě u lampy a nevěděl, co mam dělat. Připadal jsem si, jak blbec. Když já ale fakt nevěděl, jak mam točit. Odklopil jsem víčko na objektivu a řek si, že když už mi to dali do ruky, tak se do toho nějak teda pustím. No jo, ale nejdřív jsem je musel dohnat, páč mi už dávno utekli někam za roh. Musim říct, že se běželo teda dost blbě s takovym obrovskym předmětem v ruce. Pak jsem zmáčknul tlačítko, o kterym jsem si myslel, že by to mělo být ono. Řikal jsem si, že je to celkem jednoduchý, na to, jak jsem se předtim bál, že to nezvládnu. Všichni přede mnou běželi jak šílenci a já si to šinul za nima. Bylo to čim dál tim složitější udržet kameru při tak rychlym běhu v rukách.

Pak jsem před sebou viděl už jen dlouhatánský schody dolů a to, jak jsem nohou šláp na špatnej schod a všechno se to pode mnou zřítilo.

Probudil jsem se a řikal si, že to snad ani neni možný. Kolem postele, na který jsem ležel, bylo shromážděný strašný množství lidí. Nechápal jsem, jak se sem vůbec všichni můžou vejít. Za nima zářila bílá omítka. Bylo tam hrozný ticho. Asi všichni čekali na mě, až otevřu oči. Posadil jsem se a zjistil, že mam ruku v sádře.

,,Na to, jak jsi letěl z těch schodů, jsi dopad ještě docela dobře“, povídá Karel. ,,A co kamera?“ zeptal jsem se. ,,No tak trochu se nám to asi nevydařilo s tim filmem. Ta kamera skončila trochu hůř než ty.“,,No, tak je hlavní, že jsi ty ok,ne?“ Udivilo mě, jak jsou na mě tak nečekaně milí, což nikdy dřív nebejvalo. Aspoň jsem si toho teda nevšim. Byl jsem unavenej a nechtělo se mi už nic řikat, tak jsem si znova leh, převalil se na bok a usnul.

Když jsem se pak znova probudil, byli všichni už pryč. Přišla ke mně sestřička a povídá, že se o mně dost včera bála, jestli se vůbec proberu. Byl jsem rád, že o mně má takovej zájem.

Druhej den jsem moh jít už domů. Sestřička mi na rozloučenou dala cukr a omlouvala se, že ji nic jinýho nenapadlo. Řekla, že se za mnou doma ještě staví. Nechápal jsem, jak mohla zjistit, kde bydlim, ale neřešil jsem to a už jsem si to směřoval domů. Vtom na mě vypadla z jedněch dveří nějaká ženská a povídá, že se moc omlouvá, ale že prej tady nemam tak blbě stát. Nebyl jsem schopej jí nějak odpovědět a tak jsem si řek, že to je jedno a šel dál.

Cestou jsem potkal kámoše a povídal, jestli nejdu na pivo, tak jsem řek, že bych celkem i rád. Zašli jsme do nejbližší hospy. Povídal něco o tom, že se teď vrátil od mámy a chce začít novej život. Moc jsem nechápal, proč mi to všechno vypráví, když jsme spolu nikdy neměli až zas tak moc důvěrnej vztah. Celkem v klidu jsem ho vyslech, ale když pak po mě chtěl muj názor, co si prej o tom myslim, nevěděl jsem moc, co říct. ,,Tak ses holt odstěhoval a ten budeš žít prostě ňák dál a co já s tim?“ No, nebylo to asi moc chytrý, ale když já fakt nevěděl, co mu na to mam říct. Dávno jsem už tenhle pocit nadšení z toho, že začnu novej život neprožil a tak jsem tudíž s ním nemoh soucítit. Už jsem vzdal všechny naděje na to, že bych moh žít třeba i jinak. Ale ve skutečnosti jsem možná ani nechtěl.

Vyšli jsme ven a rozloučili se. Řek, že si ještě něco někde zapomněl a že k nám příde pozdějc. Bylo jsem celkem i rád, páč jsem neměl zrovna moc chutě s ním jít celou cestu až domů.

Když jsem přišel a zabouch dveře, viděl jsem, že jsou všichni rozvalený na gauči a různě po podlaze a upřeně sledujou ňákej film. Řek jsem jim, že jsem rád, že si všimli, že jsem přišel a že by už konečně mohli možná dělat něco jinýho, než jenom čučet celý dny na video. Nikdo mě moc nezaregistroval. Pak mi ale došlo, že asi koukaj na to, co jsem tý noci předtim natočil.

Přišel jsem k nim a upřel jsem zrak na obrazovku. Bylo to všechno strašně zmatený a obraz se uplně nemožně hejbal, až mi z toho začalo bejt špatně. Nechápal jsem, co na tom všichni vidí. I teď po tom, co jsem to už měl za sebou mi to přišlo jako fakt blbej nápad něco takovýho točit. Samozřejmě se mnou zas nikdo nesouhlasil. Film končil záběrem třesoucích se schodů a několikrát se obraz otočil vzhůru nohama a nakonec to všechno ňák vypadlo a byla tam jenom černá obrazovka. Někdo povídal, že to bylo prej super. Pch, prej super, to teda nechápu, co na tom může bejt tak zajímavýho. Šel jsem do koupelny se osprchovat. Když jsem pak přišel zpátky do pokoje, všichni seděli dokolečka na zemi. Kolovala šíša. Místnost byla celá plná kouře z tyčinek, který byly všude kolem. Zeptali se, jestli chci taky. Tak jsem řek, že třeba jo a sed si k nim. Byla tam fajn atmosféra. Někdo vyprávěl ňákej praštěnej příběh o lítajícím klobouku a všichni se mu smáli. Přišlo mi to fajn, že aspoň jeden večer nelítam někde po ulicích jak šílenej, ale v klídku doma. Byl jsem asi trochu zkouřenej z tý šíši, páč jsem jí měl po dost dlouhý době. Vzal jsem si polštář a položil si na něj hlavu. Jak jsem už řikal, byla tam dost příjemná atmosféra a lidi povídali a já poslouchal jejich ulítlý příběhy, který plácali jeden po druhym. Přemejšlel jsem nad tim, jak je můžou napadat tak šílený myšlenky tak strašně rychle za sebou....