Nezávislí

      Zavřela oči. Ležela na trávníku plném nedopalků cigaret. Městská idylka. Usmívala se. Sluníčko ji lechtalo na tváři svými zlatými paprsky.Lidé chodící okolo se nezastavovali. Spěchali. Rychle, bez náznaku úsměvu. Neokázali se zastavit ani v tomto krásném dni. Nějaké starší paní si sedly na lavičku poblíž. Okamžitě spustily nezadržitelný vodopád stížností na dnešní mládež. Chvíli je poslouchala.
Jsou tak povrchní. Odsuzujou kvůli vlasům a cigaretám. Jako mladý se určitě chovaly stejně
Sluníčko svítilo.Ptáci zpívali. A lidé spěchali. Pořád dál. Každý za svým cílem. Parkem se rozezněl zvuk kytary. Seděla, nohy křížem a hrála. Po chvíli se přidal i její tichý zpěv. Měla jistý, silný hlas. Paní z lavičky se na ni pohoršeně koukaly.
Aquarius, aquarius...
     Jakmile dozněly tóny jedné, začala jinou píseň.
A lidé šli dál! Nikdo nenašel ani chvíli ani na to, aby se usmál ani na to, aby se pohoršoval. Lidé se vzájemně ignorovali. Každý spěchal se skloněnou tváří k cíli. Nikdo z nich neměl radost z cesty za sny, protože pro ně žádná cesta za sny neexistovala. Jen cesta za penězi, za pohodlnějším životem.
Bude to písnička o nás a kometě
"Moc hezky zpíváš," ozvalo se nad ní.
Usmála se. Konečně si někdo všiml.
"Díky. Že je dneska krásně?" řekla, když si pozorně prohlédla dívku, která se k ní skláněla.
"To je. Můžu se přidat? Ve škole už není, co dělat a doma teď nikdo není. Máma pracuje a Rick nejspíš taky.
"Jasně. Hraješ na něco?" Ta dívka byla nápadná a Dlouhovlasé se líbila. Na ulici byste si jí určitě všimli. Nenosila oblečení za tisíce ani boty Adidas. Ne, první, co vás na ní zaujme, jsou zářivé růžové krátké vlasy, piercing v jazyku a nosu. Na soubě černý vršek od plavek a širokou modře batikovanou sukni
"Jo, taky na kytaru. Asi tři roky. Žádnej zázrak." Dlouhovlasá jí podá kytaru. Růžová začne vydrnkávat jakousi melodii. Po nějaké chvíli předá kytaru zpátky Dlouhovlasé. Ta začla hrát nějakou bluesovou písničku s vlastním textem. Paní z lavičky už odešly.
Takhle se střídaly do pozdního odpoledne. jen na chvíli odběhly, aby si koupily víno a něco k snědku. Seděly na trávníku a zrovna dojídaly sýrovou pizzu, když k nim běžel vlčák. Za ním běžel očividně nalitý punker.
"Tralala! Neutíkej! Kurva stůj, Tralala!"
Pes očividně neposlouchal. Představa pizzy ho zaujala natolik, že jeho punkerský páníček měl smůlu.
"Jé, ty seš milej," řekla Dlouhovlasá psovi a nechala ho sníst zbytek pizzy. Mezitím k nim dorazil Punker.
"Ty nejseš Tralala, ty seš Trotlice, viď?" řekl psici udýchaně, "Sorry, ona je ještě štěně," podíval se omluvně na holky.
"Pohoda, je moc milá," řekla Růžová. Dlouhovlasá si mezitím hrála se psem.
"Hmm, jak dlouho tady jste?"
" Kdo ví?" odpověděla s úsměvem Dlouhovlasá, když se jí podařil sundat Tralala ze svých širokých zelených kalhot.
A jak dlouho tady budete?" zeptal se Punker a usmíval se od ucha k uchu.
"Až to budu vědět, řeknu ti," podívala se na něho Dlouhovlasá. Navečer měla v plánu vrátit se ke své milence. Zkouší najít vlastní bydlení, ale zatím jí to tak vyhovuje. Prostě si rozumí v mnoha ohledech života, tak nemá potřebu to měnit. Usmála se.
Růžová vzala kytaru a přišla k Punkerovi.
"Hraješ na kytaru?"
"Hmmm, myslím, že bych něco zvládl," potutelně se usmál, "Znáte Oh, darling?"
"Kdo by neznal Oh, darling?"
"Tak budete zpívat, protože to já neumím,"
"O.K., začni," řekla Růžová a usmála se na Dlouhovlasou.
...I`ll never do you no harm...
"Jó! To bylo boží! Díky. Napiješ se?" podala Růžová Punkerovi láhev.
Díky," odpvěděl a lokl si vína "Tak my už půjdem, viď, Tralala?"
Psice přiběhla k Punkerovi a začala se mu motat pod nohama.
"Tak se tady zas někdy potkáme," řekl a objal obě holky.
"Určitě," řekla Růžová.
"Ale fakt přijďte!" zavolal Punker a po chvíli byl pryč i s Tralala.
Růžová si lehla na zem a Dlouhovlasá se posadila vedle ní. Začala hladit její krátké vlasy a spokojeně se usmívala. Růžová ji pohladila po ruce, o kterou se Dlouhovlasá opírala o zem. Růžová se posadila a nejistě Dlouhovlasou políbila. Dlouhovlasá si přisedla blíž a chytla ji kolem pasu. Teď jí bylo jedno, že spí u Hnědooké, všechno se dá zařídit.

     Když došly na hradby a dodívaly se na západ slunce, zeptala se Růžová: "Kam teď půjdeš?"
"K Hnědooké, asi na mě čeká."
To Růžovou překvapilo a zklamalo. Doufala, že Dlouhovlasá bydlí sama a nechá ji u sebe přespat. Nechtělo se jí k matce a tomu frackovi. Nechtěla poslouchat přednášky, že by měla chodit do školy a chodit domů dřív.
"Aha, tak se zatím měj. Uvidíme se ještě někdy?"
"Určitě. Co okolo deváté v kafevarně u kostela?"
"Budu tam."
Když se políbily na rozloučenou, táhlo k půlnoci.

     Dlouhovlasá se vydala spletitými uličkami města domů, vlastně, do místa, kde teď spala. Hnědooká jí dala klíče.
Potichu otevřela dveře od velkého prostorného bytu. Hnědooká je menší štíhlé postavy s hustými černými vlasy. Malovala překrásné obrazy a vlastnila malou bohémskou kavárnu kousek od svého bytu. Teď seděla v obýváku v křesle a četla si svou oblíbenou poezii. Čekala na Dlouhovlasou.
"Ahoj," řekla a vstala z křesla.
"Ahoj," odpověděla Dlouhovlasá a přitáhla si Hnědookou k sobě. "Nemuselas na mě čekat."
"Nechtělo se mi jít spát bez tebe."

---